Každý desátý práceschopný Čech je bez práce
Když se každý desátý práceschopný člověk v této zemi ocitne bez práce, je nepochybně nutné se ptát, proč to je tak a co se s tím dá dělat. Minulý týden vláda, odbory i analytici při interpretaci rekordních statistických údajů předvedli svou naprostou sterilitu. Silná koruna a recese v Evropě stlačující ekonomický růst v České republice je sice nepříjemná, nicméně důvod proč v Česku desetina lidí nepracuje, je zjevně zcela jinde. Nejnižší nezaměstnanost v Evropě má totiž momentálně Nizozemsko s 2,5 procenty, které se však souběžně může pochlubit i téměř nejnižším tempem růstu, který za tři kvartály loňského roku činil pouhých 0,3 procenta. A tak, když sociálnědemokratický senátor a předseda Českomoravské komory odborových svazů Milan Štěch tvrdí, že nezaměstnanost klesne, až bude česká ekonomika růst o více než tři procenta, prokazuje jen svou neznalost. I když po pravdě řečeno, je poměrně pravděpodobné, že nezaměstnanost klesne. Například z 10,2 na 9,8 procenta. Ale to jen v případě, že se neuskuteční obludné návrhy odborů na zvýšení daní a sociálního pojištění.
Současná úroveň nezaměstnaností je vyvolána zcela primárně takzvanou aktivní politikou zaměstnanosti doprovázenou hazardérskou sociální politikou tak, jak to vláda sociální demokracie provozuje již pět let. Bez toho, že vláda uzná zhoubnost svých postupů, není z tohoto slzavého údolí východiska, a až přijde opravdová recese i do Čech, můžeme se ocitnout v realitě východního Německa, kde míra nezaměstnanosti testuje hranici 20 procent.
A to není strašení. Těžký průmysl zdaleka není na dně. Hutě a doly budou ještě pořádně propouštět. Malé a střední podniky dávající chleba polovině lidí v zemi se zatím stále málo připravují na otevření trhu po vstupu do unie a mnoho z nich může mít vážné existenční problémy. Zahraniční investoři, kteří přišli během uplynulých čtyř let za lacinou nekvalifikovanou pracovní silou a daňovými úlevami, začínají balit kufry a poohlížet se na levnější Ukrajině.
V této situaci, kdy opravdu hrozí sociální konflikty, musí člověku klesnout čelist, když poslouchá naše odboráře. Jejich představa, že zvýšení daní a růst byrokracie zajistí vyrovnaný rozpočet a sociální smír, je parodií na všechny standardní učebnice ekonomie. Odboroví bossové neváhají tvrdit, že jejich členům je ku prospěchu, když podniky zaplatí větší daně, a tudíž zbude menší balík peněz na mzdy. Milan Štěch dokonce neváhá tyto absurdity prosazovat masovými protesty a vyhrožuje, že odbory mají více členů než všechny parlamentní strany dohromady. Demonstraci za to, že odboráři chtějí státu zaplatit na sociálním pojištění o dvě stovky měsíčně více, jsme tu ještě neměli. Možná by to stálo i za generální stávku. Necelých 200 korun při současné průměrné mzdě činí měsíční zvýšení sociálního pojištění o 1,2 procentního bodu tak, jak je to zakotveno v odborových návrzích předaných minulý týden vládě.
Podobných unikátů, jejichž uskutečnění by vedlo ke zdražení pracovní síly, existenčnímu ohrožení firem a propouštění, je v odborových návrzích více. Ani to ale ještě nestačí. Kromě toho, když už podniky budou propouštět, tak je třeba se ještě postarat, aby se propuštění existenčně nechytili třeba jako živnostníci, a tak má vláda odbourat jedno z mála zvýhodnění, které tito lidé mají v podobě nižších plateb do sociálního systému. A když už bude tolik nezaměstnaných, musí být také dost lidí na pracovních úřadech a ve státní správě, protože o ty chudáky se někdo musí postarat. Takže rovněž snižování stavů státního aparátu o dvě procenta ročně je pro odboráře nepřijatelné. To je asi ten boj proti nezaměstnanosti.
Budou-li odbory dělat tuhle politiku, tak za chvilku mohou mít zhruba tolik členů jako Unie svobody poslanců. Odboráři bezpochyby patří do demokratické společnosti a tržní ekonomika se bez nich neobejde. Pokud se však stanou nositeli partajní ideologie, je to ke škodě jejich členů i ostatního obyvatelstva.
Nakonec ale odborovým funkcionářům lze ekonomickou negramotnost a jejich scestné návrhy odpustit. Naštěstí nejsou schopni je prosadit. Horší je, že podobně jsou na tom s pochopením problému české ekonomiky funkcionáři vládních stran. Nezaměstnanost totiž doopravdy klesne, až se liberalizuje pracovní zákonodárství, nezaměstnaní se budou povinně denně účastnit rekvalifikace, nebo veřejně prospěšných prací a bez toho nebudou mít nárok na podporu, či sociální dávky. A potom by bylo dobré zásadně snížit korporátní daně, aby podnikům zbyly peníze na investice, při nichž se vytvoří nějaká ta pracovní místa. Na to vše není třeba žádných zvláštní vynálezů. Zahraniční zkušenosti jsou zcela jasné. Jen to chce ochotu chápat.
