Bohatý spekulant hledaný FBI sponzoroval prezidenta Clintona
Zřejmě největšího surovinového spekulanta všech dob, šestašedesátiletého Marca Riche, amnestoval prezident Spojených států na poslední chvíli. Pouhé dvě hodiny předtím, než Bill Clinton definitivně opustil Bílý dům. Miliardář, který byl už v roce 1983 obviněn ze zkrácení daně a z obchodování s nepřátelskými zeměmi Spojených států, se usadil ve Švýcarsku a patřil – jak později vyšlo najevo – mezi štědré sponzory Clintonovy Demokratické strany. Kongres, který je ovládán republikány, se začal zabývat podezřením, že Rich pracoval jako špion pro Izrael. Pinky a Marc. Jedináček Rich se narodil v Belgii v rodině Davida Reicha (později došlo ke změně příjmení), obchodníka s jutou a zemědělskými produkty. V roce 1941 rodina uprchla před nacisty do USA, kde Marc začal studovat na New York University, avšak školu nedokončil. Lákalo jej spíše obchodování a nastoupil do firmy Philipp Brothers (Phibro), kde na začátku vyřizoval korespondenci. Jeho hvězda však rychle stoupala a v šedesátých letech už pracoval v madridské afilaci podniku. Obchody ale nedělal sám, pomáhal mu zejména Pincus „Pinky Green, se kterým tvořil nerozlučnou dvojici. Pinky a Marc rychle přišli na kloub tomu, jak obchodovat s ropou bez účasti velkých ropných společností. Začali nakupovat černé zlato od států jako například Íránu, kde v té době vládl šáh Réza Páhlaví. Zisky společnosti Phibro rostly a výjimečný příjem zaznamenala, když Rich v roce 1973 díky svým kontaktům zjistil dříve než konkurence, že vypukne ropná krize. Rich očekával, že vedení podniku při rozdělování prémií na jeho zásluhy nezapomene. Mýlil se. Proto spolu s Pinky Greenem a dalšími partnery sbalili kufry a v roce 1974 založili ve Švýcarsku společnost Marc Rich & Co. Holding. Richova nová firma obchodovala v zásadě se všemi komoditami a ráda lovila v kalných vodách. Pomáhala v obchodech se surovinami rozvojovým zemím, které se nedokázaly orientovat na světových trzích. Rich se pohyboval mezi magnáty a aristokraty, pěstoval úzké vztahy s vládci třetího světa a říká se, že je „měl v kapse . Jako v Česku. Možná i díky pocitu nedotknutelnosti našel Rich odvahu rozjet největší ropný tunel v dějinách USA, který byl podobný českým transakcím s topnými oleji. V době ropné krize Spojené státy aplikovaly dvojí systém cenotvorby: cena barelu domácí produkce byla pevně stanovena na šest dolarů, zatímco dovozní cena odpovídala situaci na světových trzích. Rich tedy nakoupil ropu od amerických těžařů, prodal ji několikrát různým firmám a na konci řetězce ze šestidolarové ropy byla najednou ropa za šestkrát vyšší cenu. Americké úřady na tento trik přišly až o několik let později, v roce 1981, kdy se zjistilo, že Rich „zapomněl zaplatit téměř 50 milionů dolarů na daních a že peníze již zemi opustily. Provalil se však i další Richův obchod, který uzavřel v roce 1980 s Íránem, kde už vládl Ájatolláh Chomejní. Od státu, na který USA vyhlásily embargo, nakoupil ropu za 200 milionů dolarů a jako platidlo sloužily zbraně. Richovo jméno je spojeno údajně s největším odhaleným daňovým únikem v historii USA, za který mu hrozil souhrnný trest odnětí svobody 325 let. Státní zástupce připravil na Riche a jeho spolupracovníky pětašedesátibodovou žalobu, avšak Rich s Greenem utekli před spravedlností do Švýcarska. Usadili se v kantonu Zug, který je považován za daňový ráj. Rich na alpskou zemi sázel i proto, že na základě jedné, údajně sto let staré mezivládní dohody Švýcarsko neuznává některé daňové úniky, takže hledaného obchodníka odmítlo Spojeným státům vydat. Největší v Evropě. Rich, který má belgické, izraelské a španělské občanství, patří mezi největší plátce daně ve Švýcarsku a jeho společnost Glencore zařadil tamní deník Handelszeitung v roce 1998 po koncernech Nestlé, Metro–Gruppe a ABB na čtvrté místo mezi největšími firmami v zemi. Americký čtrnáctideník Forbes prezentoval Riche v roce 1999 jako čtvrtého nejbohatšího „přistěhovalce v západní Evropě, jeho parťák Pinky Green byl pátý. Za největší privátní evropskou firmu bez akcií na veřejném trhu označil žebříček sestavený v roce 2000 listy The Wall Street Journal Europe a Handelsblatt právě Glencore s roční tržbou přes 36 miliard eur. Podnikavý obchodník se do USA sice nevrátil, přesto zůstal klíčovým hráčem na světovém trhu se surovinami. Pokračoval v neobvyklých obchodech dál, například zajišťoval téměř dvě třetiny ropy pro Jihoafrickou republiku, na kterou se kvůli apartheidu vztahovalo obchodní embargo. Také čtyřicet procent všech stížností na porušení sankcí, které dostala Organizace spojených národů, se týkalo jeho obchodů. Rozpad Sovětského svazu na počátku devadesátých let otevřel nové obzory i pro Riche. Spolupracoval zejména se surovinovým baronem Artěmem Tarasovem a s tehdejším ruským vicepremiérem Ivanem Silajevem, kterého západní kruhy považovaly za nejvíce zkorumpovaného politika. Dovážel do zemí bývalého Sovětského svazu cukr, bauxit a pšenici, za to získával ropu, hliník, měď, nikl a jiné suroviny za nižší než světovou cenu. Svoje zkušenosti a rozsáhlou mezinárodní síť používal k uskutečnění krkolomných výměnných obchodů, které mu leckdo mohl závidět. Patří k nim například tento stomilionový byznys (v dolarech): v roce 1992 vyvezl z Brazílie 70 tisíc tun surového cukru na Ukrajinu, kde si ho nechal rafinovat a za práci platil cukrem. Za zbylých 30 tisíc tun cukru na Sibiři dostal 130 tisíc tun ropy, které v Mongolsku vyměnil za 35 tisíc tun měděné rudy. V Kazachstánu si měď nechal zpracovat a celý náklad pak z baltických přístavů dopravil na Západ, kde ho dobře prodal. Rich, který o sobě tvrdí, že je workoholik, v polovině devadesátých let založil další společnost Marc Rich Group. Uzavřel obchod, nebo spíše částečný smír, i s americkými úřady: státní kase zaplatil pokutu ve výši 208 milionů dolarů jen proto, aby jeho firemní impérium mohlo podnikat dál. V USA mu však – až do nedávno udělené amnestie – hrozilo dlouholeté vězení a daňový úřad vypsal na jeho hlavu odměnu třičtvrtě milionu dolarů. Americké úřady dokonce uvažovaly o tom, že si objednají jeho únos a eskortují Riche do USA. Nastražily mu i past, která měla sklapnout při jeho schůzce s ruským politikem Jegorem Gajdarem, ale obchodník nepřišel. Buď léčku včas odhalil, nebo měl opět štěstí. Jak přesvědčit Clintona. V uplynulých letech udělal Rich vše pro to, aby dostal amnestii a mohl se vrátit do USA. V tomto úsilí mu pomáhala jeho bývalá žena Denise, která loni v prosinci v dlouhém a vzrušeném dopise požádala Billa Clintona o amnestii. Od roku 1993 poskytla Demokratické straně 867 tisíc dolarů, například dva konferenční stolky v hodnotě téměř osmi tisíc dolarů. Jeden z obchodníkových advokátů Jack Quinn, který nakonec prezidenta o udělení amnestie přesvědčil, dříve vedl volební štáb Ala Gorea a poté se stal Clintonovým právním poradcem. Kauza kolem udělení amnestie ve Spojených státech vyvolala velkou bouři. Clintonovo rozhodnutí tvrdě kritizoval nejen tamní tisk, ale i starosta města New York Rudy Giuliani, který před sedmnácti lety byl jedním ze státních zástupců obviňujících Marca Riche z desítek trestných činů. Šéf demokratických senátorů Tom Daschle prohlásil, že by bylo na čase, aby nad rozhodnutími odcházejících prezidentů, která se týkají amnestii, získal právo kontroly Kongres. Postkomunistické aktivity. Pokud jde o obchodní aktivity ve východní Evropě, Marc Rich je i v našem regionu velmi čilý. Glencore patří mezi největší dodavatele ropy pro rumunskou rafinerii Rafo, podílí se na privatizaci hliníkárny v ukrajinském Záporoží, kterou zásoboval v uplynulých deseti letech bauxitem. Byl na shortlistu výběrového řízení na privatizaci makedonského výrobce niklu firmy Feni. Největší aktivitu však Marc Rich vyvíjí v zemích bývalého Sovětského svazu. Jméno jeho firmy Glencore se objevilo v Česku v roce 1997 v souvislosti s privatizací českých uhelných společností (například OKD).
