Současná tokijská street móda vypadá, jako kdyby Japonky nakupovaly v českých second-handech nebo u bezdomovců v Jojogi parku. O víkendech se to také v Jojogi parku mladými lidmi hemží – rozkládá se totiž mezi dvěma módními centry Tokia, Šibujou a Omotesandó. A na Šibuje, v kultovním osmipatrovém obchodním domě 109, kde prodávají jen a pouze to, co je bezpodmínečně v módě, nyní nerozervané džíny nekoupíte. Jenže Japonky je s přehledem sladí s kabelkou za několik desítek tisíc od Diora.
Novým trendem je vše, co je roztrhané, seprané, zmačkané a vybledlé. K bavlněným tričkům ve světle šedé, béžové nebo zelenkavé se tak přidaly vytahané legíny a děravé svetry. Má to ale drobný háček: za svetr s dírou přes celé rameno módní redaktorka japonského časopisu zaplatila přes tři tisíce korun.
Ve stylovém butiku nedaleko hlavního módního bulváru Omotesandó je zase letošním hitem kšiltovka, jakou nosili spolužáci před deseti lety na gymnáziu. Už tehdy byla jako všechno „skejťácké“ pořádně drahá. Dnes za ni zaplatíte ještě víc, kolem dvou tisíc korun, a návdavkem bude děravá a s rozdrbaným kšiltem.
V Tokiu se módní trendy mění rychleji než dubnové počasí, a právě proto se stalo místem, kam jezdí prodávat, ale zároveň se inspirovat módní návrháři, jako Vivienne Westwoodová či Karl Lagerfeld. Vintage styl, tedy „staré nebo staromódní“, v japonském pojetí ale neznamená recyklaci starého oblečení – kupují se nové kousky, které pomocí sofistikovaných technologií jako staré pouze vypadají. Stone-washed, tedy seprané džíny se sice nosí už pár let i v Evropě, ale v Japonsku se jedná o propracovaný styl od ponožek přes trička až po čepice. Umělé šrámy jako by namlouvaly, že oblečení – a tím pádem i jeho nositel – má za sebou nějakou historii, příběh. Ideální jako vyjádření veřejné, společenské tváře. A v Japonsku je zařazení do společnosti stále tou nejdůležitější hodnotou.
Trend věcí vytažených z popelnice však může vypovídat i o hlubším fenoménu japonské společnosti: o touze po nonkonformismu a nepřizpůsobení kariéristickému způsobu života. Ten totiž zapříčinil, že generace vydělávajících otců, „salary-manů“, neměla na své děti příliš čas. Takže se dnes podobně jako hippies oblékají a chovají tak, jak by od dětí ze slušných rodin nikdo nečekal – nebo naopak očekával? Užívají si, utrácejí za oblečení, jsou sice ženatí či vdané, ale děti nemají (v Tokiu klesla porodnost pod méně než jedno dítě na rodinu).
Ještě před třemi lety by Japonky udělaly cokoliv, aby si koupily příběh o luxusu a úspěchu. Dnes si chtějí koupit zajímavost, uvolněnost, pohodu. Při placení za nové roztrhané džíny ovšem vytáhnou peněženku od Vuittona.
