Mnoho bezmocných pohromadě představuje značnou moc
Nejvýraznějším jevem roku 2011 byly nepochybně pouliční protesty v široké škále od vcelku mírumilovných až po extrémně násilné. Jejich pomyslného účastníka, člověka protestujícího, zvolil časopis Time osobností roku. Jako by se zhmotnila zasutá idea zesnulého Václava Havla o tom, že mnoho bezmocných pohromadě představuje značnou moc. On sice měl na mysli spíše moc duchovní, leč dávno před ním bylo vyřčeno, že idea, která ovládne masy, se stává hmotnou silou.
Jedinou vystopovatelnou a pro všechny společnou hnací silou protestů byl pocit nespokojenosti se stavem světa a odhodlání dosáhnout nových a lepších časů. Jestliže se dopad jejich nezištné obětavosti bude nemile lišit od dnešních očekávání a dejme tomu dostane k moci v arabském světě islamisty a v ruském nacionalisty, nebude to jejich vina – vzedmutá vášeň nikdy není výsledkem precizní rozvahy. Nezdar masových hnutí vždy padá na vrub úřadující moci neschopné nabídnout lidem lepší východisko než kruté násilí. Když práh bolesti je překročen, ztrácí smysl ptát se pumprdentně, proti čemu konkrétně protestují. „Proti všemu protivnýmu,“ jak zpívali Suchý a Šlitr ve svém nezapomenutelném Protestsongu.
Při pokusech o interpretaci nejvýraznějšího jevu uplynulého roku jako první selhali neomarxisté, kteří se snažili rozpoznat v protestech klasické povstání deprimované chudiny, vzpouru chudých proti bohatým. Neplatí to pro arabské jaro, a už vůbec ne pro Occupy Wall Street nebo pro protesty proti volebním machinacím v Rusku. Zejména v posledním případě většina komentátorů mluví o paradoxu: o ukončení Putinova režimu usilují především lidé vcelku blahobytní, kteří vděčí za svůj vzestup právě onomu režimu, o jehož svržení se snaží.
Někdo dokonce spatřuje jistou paralelu mezi Putinem a chilským vládcem Pinochetem – toho také připravila o moc střední třída, kterou diktátor svými reformami prakticky vydupal ze země. Paralela je to nepatřičná. Zatímco chilský rozmach byl spojen s ukončením socialistického experimentování, Rusko, které skoncovalo se socialismem dlouho před Putinem, v jeho době zažívalo spíše pokus o dílčí restauraci tohoto modelu. Ač z různých příčin, důsledky jsou podobné: požadavek společenských změn vychází skutečně ze střední třídy, od lidí, o nichž se říká, že je snad pálí dobré bydlo.
Není to však žádný paradox, nýbrž pevná zákonitost sociální dynamiky. Revoluční přeměny nikde a nikdy nebývají přímo spojeny se zhoršujícím se postavením vykořisťovaných tříd. Alexis de Tocqueville ve své slavné knize Starý režim a revoluce upozornil na to, že Velká revoluce vypukla ve Francii v době, kdy její hospodářská situace byla mnohem příznivější než kdykoli předtím. „Čím lepší byla situace, tím více ji Francouzi pociťovali jako nesnesitelnou,“ píše.
Tento netriviální postřeh rozvinul americký sociální filozof Eric Hoffer ve svém stěžejním díle z roku 1951 Pravověrní, v němž přesvědčivě popsal psychologii takzvaných masových hnutí. Navzdory tomu, co si myslí neomarxisté, revoluce dle Hoffera nedělají chudáci, jejichž jedinou starostí je shánění denní obživy. Právě naopak, po dennodenní lopotě za kus žvance jim nezbývá čas ani chuť přemýšlet o čemkoli jiném a vznešenějším. Revoluce zpravidla dělají lidé dostatečně zajištění, usilující o další zlepšení společenského prostředí a uvědomující si, že stávající režim jakékoli pozitivní změny dlouhodobě znemožňuje. Zde je přehršle výroků Hoffera, jenž nesnadným sociálním vazbám dodal takřka přírodovědnou preciznost: „Nepřetržitý boj o holou existenci spíše upevňuje sociální statiku, než aby stimuloval sociální dynamiku. Naše nespokojenost je mnohem větší tehdy, když víc máme, a ještě víc chceme. Jsme mnohem odvážnější, když bojujeme o přebytečné, nikoli o to absolutně nejnutnější. Pokaždé, když se vzdáme přebytečného, nakonec přicházíme i o to nejnutnější.“
Ta poslední věta zní takřka jako citát z Krále Leara – člověk není zvíře, aby se spokojil s nejnutnějším. Pro pochopení toho, co se odehrává nyní v Rusku, je důležitá další Hofferova definice: „Když máme pocit, že nám ke štěstí schází jen to jedno, jsme mnohem naštvanější, než když nám toho schází spousta.“ To jedno konkrétní, co dnes schází Rusům, jsou čestné volby. Uráží je a ponižuje, že se s nimi zachází jako s hovady. Jako přebytečné to může připadat jen těm, kdo se spokojí s nejnutnějším.
Tím se také protestní hnutí v Rusku zásadně liší od okupačních hnutí amerických měst. Ti druzí mají příliš mnoho požadavků na to, aby mohli uspět.
