Hypoteční krize odhalila nedostatky a slabá místa externích ratingů
Problematika spolehlivosti ratingů renomovaných agentur se otvírá pravidelně po každém skandálu, krachu, turbulenci či krizi. V současné době je tato otázka opět předmětem zájmu, neboť se ukazuje, že i kořeny recese v USA jsou spjaté s určitými pochybnostmi ohledně role světových ratingových společností. Přesné postupy při stanovování ratingu zůstávají do značné míry pečlivě střeženým vlastnictvím agentur. Ty samy prohlašují, že jejich závěrečný verdikt je výsledkem komplexního expertního vyhodnocení a vše, co probíhá pod heslem „rating“ je stejně tak uměním jako vědou. Ratingové agentury zdůvodňují setrvání na určitém stupni ratingu či jeho změnu verbálně bez kvantifikace příčin vedoucích k výslednému hodnocení, přestože i jejich postupy zahrnují výpočty a mohou být podpořené modelem. Pro činnosti a postupy ratingových agentur neexistují závazné jednotné standardy. Na rozdíl od většiny jiných specializovaných expertních firem nejsou agentury sdružené do žádné profesní asociace, která by mohla podpořit samoregulaci ve vykonávaných činnostech, ani předmětem dohledu ze strany národních a nadnárodních orgánů.
Pád cenných papírů
Jak si mohou ratingy s trhem zahrát, ukázala i nedávná krize na trhu hypoték v USA v září 2007, s jejímiž důsledky se dodnes vyrovnává nejen americká ekonomika, ale i velké bankovní skupiny v Evropě. V reakci na zhoršení platební morálky při splácení některých méně kvalitních, takzvaných subprime hypoték snížily ratingové agentury ratingy u nebývalého množství pevně úročených instrumentů zajištěných hypotékami nižší kvality, především u takzvaných collateralized debt obligations („zajištěné dluhové obligace“, CDO), které používají tranše s nižším ratingem, než je kolaterál. Specifikem takto strukturovaných úvěrových produktů je, že na jedné straně mohou mít za příznivých podmínek stabilizační efekt prostřednictvím rozptylu rizik mezi mnoho subjektů v různých regionech. Na druhé straně však v situaci prudkého odklonu důvěry investorů klesá jejich rating zpravidla rychleji než u klasických dluhopisů, což se stalo i při zmiňované krizi. Většina cenných papírů krytých rizikovými hypotékami byla velmi významně snížená (downgrading), často o tři až čtyři stupně. V období leden-listopad 2007 ohlásily agentury Moody’s, Standard & Poor’s a Fitch snížení ratingů u 19 660 emisí tohoto typu. Problémem je tedy značný rozměr daných operací a investic. Tyto strukturované dluhopisy totiž nakoupilo velké množství bank a fondů. A to nejen v USA, kde krize vznikla, ale také v Evropě a v Asii. Vypadá to, že se českému trhu zatím vážnější problémy s negativními důsledky hypoteční krize vyhnuly, protože expozice do problematických CDO jsou minimální. Některé domácí finanční instituce jsou však majetkově propojené se zahraničními subjekty, které utrpěly v důsledku riskantních investic značnou ztrátu.
Monoline pojišťovny
Aby toho nebylo málo, situaci ještě zdramatizoval nepříznivý vývoj v oblasti, která s ratingy úzce souvisí - v sektoru takzvaných monoline pojišťoven. Monoline pojišťovny, které se specializují na krytí úzce vymezených rizik, v tomto případě na rizika defaultu dluhopisových emisí, jsou významným prvkem problémů kolem CDO a mají rating zpravidla AAA. Stejné hodnocení také dostává jimi pojištěná dluhopisová emise. Snižování ratingů CDO znamenalo pro tyto finanční ústavy ztráty. Po kolapsu jednoho z nich kvůli ztrátám z CDO nastal pokles cen jejich akcií a následné snížení ratingů. To vedlo ke snížení ratingů jimi pojištěných dluhopisů, které proto nesplňovaly kriteria pro držení v portfoliích institucionálních investorů, a tím k další akceleraci problémů. Ačkoli tyto pojišťovny nejsou v Česku přítomné, v portfoliích domácích finančních institucí se mohou nacházet uvedené typy emisí ohrožené poklesem ratingu.
Chybná data
V diskusích týkajících se úlohy agentur při stanovení ratingů CDO s podkladovými aktivy v podobě amerických subprime hypoték se objevuje jedno z citlivých míst ratingového byznysu. Ratingy těchto cenných papírů zaplatili emitenti či jiné osoby zainteresované na jejich prodeji, nikoli investoři, kteří vložili svůj kapitál. Nelze tedy vyloučit potenciální konflikt zájmů a možnost nadhodnocení některých emisí. Agentury se brání nařčení, že přidělování vyšších ratingů strukturovaným produktům je pro ně lukrativní. Prohlašují, že striktně oddělují své analytické a komerční aktivity, všechny ratingy jsou přidělované po posouzení příslušnými výbory a výše finanční odměny analytiků nezávisí na přiděleném ratingu. Faktem však podle deníku The Wall Street Journal zůstává, že například Moody’s na obchodech z těchto ratingů v letech 2002-2006 vydělala tři miliardy dolarů. V roce 2006 tyto poplatky činily 44 procent celkových příjmů agentury.
Agentury se také brání, že v době přidělování ratingů neměly dostatek informací - trh hypoték se ukázal nakonec slabší, než se původně zdálo. Situaci navíc zkomplikovalo, že ratingové agentury dostávaly data o dlužnících a hypotékách od bank, které úvěry samy upisují. Jak se později ukázalo, tato data byla z velké části chybná.
Revize metodologie
Určité pochybení lze najít i na straně investorů. Rating vyjadřuje pouze stupeň kvality platební schopnosti, a to bez širších souvislostí. Není schopen zachytit tržní rizika - ani ta likviditní, která mohou být pro získání očekávaných výnosů v konkrétní situaci rozhodující. Nedocenění tohoto faktu investory sehrálo při krizi významnou roli.
V bezprostřední reakci na vzniklou krizi začaly ratingové agentury revidovat své metodologie. Byl vydán dokument upravující chování a postupy agentur, který vede k těsnější shodě vytyčené politiky a skutečných praktik. Ratingové agentury dnes pravidelně diskutují míru souladu vlastních postupů s tímto kodexem (Code of Conduct Fundamentals for Credit Rating Agencies), který se stal určitým standardem.
Vliv ratingových agentur na mezinárodní finanční trh je obrovský. A zůstane zachován, pokud se agenturám podaří zúročit zkušenosti z této krize a budou udrženy standardy i informovanost o procesu ratingu. Nadále však bude platit, že investoři musejí spoléhat především na vlastní analýzy a vnímat rating jen jako to, čím je - tedy indikátorem pravděpodobnosti defaultu.
BOX (sloupec po straně)
Ratingové známky
S&P* Moody's
AAA Aaa AA+ Aa1 AA Aa2 AA- Aa3 A+ A1 A A2 A- A3 BBB+ Baa1 BBB Baa2 BBB- Baa3 BB+ Ba1 BB Ba2 BB- Ba3 B+ B1 B B2 B- B3 CCC Caa CC Ca C C D
Pramen: S&P, Moody´s
