„Stát!“ křičí policista na bulváru La Croisette na ženu obtěžkanou taškami. Žena někam spěchá, posunuje se v totální zácpě ulicí blokovanou auty i pěšími. Všude se tlačí čumilové vyhlížející Johnnyho Deppa. Policisté pískají, snaží se zastavit lidi a pustit auta, aby se uvolnila aspoň křižovatka. Jeden policista honí muže s festivalovou visačkou, který si zkracuje cestu k Festivalovému paláci přes trávník, což se nesmí. Další policista se snaží usměrnit auta. Žena s taškami toho využívá, ale policista ji nemilosrdně chytá. „Stát znamená stát, zastavit se, stop! Rozumíte?“ Žena přikyvuje, ale nerada. Mezitím druhý policista přivádí muže, jenž mává festivalovou akreditací a mumlá, že něco takového ještě nezažil. Francouzská arogance!
Deset kilometrů dál, v Juan-les-Pins, je božský klid. O tomto městečku zpíval v roce 1969 Peter Sarstedt svůj jediný hit Where do you go to my lovely vyprávějící, jak bohatá Marie-Claire vede rozmařilý život a jezdí v zimě do Svatého Mořice a v létě do Juan-les-Pins. Její chudý chlapec se ptá, zda jí to přinese štěstí. Správně protikapitalistickou píseň tehdy v době začínající normalizace směl přezpívat Václav Neckář coby Kdo vchází do tvých snů, má lásko. V Juan-les-Pins se od té doby nic podstatného nezměnilo. Jezdí sem pořád smetánka z celého světa a je jistě šťastnější než ti, kteří musí na tři směny dřít v Renaultu. Svět zůstal nespravedlivý. Konečně, kdyby nebyl svět spravedlivý, o čem by se točily filmy?
Zrychlený svět
V Juan-les-Pins jde život bez ohledu na festival. V rybích restauracích sedí ti, kdo na to mají, po obědě si vyjedou jachtou a večer zamíří do kasina. O festivalu v Cannes tu samozřejmě vědí – aby ne – ale potápění na ostrovech a klid soukromých vil se nemění. A to přestože jednou za rok dobude Azurové pobřeží halas kinematografie. Filmy pojednávají většinou o chudobě, o lidech ztracených v tlačenici, o nezaměstnaných. A kvůli těmhle pohyblivým obrázkům se bohatí tlačí, kvůli nim se musí zastavovat doprava zrovna tak jako kvůli Johnnymu Deppovi.
Cannes, jindy připomínající tiché Juan-les-Pins, se stávají hlučným centrem filmového světa. Festivalový palác se mění na mraveniště a přímořský bulvár La Croisette na přehlídku výstřelků. Je tu vidět terénní automobil z Ruska připomínající obrněný transportér, limuzíny s obsahem osm litrů, kejklíře, muzikanty, bohaté i chudé producenty, obchodníky s filmem u šampaňského i u oliv. Cannes se na jedenáct festivalových dní vymknou z kloubů – letos od 11. do 22.května – městské autobusy jezdí jinak, rytmus života se zrychlí, ceny ubytování ve středu města se vyšplhají ze 150 na pět stovek až tisíc eur za přenocování. „Já to nemám rád,“ říká pumpař v malé čerpací stanici nad Cannes, „Všude jen festival, v televizi na všech kanálech, nikde nic jiného, od rána tu svážejí hosty z okolí, já mám raději klid.“
Nejistá legenda
Co se tady vůbec změnilo za těch pětašedesát let, co festival existuje? Co se změnilo od roku 1974, kdy sem Jean-Paul Belmondo přijel s Mužem z Acapulca v režii slavného Philippa de Brocy a ve světlém obleku se nechal fotit před hotelem Carlton?
Osmasedmdesátiletý Belmondo přijel letos do Cannes jako pamětník velké doby filmu, kdy natočit akční snímek znamenalo ještě velký umělecký akt. Muž, který v závěsu pod helikoptérou přeletěl Benátky, je dnes, filmově řečeno, u konce s dechem. Po dvou letech od Godardova snímku, který ho proslavil, se Belmondo stal Cartouchem a o čtyři roky později mužem z Ria. Slavnostní představení dokumentárního filmu k jeho poctě se na letošním festivalu půl hodiny zpozdilo, protože mistr měl problémy s příchodem. To se v Cannes nestává.
Na scénu Festivalového paláce přišel Bemondo s berlí a zároveň se opíral o svou celkem novou přítelkyni Barbaru Gandolfiovou. Bělovlasý, sešlý, ale veselý a opálený. Po mozkové příhodě, která herce stihla na Korsice v roce 2001, se těžko zotavoval v pařížské nemocnici, přestal se objevovat na divadle i v televizi. Od ředitele festivalu Gillese Jacoba dostal letos v Cannes Zlatou palmu. Poctu Belmondovi točilo nejméně dvacet televizních štábů z celého světa, pokud jsem je stačil spočítat. Kromě syna Paula, jenž je dnes producentem a věnuje se také muzeu svého otce v Boulogne, přišlo na jeviště asi třicet filmařů, kteří s Belmondem kdy pracovali. Režiséři, maskéři, herci. Někteří o holi, jiní, jako například režisér Claude Lelouch, při síle.
Dokumentární snímek o sobě (jmenuje se Belmondův itinerář) miláček Francie zhlédl s publikem. Film byl několikrát přerušen potleskem, po něm se dlouho tleskalo ve stoje. Přehlídce Belmondových rolí, příběhu jeho přátelství s Alainem Delonem, do něhož pronikla žárlivost dvou velkých hvězd. A také reflexi vztahu s Jeanem Gabinem. Prý spolu nikdy nemluvili o filmu, jen o jídle či o boxu. Gabin ho snad podceňoval? To se z dokumentu nedozvíte.
Belmondo symbolicky v Cannes připomněl, že film nejsou jen temné příhody vyděděnců, ale také zábava pro lidi. Pro diváky, kteří chtějí tak jako v jeho filmu Strach nad městem vidět slavného herce balancovat na střeše jedoucího vlaku. Přitom tahle role stála Belmonda málem život. Všechny kaskadérské kousky zvládal většinou sám a dával si záležet na tom, aby ho nikdo nejistil. „Co je to za blázna?“ řve v jednom starším filmu na Belmonda nějaký muž z davu při závodech aut. Slavný herec stojí v té chvíli uprostřed silnice a nastavuje autům hadr jako toreador.
Pár šťastných konců
Napínavých a dobrodružných snímků s dobrým koncem se nicméně v Cannes promítalo málo. Mimo soutěž byl uveden film o slávě Bollywoodu, který měl něco společného s tím, čím žil Jean-Paul Belmondo. Film Bollywood – Největší love story v produkci slavného režiséra Shekhara Kapura je letem slavnými bollywoodskými trháky v podání Katriny Kaif nebo Amitabha Bachchana. Filmů, v nichž se zpívá a tančí pod vrcholky hor a v nichž poskakují opice, pochodují sloni, řítí se auta a na břehu moře se líbají milenci. „Celý život jsem dělal nevinné filmy o lásce s happy endy,“ říká ve filmu Kapurův otec, producent.
Zcela ojedinělá chvíle festivalu nastala, když finský režisér Aki Kaurismäki uvedl v hlavním soutěžním programu Cannes svůj film se šťastným koncem. To je důvod k oslavě. Ve svých dřívějších snímcích Kaurismäki totiž udělal z road movie jakési road stop movie, když se řidičovi auto porouchalo a musel dál pěšky. Jeho filmy o chudácích a holkách ze sirkárny končívaly sebevraždou, finská trilogie patří mezi nejsmutnější díla epochy. Kaurismäki sám do Cannes ani neměl chuť jezdit, protože se mu nechtělo proplétat se mezi „bílými rukavičkami“. Režisérův nový snímek Le Havre ovšem do Cannes přinesl malou revoluci.
Hrdinou je zase chudák – čistič bot Marcel Marx z francouzského přístavního města z názvu filmu. Je to ale veselejší chudák než ti před ním. Jeho manželka má sice podezření na rakovinu, kolem bují mafie, čistič bot tu a tam krade a snaží se postarat černošskému chlapci, ilegálnímu přistěhovalci, o budoucnost, ale ve finále se leccos v dobré obrátí. To, že finský pesimista dal světu naději a neodsoudil ho ke zkáze, považuji za jeden z velkých překvapení letošního festivalu. Dokonce jsou v tomhle snímku i místa, kde je možné se zasmát. Zejména tehdy, když čističův pes Lajka varuje před policisty.
V Cannes jste letos opět mohli narazit na česko-slovenský filmový stánek, podporovaný jak filmaři, tak ministerstvem kultury. V sekci Cinéfondation věnované studentským pracím běžel snímek Cagey Tigers slovenského režiséra s pseudonymem Aramisova, natočený v produkci pražské FAMU. Na filmovém trhu v Cannes byly uvedeny čtyři české filmy – Odcházení, Osmdesát dopisů, Nickyho rodina a Cigán, nový film slovenského režiséra Martina Šulíka natočený v česko-slovenské koprodukci.
Jsem ferrari
Kromě čtvrtého dílu Pirátů z Karibiku, který v mimosoutěžním programu na začátku festivalu zastupoval filmy „točené pro diváka“ a kvůli němuž do Cannes přijel zmiňovaný Johnny Depp, dopadl dobře ještě jeden snímek. Bylo jím mimo soutěž uvedené Vítězství v režii Xaviera Durringera, které ukazuje cestu k moci francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho. Prezidenta kongeniálně ztvárnil známý francouzský herec Denis Podalydès a hned při prvním titulku, že film je fikcí, publikum ovládl bouřlivý smích. Jak je ve Francii totiž dostatečně známo, tenhle hraný snímek je realita sama.
Podalydès nastudoval Sarkozyho gesta do nejmenšího detailu, přesně jsou zachyceny schůzky tehdejšího ministra vnitra Sarkozyho u prezidenta Chiraca i jeho projevy. Shromážděným policistům například jako ministr říká slavnou větu: „Vaším úkolem je trestat. Nejste sociální pracovníci.“ Film ukazuje, jak se Sarkozy vymkl z rukou prezidenta Jacquese Chiraca i tehdejšího předsedy vlády Dominiqua de Villepin.
Značný prostor je věnován Sarkozyho druhé manželce Cécilii Ciganer-Albéniz. Té současný Francouz číslo jedna vděčí za přípravu prezidentské kampaně a vytvoření image sportovního a přirozeného muže. Toto manželství Sarkozyho bylo přitom v té době, v květnu roku 2007, v hluboké krizi. Cécilia se během kampaně k Sakozymu na chvíli vrací, ale nakonec dává přednost vztahu s marockým milionářem Richardem Attiasem, jenž je mimo jiné již od roku 1994 organizátorem ekonomického fóra v Davosu.
Sarkozy je ve filmu vylíčen jako zastánce jednotné Evropy, proamericky orientovaný politik s dobrým instinktem, jako miláček médií, výbušný člověk, který si nebere servítky, jako skvělý řečník a improvizátor. „Jsem ferrari,“ říká o sobě. Jiné jeho úsloví zní: „Politika je stupidní džob, který dělají chytří lidé.“ Snímek není tak kontroverzní, jak se o něm vyjadřovala různá média před zahájením festivalu včetně New York Times. Je však jedním z mála současných evropských filmů, jenž se dokázal prosadit na titulní strany jako politický a umělecký fenomén zároveň.
Festivalová nej
Nejpodivnější formy rozkoše
Ve filmu Mimo satana francouzského režiséra Bruno Dumonta vykazuje náhodná turistka při pohlavním aktu tolik rozkoše, že roní pěnu z úst. V australském soutěžním snímku Spící kráska je prostitutka uspána hypnotiky a následně ji klienti osahávají nebo bijí. Uskutečnit pohlavní akt ovšem nesmějí.
Největší překvapení
V soutěžním programu běžel nepovedený francouzský film o moci a bezmoci politiků s názvem Otčenáš, zatímco mnohem lepší Havlovo Odcházení se do oficiálního výběru nedostalo.
Nejčastější filmoví hrdinové
Děti. Šestnáctiletý kluk v britském soutěžním filmu Potřebujeme mluvit s Kevinem postřílí z luku spolužáky ve škole. Desetiletý Michael ve stejnojmenném snímku žije na způsob Nataschy Kampuschové ve sklepě řadového domku, zatímco jeho trýznitel je počestným úředníkem pojišťovny s dobrou pověstí. Cyril v belgicko-francouzském filmu Kluk na kole hledá otce, ale stane se obětí mladého dealera, který mu zaplatí, aby okradl dva lidi.
Nejlepší film o filmu
Francouzský snímek Umělec pojednává o herci a tanečníkovi, jenž se neumí přeorientovat na nastupující éru zvukového filmu. Jeho herecká kolegyně ho zachrání a oba spolu pak vystupují v tanečních snímcích.
