Politicky využít lze cokoli
Nebýt blížících se voleb a procentchtivého premiéra Paroubka, homosexuálové by se minulou středu zřejmě žádného vysněného zákona o registrovaném partnerství nedočkali. Diskutovalo by se o něm a odsouval by se dál a dál, jako dosud. A řekněme rovnou, že by tak bylo bývalo lépe.
Šlo přeci o citlivý, etický problém, podobný nekončícím diskusím o eutanazii či o trestu smrti. Důvody pro registrační novinku byly zhruba stejně dobré, jako ty proti ní. Mnozí přesvědčivě tvrdili: Bereme-li manželství či partnerství jako akt společenského uznání láskyplného vztahu dvou lidí, a tak se dnes podbarvena Mendelssohnem a zachycena videokamerami jeví téměř každá česká svatba, pak je pochopitelně možné a žádoucí dopřát tuto radost každému páru, který si chce nechat lásku veřejně potvrdit. Je-li v našich možnostech požehnat svazku byť stejnopohlavnímu, udělejme to, žijeme jen jednou. Z tohoto pohledu byla skoro ostuda, že tak ateistická a volnomyšlenkářská země jako Česko nezavedla svazky homosexuálů v Evropě už dávno jako první. Jenže jiní důvodně namítali: Manželství je posvátné kvůli dětem a rozšíření privilegia na homosexuály povede k znevážení této instituce. Copak nevidíte, jak dnes lidé ohrnují nos nad kdysi těžce vydobytým rovným volebním právem? Nesnižujme laťku, dost simplifikace, varovali.
Pak však do porcelánových úvah šlápl Jiří Paroubek s touhou urvat pro svou ČSSD čtyřprocentní voličskou skupinu. Ze subtilní politické debaty udělal politický boj na život a na smrt. Neváhal platit i hlasem těžce nemocného poslance Kopeckého. Zavlály prapory, rozum a svědomí šly do háje. Morální dilema se zvrhlo v prestižní klání premiéra s prezidentem Klausem, sněmovny se Senátem. „Klaus poražen,“ hlásaly některé titulky. Poraženi jsme však všichni. Pokusí-li se jednou někdo koupit přízeň početných stoupenců vzpomínané eutanazie či trestu smrti, právě se ukázalo, jak hladce to půjde.
