V r a t i s l a v L u d v í k
Ospalé náměstí pojednou ožilo. Lidé kvapně odcházejí a i notoričtí zvědavci si udržují uctivý odstup. Od čeho? Vrčí to jak přetížený transformátor a visí to ze stromu. Roj včel. Po chvíli přijíždí hasičský vůz. Potící se hasič vykládá, jak se na takový zbloudilý roj musí. „Nejdřív musíte najít včelí královnu. Když ji máte, hodíte ji do pytle a ostatní včely se za ní samy nechají setřást. Pak to máte v pytli.
„Najít tu včelí královnu může být vhodným mottem i pro systémové kroky v oblasti poněkud vzdálenější - v organizaci národního hospodářství. Světový proces globalizace může zasáhnout Českou republiku dvojím způsobem, jakkoliv v praxi nepochybně dojde k prorůstání obou forem.
První cestou může být metoda „vyzobávání hrozinek z českého koláče. Znamená to, že větší a střední podniky se stanou mikroskopickou lokální součástí mamutích nadnárodních koncernů. Pokud trvají komparativní výhody České republiky - např. levná a kvalifikovaná pracovní síla - bude takové pohlcení domácí firmy zahraničním kapitálem nepochybně stabilizačním prvkem její ekonomické budoucnosti.
Neproduktivní luxus
Ale všeho do času. Postupné vyrovnávání podmínek na trhu mezi námi a Evropskou unií bude mít stejné důsledky jako vstup nadnárodního kapitálu do chudších zemí EU v šedesátých letech. Selekce je velmi utilitární a nemilosrdná. Vyplatí-li se montovat převodovky do vozů VW v Albánii, budou tam výrobní kapacity přesunuty. Položí-li takové rozhodnutí český strojírenský podnik s dlouholetou tradicí a pro nás téměř posvátnou značkou na lopatky, nebude možno říci ani ono příslovečné „ň , neboť uvnitř velkých nadnárodních koncernů platí jedno železné pravidlo: žádná vnitřní konkurence při maximálně dosažitelné mobilitě výrobních zdrojů - krátce, maximální a globálně pojímaná flexibilita alokace výrobních kapacit.
Sentiment vůči rodinnému průmyslovému majetku, tento relikt obrozenecké fáze českého kapitalismu devatenáctého století, posílený ve druhé polovině století dvacátého sžíravou potřebou „alespoň nějakých jistot a substitučních hrdostí v dobách tak nejistých, jímž se my Češi a Moravané k údivu svého okolí tolik vyznačujeme, je pro nadnárodní koncerny neproduktivním a nepřípustným luxusem. Jinou možností je vnitřní integrace domácího průmyslu, tedy jakási „globalizace po česku . Není přitom důležité, bude-li koncentrační proces probíhat spontánně mezi soukromými nebo polostátními hospodářskými subjekty, či bude-li koncipován státním vlastníkem.
Úloha státu v takovém procesu musí mít jednu zásadní podobu: schválení rozvojového konceptu a formulace vhodných politických a ekonomických nástrojů k jeho realizaci. Nelze přitom odhlížet od pozice státu jako významného vlastníka akciových podílů v řadě velkých a strategicky důležitých průmyslových či infrastrukturních podniků. Koncentrace a třídění vlastnických podílů je totiž výsostným právem každého majoritního akcionáře, má-li ovšem tato snaha za cíl posilování ekonomického zdraví a konkurenceschopnosti, nikoliv pak posilování vlivu státní výkonné moci nad ekonomikou.
Výsledkem integrace se může stát subjekt podstatně silnější, a tedy i hůře manipulovatelný. Příkladem takového šťastného řešení z minulého období může být vznik státem převážně vlastněného holdingu Unipetrol.
Česká petrochemie v počátcích let devadesátých vykazovala nemalou dávku vnitřní nekonsolidovanosti. Ne snad, že by jednotlivé subjekty, ať již Kaučuk nebo třeba Chemopetrol, byly skomírajícími podniky. Problém však vznikl v konkurenci dvou rafinérských kapacit na omezeném tržním prostoru, navíc obklíčeném dalšími zpracovateli ropy v německé Leuně, rakouském Schwechatu nebo bratislavském Slovnaftu. Oddělená privatizace českých rafinérií by tedy dříve či později vedla k pádu jedné z nich, neboť prostředky na jejich nezbytnou obnovu by nebylo možno zajistit v potřebném rozsahu.
Naopak - spojení základních petrochemických kapacit do jednoho holdingu přineslo jistý synergický efekt, což se například projevilo již při prodeji podílu na České rafinérské a. s. zahraničnímu konsorciu IOC v dosažené ceně a rozsahu přislíbených investic na modernizaci.
Státní vůle
V poslední době je také diskutováno možné propojování v oblasti plynárenství. Stát projevil snahu získat zpět majoritu v osmi distribučních společnostech, a to prostřednictvím odkupu akciových podílů přes státní Transgas. Takové řešení je jistě možné, ale bude velmi záležet na vlastnících zbývajících podílů, zvláště pak městech a obcích, zda bude zamezeno možným snahám o obnovu unitárního plynárenství v čele s jakýmsi generálním ředitelstvím. Spíše si snad dokáži představit státní akciovou společnost, mající v držení jak státní podíly v distribučních společnostech, tak i Transgas, než výkon státní vůle přes Transgas.
Nebezpečí, které zde hrozí, plyne z dvojaké funkce Transgasu, který je jak přepravcem, tak i dovozcem plynu. Vlastnické tlaky Transgasu, zajisté zcela pochopitelné a ekonomicky logické, mohou distributorům zabránit v samostatném dovozu plynu ze zahraničí, a tím výrazně omezit možnost vzniku konkurence na českém trhu s plynem. Politika regulovaných cen tak bude i nadále znát pouze vstupy nákladových struktur Transgasu či jím dosahované dovozní ceny zemního plynu, nikoliv však údaje o porovnatelných cenách nezávislých dovozů. Hledáme-li tedy včelí královnu, bude potřeba podívat se o několik větví výše a také na sousední stromy.
Stává-li se hlavním cílem vládní politiky agregace vlastnictví podle věcných kritérií, může být poučná zkušenost států s tradičně silným postavením vládních socialistických a středových stran. V Evropě je to hlavně Itálie a Rakousko. Italský státní koncern ENI - jakkoliv již proběhly snahy o jeho postupnou privatizaci - zahrnuje silné spektrum příbuzných firem: SNAM pro plynárenství, jenž drží významné akciové podíly v regionální distribuci plynu, ENEL pro elektřinu, AGIP pro ropný průmysl, petrochemii a distribuci rafinérských produktů včetně těžby ropy a plynu (AGIP provozuje i podzemní zásobníky plynu v Itálii).
Podobně je tomu i v Rakousku, kde „velké plynárenství zajišťuje ropný gigant ÖMV. Ale i v ostatních zemích, např. v liberálním Německu, lze nalézt více či méně viditelná spojení mezi plynárenstvím a ropným průmyslem. Ruhrgas je většinově vlastněn nadnárodními ropnými koncerny a Wintershall je dcerou koncernu BASF.
Zdá se, že integrační roli „včelí královny by v podmínkách České republiky měl logicky sehrát státní holding Unipetrol. Začlenění Transgasu a podílů v českých distribučních společnostech by přitom mohlo být prvním krokem, jenž by měl být následován včleněním společností Čepro a MERO. Vznikl by tak nepochybně bezkonkurenčně nejsilnější hospodářský subjekt, který by již byl schopen účinně čelit zahraničním konkurenčním tlakům, případně úspěšně expandovat na další trhy.
Radost z Golema
Partikulární řešení - a takovými vznik Unipetrolu nebo úvahy o změnách v postavení Transgasu nepochybně byly a jsou - vytvářejí uskupení na naše domácí podmínky relativně silná, avšak v zahraničním srovnání trpasličí a kapitálově i konkurenčně zranitelná. Jistěže takové řešení narazí na celé řady odpůrců, ať již z oblasti nynějších členů „top ten , kteří tak ztratí podstatnou část svého ekonomicko-politického vlivu, tak i konkurentů typu Chemapolu. Může se hovořit i o jisté formě zestátňování, znevýhodňování minoritních vlastníků, anebo přímo o budování státního ekonomického impéria.
Ano, je to impérium a bylo by pošetilé to neříci. Pokud by taková koncepční vlastnická změna nebyla provázena jasnými, zřetelně deklarovanými a časově alespoň orientačně vykolíkovanými záměry na další postup, zejména privatizaci takto vzniklého gigantu, bylo by to opravdu jen vytvoření molocha pro potěšení státního úřednictva.
„Šém am fóráž , který tohoto průmyslového Golema může oživit tak, aby pracoval a neškodil, se ale nejmenuje „průmyslová nebo „energetická či „surovinová politika státu, ale soukromý kapitál, jasné vlastnické vztahy a synergický efekt v oblasti mezinárodní konkurenceschopnosti plynoucí z koncentrace příbuzných nebo funkčně propojených oborů.
Dojde-li však k záměně role státu jako tvůrce řádného a rovného legislativního prostředí pro ekonomiku, včetně dohledu nad dodržováním této zákonnosti a sankčních pravomocí, s úlohou paternalisticky se chovajícího vlastníka, podřizujícího účelově legislativu a deformujícího tržní podmínky ve prospěch „svého majetku, lze se nadíti, že včelí královna bude neobratností hasičovou zašlápnuta a zbytek včel se rozletí do všech stran světa. O medu si potom můžeme nechat jenom snít.
