Egypt sčítá první škody. O jejich rozsahu se zatím jen spekuluje
Když se koncem ledna naplno rozhořely nepokoje v Káhiře, stalo se největším „bojištěm“ prostranství vedle slavného Egyptského muzea. V přímém ohrožení se tak ocitly jeho sbírky obsahující poklady z faraonské historie země. Návdavkem k tomu zapálil protestující dav budovu Národně demokratické strany, bezprostředně sousedící se samotným muzeem. Pro posílení policejních složek zasahujících proti demonstrantům byla navíc v pátek 28. ledna navečer odvolána ostraha všech objektů v zemi. Egyptská pokladnice umění tak zůstala zcela nepochopitelně bez ostrahy.
Muzeum mělo částečně štěstí. Po odchodu ostrahy se hlídání ujali demonstranti, kteří kolem něj vytvořili živý řetěz do doby, než ochranu objektu převzala armáda. Přesto se skupině zlodějů podařilo proniknout do budovy a napáchat v ní škody zatím ne zcela jasného rozsahu. Nešlo ale jen o muzeum. Po celé zemi jsou stovky odlehlých archeologických lokalit, kde jsou navíc depozitáře nebo malé expozice plné cenných předmětů. Také z těchto míst, mnohdy ležících prakticky v poušti, byla odvolána policie, která je jinak ve dne v noci střežila.
Poničené, chybějící
V Egyptském muzeu bylo podle dosavadních zpráv před příchodem armády rozbito několik vitrín a poničeno na 70 předmětů, mezi nimi i dvě sochy faraona Tutanchamona. Navíc pravděpodobně zmizely skutečné skvosty, které možná už ani nejsou v Egyptě. Podle oficiálního seznamu egyptského ministerstva pro památky se nenašla pozlacená soška Tutanchamona neseného bohyní Menkeret a pozlacená Tutanchamonova soška s harpunou. Muzeum postrádá také vápencovou sošku náboženského reformátora, faraona Achnatona, Tutanchamonova otce, sochu Achnatonovy manželky Nefertiti a další cennosti. Ministerstvo přiznalo škody i na jiných místech. Čeští archeologové, kteří se už desítky let podílejí na průzkumu nekropole egyptských faraonů v oblasti Abúsír, tak například již dostali informaci o poškození cenné kultovní stély, tedy nepravých dveří kněze Rahotepa. Stélu z roku 2350 před naším letopočtem objevili právě oni, a to na počátku 90. let minulého století. Egyptské památky stále ještě hlídá armáda. Turistický ruch přináší zemi ročně asi dvanáct miliard amerických dolarů. Jejím představitelům je jasné, že turisti jezdí do Egypta hlavně za památkami. Příslušné instituce jsou zde proto velmi exponovanou součástí státní správy. Jejich úkolem je na prvním místě zpřístupnění, turistické využití, a tudíž zpeněžení kulturního bohatství země. Ostatně rozdíl v ceně vstupného pro Egypťany (4 EGP) a pro cizince (60 EGP) například do Egyptského muzea je hmatatelným důkazem tohoto přímočarého komerčního přístupu.
Boj o posty i prestiž
S egyptskými památkami je v posledním desetiletí spojováno především jméno Záhí Hawáse, dlouholetého ředitele Nejvyšší památkové rady, která byla během letošních protestů, ještě za prezidenta Mubaraka, povýšena – i s Hawásem v čele – na ministerstvo. A právě Záhí Hawás z pozice ministra památek na svých osobních webových stránkách dnes prohlašuje, že se z Egyptského muzea ztratilo jen několik předmětů, které se možná ještě najdou, a že situace mohla být mnohem horší. S poslední větou se určitě dá souhlasit. Ministerstvo však zatím také v podstatě mlčí o škodách přímo ve starověkých lokalitách. Členové evropských archeologických misí, kteří na těchto místech pracují, nyní v obavách čekají, co zjistí, až se na místa výzkumů vrátí. Nabízí se otázka, co dělali policisté odvolaní z ostrahy památek, když se vrátili domů a převlékli do civilu. A jaký byl jejich vztah k předmětům, které předtím hlídali a dobře znali? Vzpomeňme jen, jak se někteří policisté proměnili ve vášnivé stoupence bývalého prezidenta Husního Mubaraka a surově napadali jeho demonstrující oponenty.
Záměrná bagatelizace
Dosud vydaný oficiální seznam poškozených památek je podle některých zdrojů záměrně podhodnocený. Jaké k tomu může mít ministerstvo památek důvody? Když pomineme autoritářským režimem pěstovanou egyptskou vlastnost nevidět či schovávat problémy, pak je tu kariéra samotného Hawáse. Blízký přítel Mubarakovy rodiny se do poslední chvíle sesazeného prezidenta zastával. Ve chvílích, kdy křeslo pod ním už není tak pevné, proto nemůže potřebovat zprávy o tom, kolik a které artefakty byly rozkradeny a které památky poškozeny. Přiznáním neschopnosti uhlídat umělecké poklady Egypta by kritizoval sám sebe. Zároveň by zkomplikoval dlouhodobé úsilí své rady (nyní ministerstva) o navrácení „ukradených“ egyptských exponátů vystavovaných ve známých světových muzeích, na němž si Hawás do značné míry budoval svoji popularitu.
Za vágními informacemi o škodách na kulturním dědictví může stát i snaha uklidnit situaci a oživit tolik potřebný turistický ruch. Hawás si zatím křeslo udržel. Prostředky tu však byly posvěceny účelem a velkorysými sliby studentům archeologie a zaměstnancům Nejvyšší památkové rady, kteří proti svému vedení dříve demonstrovali. Ochrana památek se nicméně stala jednou z priorit armády a před Egyptským muzeem dnes hlídkuje celá přehlídka těžké vojenské techniky.
Příklady z regionu
Ovšem nejen Egypt, ale celé Středomoří, jehož jižní a východní část představují arabské země, je cennými starověkými památkami přímo zaplavené. Zatímco chaos v Egyptě trval jen velmi krátce a rabování a plenění nedosáhlo žádných obrovských rozměrů, může se situace v jiných zemích regionu vymknout z rukou o poznání víc. Například škody na iráckém kulturním dědictví byly během americké invaze obrovské. Příčiny byly podobné jako v Egyptě: před americkým útokem stáhl Saddámův režim ostrahu z archeologických lokalit, aby se mohla věnovat obraně země. V letech 2003 až 2007, kdy zůstala tato místa bez ochrany, se ztratilo odhadem půl milionu artefaktů. Národní muzeum v Bagdádu přišlo během několika loupeží o desetitisíce exponátů. Dodnes se pohřešuje asi patnáct tisíc převážně menších předmětů, které se dají dobře převážet a zpeněžit na trhu se starožitnostmi.
Jiným příkladem, kde konfliktem utrpěly cenné historické poklady, je Libanon. Národní muzeum v Bejrútu se ocitlo v období občanské války od roku 1975 na patnáct let v palebné linii mezi znepřátelenými stranami. I když se pracovníkům muzea podařilo expozici postupně zabezpečit, poschovávat do depozitářů a zazdít ve sklepeních, obrovské škody vznikly nevhodným uskladněním předmětů. Navíc i zde došlo k loupení a dodnes se po některých exponátech pátrá.
Na jihu Libanonu byl zase zcela zničen hodnotný křižácký hrad Beaufort z 12. století. Nejdříve ho v roce 1976 obsadila Organizace pro osvobození Palestiny, která odtud pálila střely na Izrael, takže hrad trpěl izraelskými odvetami. Poté se situace obrátila a na hradě se usadila izraelská armáda, jejíž stanoviště zase vytrvale ostřelovali příslušníci libanonského šíítského hnutí Hizballáh. Když se Izraelci z jižního Libanonu v roce 2000 konečně stáhli, zbyla z gotického křižáckého hradu hromada sutin.
Libye: žádné zprávy
Obavy o osud památek narůstají také s pokračujícím povstáním proti libyjskému vůdci Muammaru Kaddáfím. Na území čtvrté největší africké země se nacházejí rozsáhlé archeologické komplexy především z řeckého a římského období a jednotlivé cenné artefakty jsou umístěny v několika libyjských muzeích. Už teď je země rozdělená přinejmenším na dva regiony kontrolované různými silami. Kyrenaika, východní část země s řeckými rozvalinami Cyrene, Apollonia nebo památkami v okolí města al-Bajdá, je pevně v rukou povstalců.
Tripolské Muzeum džamáhíríje, které vedle nejcennějších libyjských antických pokladů vystavuje mimo jiné také modrý Volkswagen Brouk, v němž Kaddáfí distribuoval v roce 1969 revoluční letáky, naopak střeží vládní složky. Zatím nebyly zaznamenány žádné škody ani ztráty. Zdá se, že podobně jako v Egyptě leží obyčejným Libyjcům osud jejich historického dědictví na srdci a snaží se ho v období absence vládní ostrahy chránit. Pokud by se ale situace vyvíjela nepříznivým směrem a v zemi došlo k občanské válce, což není vyloučený scénář, ocitly by se i libyjské poklady v reálném ohrožení.
Bohaté kulturní dědictví na územích rozbouřených arabských zemí je často největším národním pokladem. Jejich obyvatelé si to naštěstí uvědomují. Příkladem může být záchrana tisíců exponátů pracovníky národních muzeí v Bagdádu a Bejrútu, živý řetěz vytvořený demonstranty na ochranu Egyptského muzea v Káhiře nebo domobrana chránící před rabováním Luxor v jižním Egyptě.
