Bohaté klienty obslouží řada bank lépe než ty chudé
Jedním z věčných problémů každého člověka, který má nějaké volné větší peníze a chce je dobře uložit či investovat, je otázka, zda se tomu má věnovat on sám, anebo zda má tuto činnost svěřit instituci. Platí to pro většinu tradičních investičníc h oblastí. Kupříkladu točit peníze na burze je velmi náročné jak na získávání potřebných informací o vhodných akciích, tak na jejich vyhodnocování a v neposlední řadě také na včasné zadávání příslušných pokynů obchodníkovi. Stačí chvilka nepozornosti a dobrý obchod je pryč.
Totéž lze říci o investicích do otevřených podílových fondů, ale také o běžné správě několika různých bankovních účtů, vyřizování platebních dokumentů, peněžních karet a podobně. Obchodníci s cennými papíry před pár lety začali vychá zet vstříc širší klientele a snížili své limity pro aktivní správu osobních portfolií zákazníků. Tam, kde se kdysi od klienta požadovala alespoň milionová počáteční investice, bylo najednou možné sjednat takovou službu už při dvou stech tisících korun nebo ještě méně. Vydávat tento přístup za zvláštní službu ale bylo a dodnes je tak trochu klamné. Zákazník jen s pár stovkami tisíc se v případě obchodníků s cennými papíry nemusí celkem o nic starat, ovšem také nemůže počítat s nějakým překvapivým ziskem. Důvod je jednoduchý - není v silách žádného experta obhospodařovat s velkou ziskovou péčí několik desítek různých klientských portfolií, když jsou ve hře relativně malé částky, a tím i absolutně nízké poplatky za správu. Takový expert by se prostě neuživil.
Hodně skutečných finančních odborníků z bank už v praxi narazilo na prosby svých známých, ať se jim osobně a čistě soukromě postarají o peníze. Kdyby na to takový odborník přistoupil s plnou odpovědností, musel by se věnovat tét o práci celý den a za měsíc by si měl vydělat alespoň 100 000 korun (nejen na svou osobní útratu, ale také na kancelář, auto, mobil nebo sekretářku). Řekněme, že by pracoval s desetiprocentním poplatkem z měsíčního zisku klienta. Pak by mu - anebo malé skupině zákazníků - měl zajistit každých třicet dnů milionový zisk. K jeho dosažení by při desetiprocentním průměrném výnosu ze všech operací bylo potřeba deset milionů korun. Už na tomto zjednodušeném příkladu je pěkně vidět, že zvláštní odbornou péči lze věnovat pouze velkým částkám.
Praktický život nicméně vede ke kompromisům. Řada bank využívá skutečnosti, že potřebné informace o trhu, výpočetní nástroje na jejich zpracování i některé investiční produkty přímo či zprostředkovaně má k dispozici už z pouhého titulu své existence jako finančního ústavu. Potom takové banky mohou vyčlenit několik pracovníků pro obsluhu obzvlášt ě movitých klientů, aniž by se tito pracovníci museli sami nutně propracovat k uvedenému stotisícovému nebo podobně vysokému výdělku, z něhož by si jinak oni sami museli hradit spoustu nutných výdajů.
Pod privátním bankovnictvím, jak se uvedené službě běžně říká, poskytovaném v různé podobě a na různých stupních náročnosti řadou bank (například ING Barings, KB, IPB, Erste Bank Sparkassen, ČSOB, Živnobanka), si není nutné představovat hned z vláštní kancelář s perským kobercem, v níž bankovní expert kromě svého času a znalostí nabídne klientovi také čaj s citronem. V některých bankách to tak sice funguje, ale jádro věci je jinde. V prvé řadě musí jít o záka zníka s velkými penězi, například s pěti miliony korun. Banka mu přitom zajistí třeba jenom jejich uložení na termínovaný účet, ale zároveň stanoví zvláštní úrokovou sazbu, o malinko výhodnější než obvykle, případně rovnou nabídne již hoto vý produkt v podobě exkluzivního účtu zkonstruovaného právě pro bohatou klientelu. Pro zákazníka to však začíná být podstatně více zajímavé v momentě, kdy chce od banky ještě další služby.
Kupříkladu může jít o pravidelné investice do otevřených podílových fondů, k nimž má daný ústav přímo či zprostředkovaně přístup a které také svému klientovi doporučí, a to na základě zvolené konzervativní či naopak rizikové strategi e tak, jak to klient chce. Od některých ústavů lze žádat rovněž ziskově cílené průběžné konverze různých měn. Z jedné vody na čisto si přitom zákazník obvykle může otevřít také další účty, získat mezinárodní platební kartu, pojistit se, dohodnout nákup akcií do osobního portfolia a také jeho vedení podle stanovené strategie a tak podobně. V momentě, kdy klient jenom složí peníze a určí „mantinely s tím, že o co nejvyšší možný zisk se mu i při určitém riziku postará banka, jde o nejvyšší stadium privátního bankovnictví v podobě takzvané aktivní správy aktiv, což ale každý ústav neposkytuje.
Když zákazník využívající služeb privátního bankovnictví potřebuje někdy později něco změnit nebo uskutečnit jiné rozhodnutí, neběhá k bankovní přepážce přes půl města, ale prostě zavolá svému osobnímu bankéři (finančnímu referentovi) a sdělí mu, o co jde, načež se věci dají do pohybu. Je to příjemné, efektivní , ale opravdu jenom pro ty, co na to mají.
