Kauza Krejčíř stála místo policejního ředitele
Poctivé řemeslo má zlaté dno. Stačil jeden hbitý krejčíř, aby celému cechu kolářů ušil z ostudy kabát. Kdyby se zátah policejního komanda na miliardáře Radovana Krejčíře uskutečnil v Saint Tropez místo v Černošicích u Prahy a akci velel strážmistr Cruchot, snad bychom se útěku muže obviněného z řady zločinů mohli od srdce zasmát. Tohle je ale k pláči. Důvěra veřejnosti v profesionalitu českého četnictva byla opět výrazně nahlodána. Odchod policejního prezidenta Jiřího Koláře a všech lidí, kteří útěk podnikateli z jeho pevnosti vytesané do skály umožnili (ponechme stranou, zda nedbalostí či úmyslně), nemůže být jediným důsledkem vyvozeným ze zpackané akce.
Krejčířovy konflikty se zákonem by již vydaly na úctyhodný seznam, s jehož papírovou dokumentací by se horko těžko vypořádávala i rodinná tiskárna v Českém Těšíně. Jsou jenom dvě možnosti: Buď jsou to všechno křivá obvinění, a potom klobouk dolů před Krejčířovými advokáty, kteří přes veškeré policejní ataky podnikatelovu svobodu uhájili. Anebo je Krejčíř megazločinec, supermafián, jenž má komplice mezi špičkami policie, státními zástupci, soudci i politiky, kteří dokázali zabránit, aby šel natvrdo za katr. Je nenormální, když tato hra na honěnou trvá tolik let. Nejde jen o rozsáhlou hospodářskou trestnou činnost, z níž je obviňován. Už před třemi lety udělala policie v jeho vile razii a našla tam nelegálně držené dva samopaly s tlumiči, pistoli, kolt, velké množství nábojů a padělaných dokladů - pasy, řidičáky a různé další legitimace včetně průkazu advokátní komory, a dokonce i speciální průkazku, které umožňuje volný vstup do Senátu Parlamentu ČR. V domě policisté objevili i čtyři miliony korun, cenné papíry, směnky v nominální hodnotě přes jednu miliardu korun, navíc velké množství šperků a luxusních hodinek. Někdejší moderátor televizních debat Otakar Černý by k tomu asi emotivně řekl: občan se ptá, jak je toto možné. Jak je možné, že se Krejčíř dostal z vazby a nestanul ještě před soudem? Slovo korupce napadne každého, kdo není mentálně retardován. Pocity zmaru musí cítit ti policisté, kteří se na vyšetřování Krejčířových aktivit v dobré víře a poctivě celá ta léta podíleli. Inkasovali plivanec z vlastních řad.
Nejen pro pláchnuvšího byznysmena, ale možná i pro řadu dalších vlivných osob bude lepší, když se z vandru už nikdy nevrátí. Jím akumulovaný kapitál mu umožňuje, aby pod změněnou identitou na nějakém odlehlém tichomořském ostrůvku v klidu a bez existenčních problémů „dožil“. Nedejbože totiž, kdyby začal zpívat. Mohlo by se provalit, komu kdy pomohl, s kým si telefonoval, s kým chodil na večeři… Stesk po domově je zlá věc, ale ve srovnání s nějakými dvaceti lety za mřížemi, které Krejčířovi reálně hrozí, je citové strádání snesitelnější újmou. Jedinou naději mohou vyšetřovatelé spatřovat v tom, že Krejčíř o sobě dá vědět někomu z blízkých - manželce, synovi, matce.
Útěky před muži zákona mohou být různorodé. V říjnu roku 2001 se takto schoval i drnovický fotbalový funkcionář a podnikatel Jan Gottvald (který se přes svého syna s Krejčířem zná). Po čtyřech měsících se ale dobrovolně vydal do rukou spravedlnosti, přičemž jak později řekl týdeníku EURO, po celou tu dobu, co po něm policie „celostátně pátrala“, byl ukryt doma, ve svém vyškovském domě a těžko se vyrovnával s rolí kriminálníka na útěku, jak se o něm psalo v novinách. Doufejme, že tentokrát vyhlášení eurozatykače a mezinárodního zatykače nepředstavuje jen alibi, aby policisté ukázali, že nezahálejí. Bylo by opravdu groteskní, kdybychom globálně hledanou osobu potkali v Černošicích v samoobsluze či v Těšíně na nádraží, odkud vyjíždí vlaky co čtvrthodinu (až na kraj světa), jak zpívá Jarek Nohavica.
Jen necelé tři dny předtím, než začal hon na Krejčíře, reagoval premiér Jiří Paroubek na otázku týdeníku EURO, zda nechystá nějaké opatření ve vztahu ke společnosti Čepro (provázané na Správou státních hmotných rezerv), zmítající se v krizi, slovy: „Na problém Čepra určitě dojde, až se v tom trochu zorientuji. Myslím si, že ta věc zatím není zralá na okamžité řešení.“
Už pomalu dozrává. Domovní prohlídky, které proběhly předminulý víkend u Krejčíře a u bývalého obchodního ředitele Čepra Pechana, bezprostředně souvisejí s tím, čím se dnes Čepro potýká. Nelze řešit trestněprávní odpovědnost a odkládat ekonomické problémy firmy, jenž by potřebovala investovat a nemá z čeho. Kdyby před lety nebyl doslova bordel v její evidenci zásob pohonných hmot, nikdy by nevypukly miliardové kauzy firem Bena a Tukový průmysl. Snažme se uvěřit, že v Čepru je už pořádek a v účetnictví kostlivec nečíhá, jak ujišťuje ředitel Tomáš Kadlec. Přesto by nebylo od věci, kdyby se na některém z nejbližších zasedání k tomuto trochu atypickému strategickému podniku plně vlastněného státem sešel ministerský sbor a začal uvažovat, co dál. Možná by se našly efektivnější modely jeho další existence.
