Burza je jako dostihy. Je to hra. Normální valcha.
V den, kdy vznikl tento rozhovor, tedy 14. května, odevzdal Michal Horáček na Fakultě humanitních studií UK diplomovou práci věnovanou ontologickému vymezení hry. Počátkem května vyšla v Nakladatelství Lidové noviny kniha esejí O tajemství královny krav. A minulý týden – konkrétně 24. května v Pražských křižovatkách – premiérově uvedl jako producent svůj klipový film Strážce plamene v obrazech.
Ve vaší knize mě zaujal příběh samuraje Munehary Šimizua, který spáchal sebevražedné seppuku, aby předešel smrti jiných. Kde jste jej vyčetl?
Principem mých esejí je vyhledávat ve velkém příběhu lidstva situace, které se podobají těm našim. Situace jsou podobné, ale charaktery ne; ty jsou jedinečné… Můžeme se tedy poměřit i s těmi samuraji… V tom případě, na který se ptáte, jsem první inspiraci pro úvahu nad povolebním chováním Jiřího Paroubka našel nikoli v historickém prameni, ale v románu. Je to, pravda, román na japonský způsob – o Taikó spisovatele Eidži Jošikawy bylo mnohokrát řečeno, že je to „haiku o tisíci stranách“. Pak jsem však musel jít do skutečných pramenů a všechno ověřit.
Dlouhodobě bylo mým úkolem napsat jednu esej každý týden. Abych reagoval na aktuální dění, musel jsem napřed vyčkat, až se něco stane. Pak jsem k tomu hledal paralelu. V pátek a v sobotu jsem psal, obvykle tak dvanáct hodin denně. A přesto těžiště té práce nebylo omezeno jedním týdnem, to by nestačilo. Každou z esejí jsem vlastně psal podle vzorce „1 týden + 50 let“. Tedy po tu dobu, co čtu knihy. Čtu a přečtené si ukládám někam do hlavy. Potíž je v tom, že takový sklad se obtížně spravuje.
Jaký máte z výsledné knížky 52 článků dojem? Soubor vyšel jako kniha a tak se taky nejspíš bude posuzovat. Ve skutečnosti je to svědectví o tom, čeho jsem si byl týden co týden schopen povšimnout a jak jsem to zpracoval. Takže na rozdíl od klidně koncipované knihy, kam půlku původního textu ve finále prostě nedáte, jsou tady všechny texty, které vyšly v novinách. Myslím, že je na tom vidět ta horká krev, to nadšení nebo naštvání okamžiku. A ten chaos… Ale právě to by mohlo mít svou cenu, protože studenou krev nemá v žilách nikdo a všichni podléháme momentálním vzrušením a každý z nás žije uprostřed chaosu. Právě tam a tehdy – nikoli později – musíme provádět své volby. Později, s chladnější hlavou, můžeme už jen posuzovat jejich moudrost či nemoudrost.
V novinách se mají objevovat trvalejší věci, ne? Jedna z tradovaných „pravd“ tvrdí, že nic není tak staré jako včerejší noviny. Podle toho tam tedy nic „trvalého“ ani nepatří. Ale já vám dám za pravdu a řeknu – ano, i denní tisk může mít ambici něco uchovávat. A to taky dělá, i kdyby to sám nechtěl – přinejmenším proto, že činí trvalým ten zmíněný chaos okamžiku. Ten je svým způsobem „pravdivější“ než pravda historiků, kteří naši současnost popíší třeba za sto let. Budou mít pro svou práci mnoho výhod, plynoucích z „chladné krve.“ Má to svou cenu, velkou cenu. Ale „horkokrevnost“ skutečného života jim unikne. A ta horkokrevnost je určitě cenná taky, jen jinak. Myslím, že zvláštním znamením mých esejí je, že se obě perspektivy pokoušejí kombinovat. Chladně se dívám jako „historik,“ vřele jako účastník aktuálních událostí.
„Marie II. byla kráva“, zní začátek titulní eseje o falši, neboť do mléka „zázračné“ dojnice byla přidávána smetana. Vyšel tento text z médií? Vidíte, to jste zvolil dobrý příklad. Ano, tu mi jako historický pramen posloužila noticka z New York Herald Tribune. Četl jsem si ty noviny na dovolené a zabrousil i na rubriku Stalo se před padesáti lety. Příběh královny francouzských krav je taková miniatura, do seriózní vědecké práce se sotva dostane. Ale proč by kvůli tomu měl být méně cenný ? O jistém lidském sklonu vypovídá naopak víc než výmluvně. Francouzské šejdíře jsem porovnal s těmi našimi… Závěr ovšem ponechávám na čtenářích.
Psal jste sloupky i pro Lidové noviny, z nichž vznikl sborník O české krvi otců vlasti. Ano, laskaví čtenáři způsobili, že ta kniha vyšla ve čtyřech vydáních a dostala se na seznam bestsellerů. Přesto jsem „úspěšný“ vzorec v „Královně krav“ nedodržel – místo historické perspektivy jsem se soustředil spíš na antropologickou. Přesto obě mnohé spojuje – hlavně postoj, že všechny naše situace jsou nesamozřejmé, vždy znovu otevřené. Vyzývají nás k řešení. Obvykle navrhuji, abychom při svých rozhodnutích byli odvážní. Život hazardního hráče mě naučil, že jediná herní strategie vedoucí zaručeně k prohře je hra při zdi.
Sledoval jste reakce čtenářů na webu HN? Nadávali vám lidé na chatu? To taky. Obviňovali mě z toho, že jsem jako Žid (nejsem Žid) placený sionisty, jako podnikatel světovým kapitálem (bohužel, honorář dosud nedorazil) a tak podobně. Ale spíš se věnovali argumentům. Soudím, že Hospodářské noviny mají vzdělanější čtenáře než jiné deníky.
Rozzlobila vás účast Miroslavy Moučkové z Haló novin v Radě ČTK. Jak řešit „umrtvenost“ KSČM? Delegování bojovnice proti svobodě slova do orgánu, který má o svobodu slova pečovat, mě opravdu nenadchlo. A řešení „umrtvenosti“ KSČM naznačuji: musíme se rozhodnout, zda ji úplně zakázat, anebo úplně akceptovat. Pak by takový Václav Klaus nemusel páchat morální harakiri, které neodvratně spáchá každý, kdo se deklaroval jako odpůrce komunismu a pak za zavřenými dveřmi komunistického klubu cosi komunistům slibuje. Buď by neměl s kým jednat, anebo by se o podporu takových lidí mohl ucházet veřejně. Proto bychom se měli rozhodnout, zda naše komunistická strana bude živá, nebo mrtvá – jen aby nezůstávala v tom limbu, v němž zůstává a šíří nepříjemný zápach.
Děláte si legraci ze Zdeňka Škromacha (ČSSD), o němž byly v textech zmínky jako „Porovnejme sy ontologye“ nebo příměr „Škromach na rogalu“. Legračnost Škromacha přesto zakládá především pan Škromach. Důkazy o svém „vzdělání“ – třeba odhadem, že Karlova univerzita vznikla za třicetileté války – podává on sám. Já jen kladu otázku: Opravdu chceme, aby tento nekulturní, „myšlenkově“ zavilý bolševik v růžovém kabátku sociálního demokrata spolurozhodoval o zásadních věcech naší pospolitosti, a to včetně volby hlavy státu ? Myslím, že daleko prospěšnější by byl jako součást produkce nějakého cirkusu.
Na záložce se charakterizujete jako textař, spisovatel, novinář, hráč a antropolog. Čím jste nejvíc? Cítím se vším najednou. To nelze oddělit, identity prorůstají. Nyní ale kladu důraz na to, že jsem dnes, 14. května, odevzdal magisterskou práci z antropologie, kterou budu kolem 20. června obhajovat. Možná jsem ještě na ničem nepracoval tak usilovně. Měsíce jsem žil v knihách. To není ani publicistika, ani umění – je to striktní věda, má jiný jazyk, tady se myslí specificky, adekvátně k žánru.
Nicméně vlivný vědec Clifford Geertz, jenž napsal i text o sázení, považoval antropologii za interpretativní a přiblížil ji literárnímu žánru. Geertz skutečně tuhle perspektivu otevřel esejí o kohoutích zápasech na Bali. Šlo o nový a posléze i vlivný směr ve společenských vědách. Ale přece jen ve vědě je 35 let hodně a limity tohoto přístupu se posléze jasně ukázaly. Přesto je interpretativní koncept inspirativní, pro mě obzvlášť.
O čem diplomová práce bude? Diplomová práce je teoretický, abstraktním jazykem psaný text, který metodicky vedl můj tutor Yasar Abu Ghosh. Moc mi pomohl, ukázal slepé uličky. Předmětem bude nástin teoretických a metodologických předpokladů etnografického studia prostředí hazardních hráčů. Když to takhle řeknu, určitě to zní suše. Ale ve skutečnosti jde o vzrušující příběh: během posledních 2500 let vytlačil západní diskurz hru úplně jinam, nežli byla kdysi. Nemůžu to tady popisovat, na to bych musel mít prostor mnoha stran. Řeknu jen výsledek: pojem „hra“ používáme tak rozporně, že ani sami nevíme, co vlastně říkáme. Prvním cílem mé práce je na to upozornit, dalším pak prozkoumat, co je příčinou sociální konstrukce hazardní hry jako černé díry sociálního vesmíru.
Klasickou práci Homo ludens napsal Johan Huizinga, jenž tvrdil, že se celá kultura vyvinula ze hry. Huizingova práce navzdory své letitosti je podle mě pořád tou nejlepší věcí, která kdy byla o hře napsána. Je to psané z pohledu teoretika kultury. Spolu se sociologickou prací Rogera Cailloise a filozofickou Eugena Finka patří mezi tři daleko nejcitovanější. Ve vlastní studii se právě k těmto třem vyjadřuji nejobšírněji. Avšak náhled, že současná společnost preferující odloženou spotřebu, usilovnou práci a „meritokracii“ musí koncept hry a fenomén náhody ze svého paradigmatu vyloučit, už je dnes problematický. A mám-li mluvit pro ekonomický časopis, tak i teorie racionální ekonomické volby aktérů už je chápána jako nedostatečná. Začíná být jasné, že do kauzálních vztahů se instituce náhody prostě vlamuje. Už se tolik nemluví o „jistotě“ jako spíš o „probabilitě.“ Zřejmě je potřeba ustavit jiné, probabilistické paradigma. Nejlepším příkladem je tu instituce burzy – investice je sázkou na budoucnost. Vyhraje ten, kdo vsadí na to, co se pak skutečně stane. Ale je to sázka, protože vypočítat to striktně vzato nelze.
Co říkáte boomu antropologického myšlení, kdy přibyly katedry v Praze, Brně, Plzni, Pardubicích? Všichni si už uvědomujeme, že planeta je malinká, že jinou nemáme a mít nebudeme. A přitom je na ní tolik kultur a tolik životních strategií… Je nezbytné uvědomit si, že všechny jsou autentické. Že tedy už dost dobře nejde označovat některé z nich za „nedostatečně vyspělé“ a podobně. Na malé planetě se musíme začít učit chápat a respektovat ty druhé. A to je vlastním smyslem a posláním antropologie, vědy 21. století. I Češi si budou muset osvojit aspoň to, že lineární a evolucionistický výklad času a života různých pospolitostí není tím jediným.
Ale to již bylo paradigmaticky nabouráno ve 30. letech minulého věku. Ve svobodném světě možná, ale nás přece ještě v roce 1989 komunisté učili evolucionismus a lineární postup k eschatologicky pojaté beztřídní společnosti – stála na něm polovina světa. A stopy, jež tenhle blud, tohle arogantní vnímání zanechává, jsou hluboké. Musíme se jeho změně věnovat, jinak se tu taky můžeme vyvraždit. V tom je sociální a zejména kulturní antropologie důležitá. Ale já osobně bych nechtěl skončit u kultur jiných jen v geografickém smyslu. Mě zajímají i ti „Jiní“ přímo mezi námi. Líbí se mi třeba ten koncept, který rozpracoval norský antropolog Fredrik Barth.
Barth psal o etnicitě a jejím vymezení. On psal ale hlavně o skupinových hranicích. Jak se vytvářejí, co hranice znamená. Jeho nejpodstatnější zjištění: Člověk si může připisovat více skupinových identit, nejednou takřka současně. To mě zajímá – byl jsem přece hazardním hráčem, ovládal hráčský argot, sdílel hráčskou etiku a tak dále, a současně jsem byl občan socialistického státu a používal jiný jazyk, podléhal jiné etice… Vzrušující téma. Nemyslím si, že etnograf se stane etnografem výhradně tím, že stráví pár let někde na Trobriandských ostrovech.
Filozof Jiří Krupička říká, že Evropané jsou flagelantskou civilizací. Máme se vinit z utrpení „cizích“? To Karl Jaspers zavedl pojem metafyzické viny. Dnes ji prý zakoušíme coby příslušníci bohaté civilizace hledící na nebožáky ve zbytku světa… Ale proč se mám cítit osobně odpovědný za výbuch chemičky v Indii nebo za hladomor v Súdánu? To bych si osoboval nadlidské postavení, které mi nepřísluší. Pomáhat nešťastným – jistě. Ale s pokorou.
Váš syn Filip přednáší řečtinu a hebrejštinu. Kdo bude dříve docentem? Já (smích). Ale bude-li to Filip, budu ještě radši.
Má v dnešní době racionality humanitní vzdělání smysl? Více než kdy jindy. Protože humanitní vzdělání učí myslet. Tak, aby myšlenkové pochody neobsahovaly preconceived ideas, předsudky. To je jedna z prvních věcí, kterou svým studentům – vedu seminář tvůrčího psaní na Masarykově univerzitě v Brně - říkám: To, co se vám jeví jako nejjasnější, zpochybněte nejdřív. Nejednou uvidíte, že jde o konstrukce, které nemají jinou oporu, než že se jich drží hodně lidí. Humanitní vzdělání nabývá na důležitosti i kvůli tomu, že dávno vytanula potřeba kontrolovat nehumanitní vědní obory a poukazovat na nebezpečí, které vedle svých nepochybných přínosů v sobě taky obsahují.
A myšlenkový přínos antropologie? Ta má odhalování zmíněných preconceived ideas přímo v popisu práce.
Antropologové se ale spíše vydávají do terénu na výzkum, což přináší etické otázky. Slavný Napoleon Chagnon byl ve Venezuele kritizován i za očkování. Jak už jsem řekl, více než práce u venezuelského etnika Yanomamö mne vzrušují otázky, proč se lidé sbíhají na Hlavním nádraží, jaká je to komunita… á… teď mi do toho bude Patria posílat kvartální výsledky Zentivy… (na mobilu pípají zprávy z burzy).
To je ta postmoderna. Přesně. To ukazuje, jak je Země malinká. Jak se identity prolínají. Jsem zrovna teď antropolog, novinář, nebo burzián? Všechny role najednou. Je to simultánka. Fantazie! Hrát na tolika šachovnicích najednou… Ale zpět. K antropologickým výzkumům existují etické kodexy, protože zanecháváte stopy, zkoumanou komunitu měníte, často nevratně. Třeba taková Nancy Scheperová-Hughesová, která zkoumala situaci rurálních Irů, změnila způsob, jak se na sebe sami dívají, neboť si její práci přečetli…, což negramotní Papuánci a lidé z Trobriand udělají stěží. Etický rozměr je kolosální. No, ale… Etický rozměr je kolosální v každé lidské činnosti, no ne ?
Máte cit pro jazyk. Trápí vás současná úroveň novinové češtiny? O tom bych mohl proslovit přednášku: v porovnání s čím? Vůči žurnalistice 30. let je to ovšem bída. Poláček, Čapek, Bass… Nebo Peroutka. Když jej čtu, je až k nevíře ta bohatost. Nejde o ekvilibristiku a ohňostroj výrazů, šlo o adekvátně užité bohatství češtiny. Myslím, že tenkrát vyvrcholil proces z 19. století, kdy pracovali obrozenci, kteří vesměs mysleli „německy“, ale bažili po kulturní emancipaci české. A tohle vytvořilo všechny Vrchlické, Golly, Březiny, Nezvaly… mistry našeho jazyka. I když už jsme získali vlastní státní prostor, pokračovalo to setrvačně dál. Vrchol češtiny. Takový Vančura - doslova úžasný!
Za tím stálo i klasické vzdělání. Dnes považujeme za dobré to „zkasírovatelné“, co nám studium dá. To je legitimní faseta, ale jen jedna z faset. Předtím bylo ovšem podstatnější prohlubovat českou kulturu a snít, že bude světová. Ten sen je krásný, a tak bychom nad cestou k němu měli plesat, i když se nám to třeba nikdy úplně nepodaří uskutečnit.
Roli sehrála i falza rukopisů Zelenohorského a Královédvorského. Antonín Frinta roku 1918 vypsal slova, která přešla do češtiny, jako děva, rozplakati, sveřepý, pěvec nebo mužstvo. To je něco. Ten úmysl, který nám někdy připadá nenaplněný– třeba že se neujala „nosočistoplena“ pro kapesník nebo „strunohmatné šoustadlo“ pro housle - se přece v mnohém naplnil. Studentům doporučuji: Sněte své sny. Když je nenaplníte, nevadí. Když se povede pět procent ze sna, bude to dobré dost. Vadívalo mi rčení učitelek: „Nedělej z toho kovbojku.“ Jenže my musíme ze života dělat kovbojku! Což platí pro muže stejně jako pro ženy. Ostatně, mužnost dnes shledávám, bohužel, spíše v ženách.
Neposuzujete to dle své ženy Rut, jež odmítla dělat zkoušku z marxismu, a nezískala proto doktorát? Taky podle ní. Rut je jedním z nejstatečnějších a nejsilnějších lidí, který jsem kdy poznal.
Promítne se ženské téma nějak i do vaší tvorby? Chci dělat vlastní desku, protentokrát bez Petra Hapky – bude jen pro ženské interprety. Začínám ji dávat dohromady. Za zpěvačku chci především Szidi Tobias, velkou osobnost. Chci, aby ženy řekly něco mými slovy, ale svým výrazem. Určitě bych jako šansoniérku chtěl taky Anetu Langerovou, ta má v sobě tolik úzkosti a touhy, až srdce usedá.
A vaše dcera Ruth? Ruth vidí svůj život v opeře. Jsem tatínek a myslím, že zpívá krásně. Ale to musejí zhodnotit ti, kteří jejími tatínky nejsou (smích).
Byl jste předsedou Akademie populární hudby. Kam se anketa ubírá po vašem odstoupení? Pojal jsem Anděly jako setkávání lidí z branže, kteří si sami chtějí říct, co pro ně jejich práce znamená. Dnes jde o normální podnikatelský záměr.
A co říkáte na aktuální pop-soutěž Eurovize? Kupodivu jsem ji viděl. Na Eurovizi jsem se díval, když už jsem to nemohl vydržet s Geertzem, Pierrem Bourdieuem a Huizingou (smích). Říkal jsem si: Ježišmarjá, to je strašný! A pak jsem omezil zpupnost a viděl, že soutěž naznačuje zvláštní estetiku. Jakýsi cirkus pojatý s postmoderními fasetami – s gayi, lesbičkami a těmi, o nichž nevíte, co jsou zač a mají na hlavě stříbrné hvězdy. Snadné k odsouzení, ale něco to napovídá, možná příklon do myšlenkového rokoka s rafinovanou androgynní estetikou. Mě to trochu děsí, protože myslím, že muži mají být muži a ženy ženami. Ale také to signalizuje jistou hravost, „starosti“ krásných mírových let prosperity a velké svobody.
Na 24. května byla plánována premiéra DVD Strážce plamene s kompletními videoklipy… Byl jsem producentem a dramaturgem filmu Strážce plamene v obrazech – filmové podoby našeho alba. Mám rád mladé lidi, a tak jsem z nich několik vybral, aby se mohli ukázat. DVD obsahuje jedenáct písní od devíti mladých režisérů – jeden udělal dvě věci – a vše končí v kontrapozici díla 96letého Otakara Vávry, člověka, který osobně znal Adinu Mandlovou, což už je pro nás někdo jako Prokop Holý. Teď ještě musíme posoudit, jestli to všechno drží pohromadě.
Obrazově? Celkově. Myšlenkově. Je tam třeba taková věc… No, jednou jsem byl s manželkou na koncertě vážné hudby pro neslyšící. To je blbost, že jo? Ale oni mohli vnímat hudbu díky „tlumočníkům“, kteří nepřekládají do znakové, nýbrž do specifické „řeči.“ Jedna z tlumočnic mě zaujala zvlášť. Andrea. Celou sonátu jsem se díval na ni – odkryla mi netušené. To se nedá vyprávět. A když jsem řekl, že píseň, v níž se zpívá “slyšící, ale neslyšená“, má být udělaná tímto způsobem, že naopak Janu Kirschner umístíme jako malou tlumočnici ve vajíčku a že protagonistkou má být ta, co překládá, režisér Jakub Sommer zprvu řekl: To asi nepůjde. Ale nakonec jsme udělali asi nejlepší klip z celého DVD. Jde z něj, aspoň mně, mráz po zádech – měli by ho promítat v Hollywoodu. Naprostá novinka.
Jak takový projekt vůbec vznikl? Díky tomu, že jsem měl sen. A pak i proto, že jsem do něj mohl vložit pět milionů. Finančně jde o předem ztrátový podnik, ale udělal jsem sobě a snad ještě dalším lidem něco pro radost. A vůbec, zrovna pro týdeník EURO chci říct: Nebuďme jen občany České republiky, ale – máme-li firmu – i firemními občany. Podílejme se na myšlenkovém a vůbec duchovním pohybu společnosti.
Třeba Warren Buffet loni podpořil Gatesovu nadaci 37 miliardami dolarů. Jo. Každý se má podílet na životě komunity. Ale pozor, podnikatel se obecně podílí už tím, že zaměstnává lidi, že vytváří hodnoty a platí daně. Jestliže však učiní i takový krok, k němuž ho žádný zákon nenutí, měli bychom volat sláva.
Skončil váš podnikatelský život opravdu v prosinci 2004 prodejem sázkové Fortuny? Skončil. Zaplaťpánbůh. Bylo to na Mikuláše. Už se mi podnikání pomalu stávalo cílem, nikoliv nástrojem. Cíl s nástrojem nelze zaměňovat – mým cílem je vést bohatý a bojovný život. Ale tu bojovou vřavu potřebuju, a tak snad i proto jsem se po čase obrátil k burze… To je hra. Normální valcha. Racionální zhruba jako dostihy. Burza je něčím na pomezí psychologické hry a čirého odevzdání se do vůle nevyzpytatelné náhody, asi jeho gotes. Líbí se mi. Mohl bych i říci, že dost vydělávám, kdybych byl neuvěřil, že jistá internetová sázková kancelář má zářnou budoucnost, což se bohužel nepotvrdilo. Takže jsem ztrátu musel dohnat jinde, v přívětivých domácích krajích. Podařilo se. Ale to by musel být člověk úplný blbec, aby na dlouhodobě stoupající burze nevydělával.
Ještě řekněte, kde si bohatý člověk kupuje „duchovní potravu“ čili knihy? Mám dva přístupy. Jednak chodím do knihkupectví, kde se knížkami půl dne probírám – třeba v Neoluxoru na Václavském náměstí. Ale 70 procent věcí kupuji přes Amazon, protože čtu víc anglicky než česky. Tam je skvělé, že mi vypíšou: minule jste si koupil od Bourdieuho Distinction a další zájemci o totéž si koupili věci třeba od Michela de Certeau. Mám k dispozici recenze, v titulech můžu „listovat“ a v internetu se jakoby ztratím a dojdu až ke svatému Augustinovi. Zvednu oči od počítače, a je půlnoc.
Je asi příjemné toulat se v knihách, jak píše Borges o Bábelské knihovně. Závidíte mu, ale on ztratil zrak. Z knih to nebylo. To mi aspoň tvrdí pan primář Petr Novák, oftalmolog. Připomínám, že po úrazu jsem podstoupil sedm očních operací, a přitom jsem se o tomhle medicínském odvětví taky něco dozvěděl. Čtením knih si oči nezkazíte, nečtením si ale zkazíte, tutově, mozek.
Vaší porevoluční knížky Jak pukaly ledy jste prodal 180 tisíc kusů. Dnes by i desetina byla úžasná. Mé minulé knihy se prodalo patnáct tisíc… Ale to je srovnávání nesrovnatelného, žijeme v dramaticky jiných dobách. Když jsme v roce 1986 udělali desku Potměšilý host pro Hegerovou, lidé stáli při autogramiádě ve čtyřstupech z Václaváku až na Hlavní poštu! Jenže s čím a s kým jsme tehdy soupeřili ? Dnes stojíme tváří v tvář těm nejlepším z celého světa. Takže každý, kdo si moje písničky nebo knihy koupí dnes, jim dává přednost před všemi těmi největšími pašáky zeměkoule. A tak jsem za každého takového posluchače a čtenáře vděčný – vím, že jsem si jeho přízeň a jeho důvěru musel získat v těch nejtěžších podmínkách.
Není úkolem poučené kritiky, aby vybírala podstatné a odrážela to v novinách? Česká hudební kritika je zoufalá. Skutečným kritikem byl Václav Černý nebo F. X. Šalda, profesoři, vzdělaní v humanitních vědách, zatímco dnes se za ně sami prohlašují i ti, kteří vystudovali komunistickou žurnalistiku neboli propagandu – a pak už nic. Je to trapné kibicování, které netřeba číst o nic bedlivěji nežli debaty na internetu.
Vy, zdá se, do akademického prostředí směřujete. Napíšete zamýšlený román? To bych fakt chtěl. Ale neschyluje se. Asi na to nemám talent. Kdyby byl, uchopila by mě mocná síla a přinutila by mě vše odsunout.. Stanovovat si umělecký cíl inženýrským způsobem, to nejde. Takže mi zbývá jen naděje, třeba mě taková síla ovládne. Sloužil bych jí z duše rád. A přestal hrát svou simultánku – tohle by byla hra na jediné, ústřední šachovnici mého života.
Michal Horáček (54). Textař, spisovatel a antropolog. Narodil se 23. července 1952 v Praze, jeho prastrýcem byl chemik Jaroslav Heyrovský. V letech 1970 až 1974 studoval na FŽ UK, ale byl vyloučen – v roce 1973 vycestoval do USA na padělanou žádost. O dostizích psal pro časopisy v USA či Austrálii. Již během studií sázel v Chuchli na koně, stal se černým bookmakerem, což později zúročil při založení sázkové kanceláře Fortuna. V letech 1986 až 1990 byl redaktorem Mladého světa, v revolučním roce 1989 založil s Michaelem Kocábem iniciativu Most, jež navázala dialog s komunistickou mocí. Absolvoval Macalester College v minnesotském St. Paulu, nyní dokončuje studium na pražské FHS UK. Roku 2004 prodal svůj podíl ve Fortuně za stamiliony korun skupině Penta. Kolem roku 1982 začal psát písňové texty pro Spáleného, Tučného, později pro Gotta či Hegerovou. Od ledna spolupracuje především se skladatelem Petrem Hapkou: alba Potměšilý host (1986), V Penziónu Svět (1988), Citová investice (1997), Mohlo by tu být i líp (2001), Strážce plamene (2006). Napsal knihy Království za koně (1983), Zpráva z Kentucky (1984), Jak pukaly ledy (1990), O české krvi otců vlasti (2004) a čerstvě O tajemství královny krav. V letech 2004 a 2005 byl předsedou poroty soutěže Česko hledá SuperStar. Horáček je ženatý s Rut Vavákovou (54), má děti Filipa (28) a dceru Ruth (19). Žije v Roudnici nad Labem.
