Nevíme jistě, jestli se americký prezident pokoušel mařit vyšetřování. Ale to jsme v roce 1972, dva roky před rezignací Nixona kvůli Watergatu, také nevěděli
Donald Trump působí dojmem, jako by jeho kroky řídil nějaký poťouchlý dramaturg. Přesně podle detektivkového klišé, že pachatel se rád ochomýtá kolem místa činu, uspořádal prezident USA 10. května, den po odvolání ředitele Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI) Jamese Comeyho, v Bílém domě dva dýchánky.
Na prvním si srdečně potřásl rukou s ruským ministrem zahraničí Lavrovem a velvyslancem Kisljakem, což americká veřejnost zjistila jen díky přítomnému fotografovi z ruské agentury Tass – domácí média byla ze setkání vyloučena.
Den předtím šel Lavrov na oficiální jednání s americkým protějškem Tillersonem, když mu kdosi položil dotaz, co říká na Comeyho. „On byl vyhozen? Děláte si legraci, že ano?“ nedokázal skrýt údiv nad dárkem na přivítanou.
Pár minut po Lavrovovi a Kisljakovi se v oválné pracovně objevil Henry Kissinger. Trump s ním podle vlastních slov projednal „Rusko a další věci“. Situace dostala ještě zlomyslnější nádech, když Trump o dva dny později (to už v NBC přiznal, že za odvoláním Comeyho stála „ta věc s Ruskem“) postoval dnes už legendární tweet: „Comey by měl doufat, že z našich hovorů neexistuje nahrávka, když už pouští informace do tisku.“ Znalcům zmrzl úsměv na rtech – dosud se vycházelo z toho, že zvyk nahrávat soukromá setkání v oválné pracovně skončil s odchodem Richarda Nixona v roce 1974. Možná opožděně zacukalo ve tváři i Kissingerovi – jeho repliky z tehdejších porad v Bílém domě („pojďme vytáhnout pálky“ nebo „pojďme vytáhnout nože“ nebo „pojďme vytáhnout kvéry“) zůstaly při vyšetřování Watergatu neoprávněně stranou pozornosti.
Každopádně tweet o nahrávkách sehraje ještě svou úlohu v itineráři Trumpovy cesty k impeachmentu, jehož první část se minulý týden začala pravděpodobně psát.
Když minulý týden New York Times publikovaly Comeyho zápis z únorové schůzky s Trumpem v oválné pracovně, první, co členům kongresového Výboru pro dohled nad vládou (Oversight Committee) prolétlo hlavou, musela být otázka, zda zmíněný zápis též jednou potvrdí nějaká nahrávka. Přesné znění Trumpových slov „I hope you can see your way clear to letting this go, to letting Flynn go“ (volně přeloženo „snad už to teď můžete nechat plavat a nechat Flynna jít“) se určitě stane předmětem právnických i filologických rozborů. Bude se řešit zapeklitý problém, zda šlo skutečně o obstrukci spravedlnosti – či jen o prostou větu přací.
Comeyho odvolání ale postavilo Bílý dům do úlohy rodiče, který se pokouší vyvrátit příčinnou souvislost mezi sdělením „doufám, že přestaneš zlobit“ a následným výpraskem. Kauzalita mezi oběma událostmi nemusí existovat bezpodmínečně, samozřejmě, v reálném životě tomu tak ale téměř pokaždé je.
Samý kouř?
Trumpovi zastánci v těchto dnech horlivě vystupují proti analogii s Nixonem a namítají, že v aféře Flynn je vidět samý „kouř, kouř a žádný oheň“. Když obě kauzy obnažíme na kost, je pravda, že na počátku té první figurovalo několik prokazatelných vloupání do hotelového komplexu jménem Watergate, kdy se někdo pokoušel ukrást lékařské záznamy vysoce postaveného člena Demokratické strany, zatímco o Trumpově bezpečnostním poradci Flynnovi víme jen to, že se kamarádil s Putinem i Erdoganem a dostával od nich nemalé částky (45 tisíc, resp. 500 tisíc dolarů) za reprezentaci zájmů.
Na aféře Watergate je však zdaleka nejzajímavější jedna drobná okolnost – dodnes se neví, jestli vloupání do hotelu nařídil osobně Nixon. A vlastně ani není jisté, proč k vloupání došlo.
Principiálním hříchem, který vedl k odstoupení hlavy státu, byl Nixonův pokyn personálnímu šéfovi, aby se pokusil FBI odradit od vyšetřování incidentu. „Mělo by se FBI říci, že si v zájmu této země nepřejeme, aby dále vyšetřovali, tečka!“ zní Nixonův hlas z porady v oválné pracovně 23. června 1972. Trvalo dva roky, než se Kongres k nahrávce dostal, prezident mezitím mnohokrát popřel, že by se věc snažil tutlat. Další srovnání obou kauz vyznívají hůře pro Trumpa: 1. Nixon se vůbec nepokusil ředitele FBI odvolat (pouze jmenoval loajálního Graye po smrti Hoovera). 2. Ve Watergatu šlo o relativně neškodný vnitropolitický boj, zatímco dnes se vyšetřování soustředí na hrozivé podezření, že Trumpův tábor koordinoval zveřejňování e-mailů proti demokratům s Moskvou.
„Je to potenciálně nebezpečnější situace. Zkoumáme tu možnost, že prezident Spojených států spolupracoval s cizí nepřátelskou mocností, jež se snaží podkopat základy naší demokracie, totiž pokřivit svobodné volby,“ řekl před týdnem pro CNN Carl Bernstein. Ano, ten Bernstein z New York Times, který způsobil pád Nixona.
Jestli z aféry Watergate vyplynulo pro příští americké prezidenty nějaké ponaučení, pak to, že se nemají do práce FBI vůbec plést. Každému, kdo chtěl naslouchat, řekla lekce Nixon asi tolik – jeden z politicky nejobratnějších prezidentů na vrcholu popularity může jediným neuváženým krokem vyvolat sérii úniků, které proti němu obrátí byrokratickou mašinerii, jež ho v součinnosti s médii dotlačí až k im peachmentu. Trump se vícekrát vyznal z obdivu k Nixonovi, s někdejším republikánským prezidentem sdílí zálibu v peprném vyjadřování i odpor k washingtonským elitám a médiím. V roce 1989 se s Nixonem dokonce setkal a vzal jej z Houstonu do New Yorku ve svém letadle. Otázka tedy zní, proč mu v předešlých týdnech nezvonil v hlavě alarm pokaždé, když mluvil a tweetoval o FBI. Odpověď na otázku je ale překvapivě prostá.
K impeachmentu snadno a rychle
Trump má očividně za to, že doba je dnes úplně jinde. Watergate patří do moralistní prehistorie, dnes jsou slova jen slova a mají pramalou platnost – copak sám ještě nedávno nepřísahal, že Obama je muslim a Clintonovou nechá zavřít?
Kongresmani se dají koupit, soudy a FBI zastrašit, zatímco média zkrachují sama. Nixonův pád byl impozantní (Donald jej sledoval jako 28letý), dnes je však oligarchou v oligarchickém systému a nemusí se zabývat hloupostmi. Toto jakoby stále ještě předvolební uvažování sune Trumpa stále blíže ke kraji propasti. Když 10. května hovořil mezi šesti očima s Lavrovem a Kisljakem v oválné pracovně, v okamžitém popudu jim vyzradil přísně tajnou informaci od izraelské rozvědky, že se Islámský stát chystá útočit pomocí laptopů v letadle. Zdroj informace je dnes už nejspíš po smrti, ale Bílý dům správně připomíná, že prezident přece neučinil nic nezákonného. „Když něco udělá prezident, nemůže to být ilegální,“ zní slavná fráze připisovaná Nixonovi.
Kdyby existovalo cosi jako manuál nazvaný K impeachmentu snadno a rychle – rezignace v pěti krocích, Trump se od něj zatím neodchýlil ani na minutu.
Teoreticky by nemusel dospět až do cíle, pokud by v dalších bodech nepokračoval, to by však odporovalo všem jeho instinktům. Příští fází je totiž jmenování ředitele FBI, jenž bude vůči Bílému domu zcela loajální. Proti novému řediteli vznikne vnitroagenturní odpor, který vyústí v další úniky informací. O úniky všech úniků se pak postará někdo, jehož kariéra utrpí Trumpovým vměšováním největší škody. Reportéři mu zajistí anonymitu a vymyslí nějakou poetickou přezdívku – třeba Hluboké hrdlo č. 2.
Tyto úniky změní úřadování prezidenta v nekonečnou noční můru. FBI je na prezidenta krátká, veškerou moc má v procesu impeachmentu Kongres. Dokud jej kontrolují republikáni, může se Trump cítit relativně v bezpečí. Potíž je, že nejvíce všemi aférami trpí právě republikánští poslanci, jejichž hlavním cílem je prosadit do půlky příštího roku velkou daňovou reformu a nahradit Obamacare vlastním zákonem. Proč příštího roku? V listopadu 2018 proběhnou volby do Sněmovny reprezentantů a republikáni se celkem oprávněně obávají, že přijdou o většinu. Poslední průzkum Univerzity Quinnipiac konstatuje 16procentní náskok demokratů – největší rozdíl, jaký kdy ústav zaznamenal.
Řadě republikánů dochází trpělivost.
„Vždycky jsem měl za to, že Trump vyvolá zátěžový test našich institucí. Co se ale nyní děje, to je frontální útok,“ napsal konzervativní publicista Peter Wehner, jenž sloužil ve třech republikánských administrativách.
Prezidentova kontrola nad vlastními poslanci podle něj slábne. Dokonce i předseda Výboru pro dohled Jason Chaffetz dává od Trumpa ruce pryč a vyžádal si do středy 24. května zápisy ze všech Comeyho schůzek a telefonátů s Trumpem. Mezitím byl Comeyho předchůdce v FBI Robert Mueller jmenován zvláštním vyšetřovatelem se značnou mírou nezávislosti. Od republikánů se začíná odvracet bílá voličská základna bez vzdělání, která tvořila jádro Trumpových voličů. Republikánští poslanci budou co nevidět řešit, jestli Trump v Bílém domě jejich vlastním voličům víc pomáhá nebo škodí.
Čekání na Reichstag
Trump má stále ještě možnost po sestupné spirále nezrychlovat, přiznat pochybení, jmenovat do čela FBI někoho s podporou zaměstnanců, do dalšího vyšetřování nemluvit a uniknout dostředivému víru.
Takový vývoj by ovšem předpokládal jakéhosi Antitrumpa. Zaznívají i renomované hlasy, které vidí příští události dosti skepticky, vlastně téměř apokalypticky. Historik a přední světový znalec dějin východní Evropy Timothy Snyder se domnívá, že prognóza na rok 2018 vypadá zle pro Bílý dům i republikánský Kongres – nemají prý žádnou agendu, kterou by podporovala většina voličů.
„Mohla by je zlákat představa nějakého nového rytmu, který tolik nezávisí na veřejné podpoře a volebních cyklech,“ pronesl nedávno pro webový magazín Salon. Komu to neznělo dosti hrozivě, zde je předpověď ze Snyderovy poslední knihy O tyranii: 20 lekcí z 20. století: Donald Trump se pokusí o jakousi vlastní verzi požáru v Říšském sněmu, po němž vyhlásí mimořádný stav a převezme kontrolu nad celou exekutivou.
Konce takových počinů jsou vždy nejisté, ale přední znalec dynamiky vůdcovských hnutí v Evropě to nevidí až tak černě. „Intuice mi říká, že Trump a jeho administrativa učiní pokus, který nevyjde. Nikoli proto, že bychom byli tak mimořádně odolní vůči diktaturám, ale přece jen dostaneme čas na přípravu. A také disponujeme řadou institucí, které jsou připraveny vzdorovat.“
Držme si tedy klobouky, teď se pojede z kopce.
Každopádně tweet o nahrávkách sehraje ještě svou úlohu v itineráři Trumpovy cesty k impeachmentu, jehož první část se minulý týden začala pravděpodobně psát. Trumpovi zastánci v těchto dnech horlivě vystupují proti analogii s Nixonem a namítají, že v aféře Flynn je vidět samý „kouř, kouř a žádný oheň“.
O autorovi| Lubomír Heger, heger@mf.cz
