Českým filmařům začínají ubývat zakázky, zejména ty zahraniční. Vyrukovali proto s poněkud kontroverzním návrhem. Od státu chtějí peníze pro producenty, kteří v Česku natočí film.
Pobídky pro film Českým filmařům začínají ubývat zakázky, zejména ty zahraniční. Vyrukovali proto s poněkud kontroverzním návrhem. Od státu chtějí peníze pro producenty, kteří v Česku natočí film.
Narazit v ulicích Prahy na filmový štáb není žádný problém. Jen v posledních pěti letech se zde natáčely hollywoodské snímky jako Hellboy, Casino Royal, Hannibal, Narnie, Babylon, Wanted a řada dalších. Jde o vysokorozpočtové produkce, z nichž každá má hodnotu více než tří set milionů korun. V posledních letech ale produkčním firmám utíkají levnější zakázky. Manažeři tvrdí, že o ně přicházejí kvůli pobídkám, na něž vlády řady evropských zemí lákají zahraniční producenty, obzvlášť ty z Hollywoodu.
Ředitel Starlite Production Petr Keller uvádí, že letos kvůli pobídkám přišel o projekty za 1,1 miliardy korun. Pokles zahraničních zakázek zkrátil roční objem celé filmové produkce o téměř čtyři miliardy. Tuzemští filmaři by proto také chtěli podporu státu, a to co nejdříve, aby neztratili náskok před konkurencí. Dokonce již vypracovali návrh na systém slevy na dani a předložili jej ministerským úředníků v Česku. Ti se jím však příliš zabývat nechtějí.
„Selektivní zvýhodnění určitých poplatníků považuji za nesystémové,“ říká náměstkyně ministra financí Dana Trezziová.
Kdo dá míň?
„Ještě v roce 2003 činil obrat zahraniční filmové produkce v České republice pět miliard korun, za loňský rok už jen 1,3 miliardy,“ uvádí Radomír Dočekal, předseda Asociace producentů v audiovizi. Přibližuje, že obrat se propadl hlavně poté, co řada evropských zemí zavedla pobídky, aby přilákala zahraniční producenty. „Jednou z prvních zemí, která je v Evropě nabídla, byla Velká Británie. Časem následovalo Německo. Zahraniční štáby lákají i nízké ceny služeb, které nabízejí státní studia v pobaltských zemí jako Litva a Estonsko,“ líčí. Před dvěma léty zavedlo státní pobídky i Maďarsko, a právě kvůli nim se už netočí Hellboy II. v Česku. „I když maďarští filmaři nabídli rozpočet o jeden milion dolarů vyšší než Češi, slevou na dani se ale nakonec dostali na ještě nižší částku, a tak jsme o zakázku přišli,“ říká Dočekal.
Proč takový zájem vlád přilákat do vlastních zemí zahraniční filmovou produkci? „Cílem řady zemí je získat hlavně zakázky z Hollywoodu. Je to pro ně lukrativní zákazník, protože mimo Spojené státy natočí snímky za tři miliardy dolarů ročně. Kanada, Nový Zéland, Austrálie, Francie – všechny tyto země zavedly pobídky, protože na nich v konečném důsledku profitují. Některým zemím tato podpora obrat filmového průmyslu ztrojnásobila a přinesla jim daleko víc, než původně očekávaly,“ míní Dočekal.
Kdo dřív mele v Los Angeles?
Generální ředitel barrandovských studií Vladimír Kuba míní, že země východní Evropy přivedly k pobídkovému šílenství úspěchy barrandovských studii v Hollywoodu. „V devadesátých letech jsme vstoupili na trh servisování zahraničních zakázek jako první ve střední Evropě, a tak jsme se stali poměrně rychle číslem jedna v celém regionu,“ přibližuje Kuba.
„Navíc, v devadesátých letech byl dolar za třicet korun, a to byl také důvod, aby se do Prahy začali producenti sjíždět. Na světovém zábavním trhu si přirozeně české studio z Barrandova získalo první pozici s patřičným náskokem před ostatními studii z východní Evropy,“ poznamenává. Barrandovská studia rok od roku obraty zvyšují. „Rok 2006 byl pro společnost vůbec nejlepší a letošní bude ještě lepší. Díky produkci Narnie a Babylonu dosáhneme letos tržby 600 milionů korun,“ uvádí Kuba. Přes 60 procent obratu jim tvoří právě zahraniční zakázky, zejména ty vysokorozpočtové.
Filmové servisní firmy ze zemí jako Litva, Rumunsko, Maďarsko se o zakázky z Hollywoodu začaly více zajímat až po roce 2000. „Začaly stavět haly a modernizovat studia po vzoru Barrandova. Například Korda Studio v Budapešti se vyloženě budovalo podle obchodního vzoru barrandovských studií,“ tvrdí Kuba. Investoři do něj v přepočtu vložili tři miliardy korun. „Pomohli jsme tak trochu vzniknout konkurenci – prorazili jsme jim cestu,“ líčí Kuba.
Zájemců o lepší byznys je víc
Snižující se zájem zahraničních investorů o filmovou produkci v České republice negativně dopadá také na další oblasti podnikání, například ubytování. Hotel Hilton, který na boomu filmového průmyslu v minulosti profitoval, v posledních letech zaznamenal značný pokles ubytovaných štábů. Marketingová manažerka hotelu Markéta Šebková uvádí, že v tomto roce zajišťovali pouze částečné ubytování pro jeden projekt a do letošního srpna podíl z ubytování štábů na tržbách činil 1,3 procenta. Ještě před čtyřmi lety to ale bylo 7,3 procenta.
Šebková však připouští, že v posledních letech dávají lidé z filmu přednost ubytování v pronajatých bytech v centru Prahy. „Hlavní aktéři a herci také spíše vyhledávají takzvané butikové hotely. Často si též pronajímají soukromé vily,“ přibližuje. Situaci potvrzuje Aleš Ježek, majitel realitní agentury Home Sweet Home, který se specializuje na pronájmy luxusních bytů. „Poptávka po luxusních pronájmech se zvýšila v posledních dvou letech. Jde obzvlášť o byty v historickém centru Prahy,“ uvádí.
Státe zaplať, my vyděláme
Když producentům do Česka proudilo ještě dost zakázek, tak je konkurence netrápila. Dnes je jim ale hůř a obávají se, že to bude ještě horší. „Začali jsme proto vyjednávat s politiky, aby se podmínky pro zahraniční produkci v Česku zlepšily. Důvodů je několik: roste ekonomika a s ní náklady na práci, na energie. Kvůli tomu zvyšujeme ceny a nezbývá nám nic jiného než si pobídkami zabezpečit zakázky do budoucna,“ dodává Dočekal.
Rok podnikatelé zpracovávali teze zákona a domlouvali se s ministerstvem kultury. „Začali jsme jednat také s ministerstvem financí, které naznačilo, že začíná vnímat naše požadavky jako téma k jednání. Navázali jsme řeč i s ministerstvem průmyslu a obchodu a CzechInvestem, pobídky by se mohly stát součástí jejich agendy,“ popisuje Dočekal.
Filmaři věří, že na konci roku 2008 nebo od ledna 2009 začne platit nový zákon o kinematografii a pobídkách. „Pokud se jej ale podaří prosadit až za pět let, je možné, že se může točit ještě méně než dnes, a pak už obchod budeme jen těžce dohánět. Odborníci začnou odcházet do zahraničí,“ obává se Kuba. Cestu k pobídkám však znesnadňuje napjatý státní rozpočet a hlas řady ekonomů, že pobídky nemají v tržní ekonomice místo. „Udělování pobídek je nesystémové, narušuje konkurenční prostředí a může být i zdrojem korupce,“ uvádí například Miroslav Ševčík z Liberálního institutu.
Produkční firmy navrhují úředníkům systém přenositelného daňového kreditu (neboli daňovou slevu či také nepřímou dotaci) ve výši 20 procent. „To by v praxi fungovalo takto: zahraniční investor by od státu získal daňový kredit na základě auditu nákladů státní agenturou až po vynaložení a zaplacení všech výdajů na výrobu filmu v Česku. Tento kredit by pak mohl uplatnit u nějakého daňového subjektu v Česku, který by zahraničnímu investorovi skutečné peníze vyplatil. Certifikát by následně použil pro snížení své daňové povinnosti o 20 procent a také by si mohl o tuto úhradu snížit daňový základ, takže by to bylo výhodné i pro něj,“ popisuje Dočekal.
Tento systém by podle jeho slov mohl fungovat lépe než německý model. „Německá vláda vytvořila zvláštní filmový fond. Každoročně do něj bude vkládat ze státního rozpočtu 60 milionů eur. Z něj produkční firmy čerpají peníze podle pořadí žádostí. Firmy mohou také nárokovat 20 procent nákladů utracených na projekt v Německu. Pokud se fond za rok nevyčerpá, peníze se převádějí do dalšího roku. Námi navrhovaný systém by fungoval nejen pro zahraniční, ale i pro české produkce,“ přibližuje.
Jen další bobtnání rozpočtu?
Dočekal tvrdí, že i český film bude ze zavedení pobídek profitovat, a to i přes zahraniční produkci, která je značným zdrojem příjmu producentů. Díky podpoře budou moci podnikatelé investovat do vybavení a techniky. Kvalitní zázemí ateliérů se pak využije také pro české projekty.
„Mohlo by se začít točit více filmů v mezinárodní koprodukci a tak ještě více zviditelnit české snímky v zahraničí. Potenciál v koprodukcích spočívá v tom, že se na jejich výrobě podílejí dva nebo několik zahraničních partnerů, kteří zajistí distribuci a reklamu projektům také ve svých zemích. Jenže o takovou spolupráci mají zahraniční producenti zájem, jen pokud je výroba podporována veřejnými zdroji. Touto formou pak mohou vznikat třeba i historické filmy. Čeští producenti na ně dnes bez mezinárodní koprodukce nemají peníze, a právě proto se u nás netočí,“ přibližuje Dočekal. Obrat za loňský rok za zahraniční produkci a televizi činil 1,3 miliardy korun, za český film jen 800 milionů.
Dočekal uvádí, že filmařům Bulharsko a pobaltské země odlákaly nízkorozpočtové projekty v hodnotě kolem 40 milionů korun. Jde o honičky v autě, výbuchy; scény se často netočí ve studiích, ale na venkovních lokacích. Tyto snímky mají většinou velmi krátkou životnost, proto jejich produkce musí mít co nejnižší náklady. „Předpokládáme, že do Česka se však jejich výroba už nevrátí – kvůli rostoucím cenám jsme už pro ně drazí,“ přibližuje Dočekal. Podnikatelé ale věří, že pobídky by do Česka mohly přitáhnout projekty v hodnotě 200 až 300 milionů korun. „Obrat zahraniční produkce by se tak mohl zvýšit až na 10 miliard,“ je přesvědčen Kuba.
Podle něj jsou firmy na takový nápor připraveny. „Za posledních deset let jsme investovali do technologií a vybavení řádově několik stovek milionů korun. Mohli bychom také získat projekty od BBC – jako historické filmy, dokumentární filmy a podobně. Dnes jsme připraveni velmi kvalitně obsloužit dva až tři velké projekty a několik menších. To studia v Maďarsku nejsou doposud schopna. A do Bulharska nebo Rumunska si producenti řadu služeb musejí přivézt. Jenže to nebude trvat dlouho, a i tam své služby zlepší,“ varuje Kuba.
