Hrozbu stávkou mají u lékárníků nahradit ekonomické argumenty
Dávná otázka, zda existuje chudý doktor, se potkává s kladnou odpovědí: Existuje, ale nejčastěji je to PhDr. Nejnovější události nastolily novou otázku. Existuje chudý lékárník? Což je koneckonců také doktor. Ve veřejnosti je zakořeněno mínění, že správná odpověď zní „ne“. Mít lékárnu je obecně považováno za něco tak krásného, jako být notářem. Toto přesvědčení lze opřít o údaje o střelhbitém růstu oboru v posledních patnácti letech, kdy spolu se zvyšováním objemu obchodů trvale roste i počet lékáren. Panuje názor, že je to obor provozně relativně nenáročný a zároveň pevně navázaný na značnou, rok co rok se zvyšující sumu veřejných prostředků, těžící z trvale se zvyšující poptávky.
Názor, že lékárníci mají dostatek možností solidárně se podílet na úsporné kúře v českém zdravotnickém systému, zastává i ministr zdravotnictví David Rath. Proto inicioval vládou posvěcené snížení horní hranice obchodní přirážky, o kterou se lékárny dělí s distributory léčiv, ze 32 na 29 procent. Prezident České lékárnické komory Lubomír Chudoba reagoval na tento krok protiútokem. Hrozbou stávky. Loni před vánočními svátky už prý byla doslova na spadnutí. Nakonec se nekonala a nyní už prezident lékárnické komory ani tuto možnost z pochopitelných důvodů příliš neakcentuje. Stávka lékárníků nemůže počítat s nadšenou podporou veřejnosti nejen kvůli zmíněnému přesvědčení o lékárenském blahobytu, ale i kvůli omezení přístupu k lékům s případnými závažnými důsledky. Potvrzují to i výsledky Manažerského barometru na 18. stránce týdeníku EURO, kde se lodivodi firem, většinou pravicově a protirathovsky zaměření, většinově vyslovili proti stávce. Ta je kontraproduktivní i pro samotné lékárníky, kteří když stáhnou roletu, přicházejí o tržby.
Česká lékárnická komora proto nyní zakládá svůj odpor proti snížení obchodní marže, které od 2. ledna 2006 ale stejně platí, na věcných protiargumentech. Jednak poukazuje, že je možné více ušetřit jinde, například v nemocničních lékárnách. To jsou ovšem také lékárny, a jejich pracovníci jsou také členy České lékárnické komory. Mimoto by nad výběrovým zásahem do podmínek obchodování asi zaplakal šéf antimonopolního úřadu. Nicméně Lubomír Chudoba má k dispozici i propočty, které říkají, že s výnosností lékáren to není tak horké, jak se povídá. To je slovo do pranice, protože projde-li se člověk po jižní polovině pražského Karlova náměstí, najde lékárnu asi v každém pátém domě. Sedm jich je v této lékárenské St. Pauli, a žádná se nechystá umřít. Také když se otevírá nové obchodní centrum, lékárna tam nesmí chybět a mezi zájemci o její provozování se odehrávají těžké boje.
Lubomír Chudoba ovšem paríruje protiargumentem, že čím menší město, tím je situace horší. Na venkově si lidé nedopřávají drahých vitaminů, bonbonů proti chřipce nebo léčivé kosmetiky a obracejí korunu i při doplatcích za léky. Z analýzy, kterou pro komoru vypracoval jeden z provozovatelů lékáren, vyplývá, že lékárna na malém městě do pěti tisíc obyvatel vynese svému majiteli i při absenci konkurence a milionovém měsíčním obratu necelých třicet tisíc čistého za měsíc. A z toho je třeba hradit modernizaci, údržbu, rekonstrukce. A po snížení marže dostane majitel z lékárny osmnáct tisíc čistého, čímž se o chlup dostane na průměrnou mzdu v zemi, ale o modernizaci si může nechat zdát.
Jsou-li tyto výpočty správné, musí velké lékárenské řetězce, které jsou v Česku zatím tři, vydělávat pohádkové peníze, protože ony desítky miliard vydávané na léky zmizet nikam nemohou. Tento nepoměr ale není věcí Davida Ratha, který má v popisu práce starat se o dostupnost léků pro všechny občany, nikoliv o prosperitu jednotlivých lékárenských živností. Nehledě na to, že ministr, uznávající rakouský zdravotnický systém, se netají myšlenkou na to zajišťovat zásobování léky na venkově prostřednictvím doktorů, jako je tomu v Rakousku nebo Švýcarsku. Říkat taková slova lékárníkovi, to je jako bys mu rudým hadrem před očima mával.
Česká lékárnická komora má v Lubomíru Chudobovi energického vůdce, který se snaží zdatně hájit zájmy členů profesního sdružení. Ty ale nejsou jednotné, protože majitelů lékáren je menšina. Většina členů komory jsou „pouze“ zaměstnanci. Protikladná je i podpora, kterou komoře poskytuje asociace lékárnických velkopodnikatelů. Protestovat proti snížení marže je i v jejím zájmu. Zachraňovat chudé příbuzné ale už ne tak docela.
