V České republice se obdobně jako na jiných trzích objevuje takzvaný greenmailing. Nejde o nic neobvyklého, děje se tak asi všude tam, kde se obchoduje s akciemi … Je jen třeba o tomto problému vědět a být na něj připraven. Ten se totiž v posledních letech stal klasickým vzorcem jednání některých takzvaných minoritních akcionářů. Chování tohoto druhu minoritního akcionáře je vždy logicky motivováno snahou o co nejvyšší zisk z jeho investice. K tomu neváhá používat všech možných metod v rámci a někdy i na hraně zákona či dokonce za ní, velmi často však mimo hranice slušného chování.
Svatá hra.
Kritickým okamžikem je vždy ten, kdy má dojít k veřejnému odkupu akcií. Ve chvíli, kdy společnost obchodovaná na veřejných trzích už stanoví cenu za odkup vlastních akcií, vrcholí totiž hra o peníze. Minoritní akcionáři vždy nabízejí vlastní cenu odkupu - samozřejmě vyšší. Platí obecné pravidlo, že v drtivé většině případů by na ni však sami neměli prostředky. Objednávají zhotovení vlastních znaleckých posudků, které ale vycházejí z ceny, za kterou akcie sami nakoupili, plus jimi stanovený zisk. Neustálé změny právních předpisů a právní nestabilita, neexistence dlouhodobé rozhodovací praxe soudů dávají zúčastněným široký manévrovací prostor. Součástí obvyklého scénáře bývají prohlášení pro média, ve kterých se to hemží slovy jako „vyvlastnění“, „znárodnění“, „podvod“, „pokus o nezákonné obohacení“ … Obvykle jsou také do této svaté hry o vlastní obohacení zatahovány soudy a policie, když se na potkání rozdávají nesmyslné žaloby, předběžná opatření a trestní oznámení.
Vše je řádné.
Samostatnou kapitolou jsou ovšem mimořádné valné hromady. Pokud se náhodou nezadaří a objekt jejich zájmu - kapsa s penězi nazvaná ovládající osoba neztratí hlasovací práva - nemají minoritní akcionáři nejmenší šanci své návrhy prosadit. S nadšením tedy alespoň valné hromady využívají jako fóra pro ventilování svých úvah neomylně směřujících k tomu, že by za své akcie měli dostat více peněz. Není výjimkou, že taková valná hromada trvá dvanáct i více hodin. Ke každé druhé větě, kterou pronese někdo z managementu firmy nebo ze zástupců většinového akcionáře, je okamžitě podávána námitka. Takzvaný minoritní akcionář pak „řádně žádá, aby jeho řádně podaná řádná námitka k průběhu této řádně svolané (mimo)řádné valné hromady byla řádně notářsky zaprotokolována pro potřeby pozdějšího řádného soudního, ano i trestního řízení“.
Takový Homo Minoritus doufá, že se společnost buď nechá unavit věčnými valnými hromadami, nebo znechutit náklady na ně, a nakonec s ním udělá individuální dohodu a jeho akcie odkoupí za vyšší cenu. V minulosti se nejednou stalo, že různé exotické společnosti, které držely menšinový podíl v různých akciových společnostech, a vystupovaly jako svatí bojovníci za práva malých akcionářů, náhle zmlkly a zmizely. Dostaly totiž své „výpalné“ a nebylo o nich více slyšet. Zbytek minoritních akcionářů, které nebylo tolik slyšet, klidně vezmi čert. Požadovaná a proklamovaná morálka bývá zapomenuta v okamžiku, kdy na konto dorazí tučný bakšiš.
Robinhoodovský komplex.
Tato vyděračská hra o peníze je notoricky známá. Zvláštní je, že média, která v případě politiků dokážou odhalit účelové jednání třeba jen v nezávazné schůzce v kavárně, v těchto případech většinou stojí na straně těchto takzvaných minoritních akcionářů. Jde o jakýsi falešný „veřejnoprávní“ zájem chránit malé proti velkým, „robinhoodovský“ komplex braní bohatým a dávání chudým. Zjistit, že tomu ve skutečnosti tak není - že spíše než malé a „bezmocné“ jde často o ochranu velkých a „bohatých“ - je velmi jednoduché. Stačí se podívat na strukturu těchto takzvaných minoritních akcionářů. Často jsou mezi nimi institucionální investoři, jež rozhodně není možné považovat za jakési naivky, kteří investovali své těžce ušetřené peníze. Zbytek jsou pak drobní spekulanti, kteří si akcie koupí většinou v okamžiku, kdy se například privatizace blíží ke svému závěru a nabídka k povinnému odkupu - a tudíž k tučnému zisku - se zdá jistá. „Srdcařů“, kteří akcie dané společnosti drží z přesvědčení nebo hlubokého zájmu vzniklému třeba již za kuponové privatizace, je většinou velmi málo. Ti mají příležitost své akcie s vysokým ziskem prodat v okamžiku, kdy se o ně začnou zajímat právě spekulanti. Stejnou možnost mají i ti mytičtí naivkové, které však člověk aby lupou hledal.
Co s logikou?
V těchto dnech jsme svědky další oběti, na kterou se lovci druhu Homo Minoritus vrhli. Jde o zprivatizovaný Unipetrol a jeho nového polského vlastníka. V tomto případě se stačí podívat na strmý růst ceny akcií v závěru loňského a začátku letošního roku. Že by za jejich růstem stáli právě ti minoritní akcionáři, kteří dnes mluví o pokusu o podvod? Vsadili tehdy na vysokou kartu a nyní se nechtějí smířit s prohrou způsobenou jejich nereálnou vidinou řádně namaštěné kapsy. Polští vlastníci si budou muset zvyknout, že ten, kdo vydírá, bývá zde často označován za oběť. Že to není logické? A kdo to posoudí?
