Zatím je příliš brzy na hodnocení, zda vystoupení Josefa Hojdara z poslaneckého klubu ČSSD bude onou pověstnou ranou z milosti Špidlovu kabinetu. Záleží na tom, zda se vedení strany podaří krizi překonat. O příčinách, které vedly jednu z šedých eminencí poslaneckého klubu ČSSD k odchodu, se může spekulovat donekonečna.
Nedoložené jsou zatím rovněž spekulace o tom, že jej na svou stranu přetáhla ODS. Snad lze věřit, že Hojdar jednal z čistého entuziazmu. To však neznamená, že neuváženě. Na dezerci z nejsilnější poslanecké frakce se čekalo již delší dobu, stejně tak jako na osobnost, která by se dokázala Špidlovi postavit. Hojdar zatím odmítá být hlavou stranické revolty, ale na rozdíl od Pavla Mertlíka, Jaroslava Tvrdíka či Jiřího Rusnoka nehodil flintu do žita. Na rozdíl od výše jmenovaných, ale i Josefa Wagnera či Tomáše Teplíka, kteří „zradili“, aniž by měli krytá záda, nešel do boje osamocen, ale s podporou členské základny v severních Čechách, kde kandiduje. A právě severočeská organizace v čele s Jaroslavem Foldynou patří k největším kritikům současného vedení strany. Špidla by tak v případě souboje neměl na krku pouze revoltujícího poslance, ale jednu z nejsilnějších regionálních organizací. Právě v Hojdarově silném politickém zázemí se mohou skrývat pravé důvody jeho vystoupení. Bez obav / jakéhokoli postihu si totiž mohl dovolit premiérovi říci veřejně do očí, že jeho osobu přehlížet nebude. A to v politických hrátkách neznamená tak málo.
