Multilaterální učebnice dějepisu plní spíše politické než pedagogické zadání
Na nedávném summitu v Jekatěrinburgu se ruský prezident Dmitrij Medveděv a německá kancléřka Angela Merkelová dohodli, že vypracují společné rusko-německé učebnice dějepisu. Jak zdůraznila Merkelová: „Jsou-li národy schopny sdílet společný pohled na minulost, žádné předsudky nezabrání jejich vzájemnému poznání.“ Evropa podlehla módě společných učebnic dějepisu. Měly by teoreticky sblížit národy, které v minulosti svedly nejednu krvavou válku. Mluví se o vypracování rusko-polských, německo-polských nebo německo-anglických manuálů koncipovaných dvěma způsoby. Dle prvního kolektiv autorů ze dvou zemí nabídne politicky korektní verzi vzájemných vztahů, která neobsahuje žádné negativní emoce a nikoho neuráží. Omezuje se totiž jen na fakta a závěry, proti nimž obě strany nic nenamítají. Druhý způsob je pluralitní: ke každé události jsou nabídnuty dva výklady, byť i naprosto protichůdné. Zhruba takto vypadá učebnice Dějiny. Evropa a svět po roce 1945 sepsaná pěti francouzskými a stejným počtem německých historiků a zavedená do škol obou zemí v roce 2006. Je příznačné, že učebnice obsahuje jen poválečné, tedy méně problematické období. Navzdory tomu vyznívají kapitoly o roli USA a NDR ve francouzském a německém vydání odlišně. Nedosti na tom. Nyní se vážně uvažuje o společném dějepisu pro celou Evropskou unii. Takový manuál bude buď chronologickou snůškou faktů bez příčinných souvislostí, nebo budou muset chudáci žáci srovnávat 27 rozdílných dějeprav. Je jasné, že taková díla zůstanou zábavným experimentem, zajímavým jen pro odborníky, ale nepoužitelným k výuce žactva. Bilaterální nebo multilaterální učebnice dějepisu plní spíše politické než pedagogické zadání. Představují totiž překonání minulých konfliktů a neotřesitelnou družbu členských národů EU. Potíž je v tom, že stejné události nezřídka mívají naprosto jiný význam pro historické vědomí těchto národů. Kupříkladu v rusko-polských vztazích zvláštní místo zaujímá katyňská tragedie. Pro Poláky je symbolem polského mučednictví ve druhé světové válce, ranou, která se nikdy nezahojí. Pro Rusy je Katyň jen jedním z mnoha stalinských zločinů, ani zdaleka největším. Je stěží myslitelné, že by v důsledku zprůměrovaného výkladu Rusové začali vidět v katyňském masakru hlavní symbol polského utrpení a Poláci jej vnímat jen jako jeden z četných Stalinových zločinů. Popřípadě Bitva u Grünwaldu, jejíž 600. výročí se s pompou slavilo předminulý týden. Pro litevskou a polskou historiografii znamená vítězství nad Řádem německých rytířů státotvorný zlom a milník ve vývoji národa. Pro německý dějepis, v němž je stejná událost známá pod názvem Bitva u Tannenbergu, je to jen drobná a okrajová příhoda středověké germánské oikumeny. Čeští žoldnéři válčili na obou stranách, a proto je i vztah české veřejnosti k tomuto jubileu neutrálně odtažitý. Ruská dějeprava, která v minulosti hlavní podíl na vítězství přisuzovala nepočetným pskovským a novgorodským oddílům, nyní uznává, že se bitvy účastnily jako vazalové buď litevského knížete Vitautase nebo tatarského chána Dželala ad Dina, a proto se o ni přestala zajímat. Jen obtížně si lze představit, že všechny tyto rozdíly v hodnocení a výkladu historických událostí mohou mírumilovně sousedit v rámci společných učebnic dějepisu. V reálu budou takové manuály buď opomíjet protichůdné okamžiky dějin, anebo je vykládat natolik nanicovatě, že budou vyvolávat nechuť a odpor u těch, jimž budou určeny. Proto nikdy nemohou dosáhnout kýženého cíle vytvořit v historické vědě konsensuální výklad událostí obzvlášť bolestných pro národní sebevědomí. Jejich vliv na historickou paměť národů tudíž nebude žádný. Poptávku po společném výkladu dějin vyvolaly módní teorie, dle nichž v globalizovaném světě národy a etnika postupně mizí. Nové nadnárodní sebevědomí však není možné bez společných dějin. Platí to zejména pro EU, v níž je bolestně pociťována nepřítomnost politické pospolitosti. Tomu mají sloužit jakési evropské dějiny vytvořené společně a nerozdílně historiky, aniž by byly zdůrazňovány národní priority. V budoucnu má takový dějepis nahradit dějiny jednotlivých zemí. Rostoucí počet etnických a konfesních konfliktů však nesvědčí o tom, že by národní sebevědomí v Evropě odumíralo, ba naopak. Proto lze říct, že okamžik vítězství společného pojetí dějin je zatím v nedohlednu.
