Jsme tady doma, říkají Everdingenovi, kteří se usadili na Tachovsku
„Holkííí, holkíííí,“ volá Frederik van Everdingen ze svého džípu na krávy. Je farmář a takto přemlouvá asi sto matek s telaty, aby přeběhly na vedlejší pastvinu. „Blonďaté holky“ plemene Blonde d‘Aquitane, chované pro kvalitní maso, si po několikaminutovém volání dávají říct. Početné stádo, které kvůli celoročnímu pobytu venku není zvyklé na člověka, se pozvolna rozhýbe. Devětadvacetiletý Frederik z Nizozemska však zvládne v češtině mnohem víc než zavelet kravám. Žije tady osmý rok, česky mluví perfektně a jak říká, je tady doma.
Ke statku známou cestou
Frederikův otec objevil Žebráky na Tachovsku už na začátku devadesátých let a našel v nich, co mu chybělo v Nizozemsku. Rozlehlé pastviny, kopce a les – ideální podmínky pro chov dobytka a vyjížďky na koních. Everdingenovi postupně zvelebili statek s více než tisícem hektarů přilehlých luk a pastvin. Hospodářství a přírodě příchod holandské rodiny jen prospěl. I takoví jsou cizinci, kteří v českém pohraničí skupují pozemky. Pro ty, kdo brojí proti výprodeji české půdy, jsou však všichni cizozemci jen spekulanty a zlatokopy.
„V Holandsku máme biofarmu se sto hektary a chovem skotu na maso. Abychom mohli chov rozvíjet, začal táta hledat vhodné pozemky,“ vysvětluje Frederik, jak se jeho otec Arent van Everdingen ocitl na Tachovsku. Ke statku s půdou u Přimdy se dostal náhodou. Při aukci koní se seznámil s lidmi, kteří měli zájem zprivatizovat středisko bývalého státního statku, ale chyběly jim finance. Založili tedy společnost s ručením omezeným. Čeští společníci vložili do firmy práci a znalosti, Arent van Everdingen peníze. Investoval do strojů a zvířat, pak do budov a hned, jak to šlo, i do půdy. Firma postupně nakupovala restituční nároky za nevydané pozemky. Ty potom směňovala za půdu pronajatou od Pozemkového fondu ČR – tedy za tu, na které hospodařila. Dnes se Frederik spolu s českými zemědělci přimlouvá: „Pozemky by měl stát prodávat těm, kdo na nich hospodaří.“ Po třech letech, kdy v zemi trvale žije, tu může legálně nakupovat státní půdu. A je na tom podobně jako farmáři z řad starousedlíků. „Tlak na půdu je obrovský. Soutěžíme o ni s různými překupníky, kteří skupují pozemky pro české i zahraniční zájemce. Těm nejde o to hospodařit, pouze investují. A berou všechno – i bažiny,“ říká mladý sedlák.
Nákupy po třech letech
Díky tomu, že na pronajaté státní půdě Everdingenovi už dlouhé roky hospodaří, mají na nákup přednostní právo – ale jen zčásti. Zákon nájemcům zaručuje přednost při získání 70 procent výměry z parcel nabízených k prodeji. Lze ji však uplatnit pouze na pět set hektarů pronajaté půdy. „Často to však nic neřeší. Když máme eminentní zájem o velké pozemky, musíme jít do soutěže,“ vysvětluje Frederik. V soutěžích soupeří zemědělci s kupci z realitních a advokátních kanceláří, které vysílají pozemkoví investoři z Česka i ze zahraničí. Kdo chce vyhrát, musí ostatní přeplatit.
Holandská rodina stejně jako rodilí zemědělci neudrží všechny hektary, které jako nájemce od státního Pozemkového fondu původně obhospodařovala. Při soutěžích bohužel nelze uhájit všechno, o co by farma Blond Breeding měla zájem. Ve výsledné bilanci však na tom není i díky nákupu restitučních nároků špatně. Z nyní obdělávaných zhruba 1100 hektarů vlastní více než osm set. Aby zajistila dostatečné množství krmiva pro dobytek, bude muset ještě několik hektarů nakoupit. „Když je půda naše, je to jistota,“ vědí sedláci z Nizozemska moc dobře.
Everdingenovi nejsou sami z přelidněné země, kdo našel na Tachovsku farmářský ráj. „Poblíž nás jsou další dvě nizozemské firmy zaměřené na zemědělskou činnost. Snadněji se však lze dostat k půdě v Polsku, kam odešlo z Nizozemska mnohem víc zemědělců,“ tvrdí Frederik. Přitom Poláci dle dohody s EU blokují prodej půdy cizincům až do roku 2016.
Jiné dotace
Každodenní starost o nizozemskou a českou farmu předal Arent van Everdingen už před lety synům a natrvalo žije v Žebrákách. Každý den kontroluje rozlehlé pastviny z koňského sedla a současně udržuje v kondici více než dvacet psů trénovaných pro parforsní hony. Frederik, který převzal farmu, nemusí závidět staršímu bratrovi, jenž pečuje o hospodářství v rodné zemi. „V Česku jsou dobré podmínky pro farmaření,“ pochvaluje si. „V Nizozemsku jsou sice přímé platby na farmu vyšší, ale tady je možné zase čerpat dotace na různé investice – například na rekonstrukce stájí – což v Nizozemsku není. A je dobře, že je zdejší zemědělci dostávají, protože musejí rychle dohnat, co zmeškali za minulého režimu,“ chápe Frederik. „Vše, co vyděláme, investujeme do farmy. To však všichni nedělají,“ poznamenává.
Stále nesrovnatelné jsou v obou zemích ceny půdy. Zatímco v Nizozemsku přijde hektar asi na milion korun, v Česku je v průměru zhruba patnáctkrát levnější. Velké rozdíly jsou také v pachtovném a v ceně práce. A často i v pracovním nasazení lidí. Na žebráckém statku kdysi pracovalo 25 zaměstnanců, nyní vše zvládne i s majitelem devět lidí. Přitom se navíc starají o penzion přestavěný z bývalých kanceláří. Farmář umí práci lidí ocenit – nedostávají „žebrácké“ mzdy, běžné v českém zemědělství. Ví totiž, že se na ně může spolehnout. Chodí to tu jako na rodinné farmě, na níž není odstup mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
Když s mladým farmářem objíždíme pastviny, každou chvíli zastaví, aby opravil drobné nedostatky na ohradách. Mezitím sbírá PET lahve, které okolo jeho pozemků zanechali dělníci státních lesů. Nechápe, proč je lidé odhazují v přírodě. Nerozumí stylu hospodaření některých místních zemědělských podniků. Ani se nediví, že jim to ekonomicky nevychází. A kroutí hlavou nad tím, proč se dříve pod zem zakopávaly trubky k odvádění vody, když to muselo přijít na moc peněz. Do Žebráků přenesli Everdingenovi selský rozum, který je vidět na první pohled. Upravené louky a přežvykující spokojené krávy na pastvě jsou toho důkazem.
