Turecký expremiér Binali Yildirim v neděli 23. června pozdě večer zvedl telefon, aby oficiálně uznal, že v opakované volbě starosty Istanbulu prohrál. Největší turecké město se v reakci na to proměnilo v mejdan, v tureckém významu „náměstí“ i českém „večírek“. Lidé, kteří v jeho ulicích slavili volební výsledek, se počítali v milionech. (Není divu: Istanbul má zhruba stejně oprávněných voličů jako Česká republika obyvatel.) Jako při každém správném večírku málokdo v jeho průběhu pomyslel na to, jak bude vypadat následující ráno.
Pro obyvatele Istanbulu může být kocovina obzvlášť vydatná. Jejich město, srdce turecké ekonomiky a nejdůležitější politické hřiště ve více než osmdesátimilionové zemi, právě uštědřilo bolestivou ránu ambicím prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Istanbulské volební vítězství opozičního kandidáta Ekrema Imamoglua je pro prezidentovy odpůrce nepochybnou vzpruhou – ale pro život ve městě nad Bosporem to nebude žádný med, k čemuž se dostaneme vzápětí.
Volba se musí opakovat
Pro pozorovatele zvenčí byly istanbulské volby studnicí zajímavých poznatků. Především vyšlo během nich najevo, že poměry v Turecku jsou lepší, než si mnozí z nás mysleli. Když Yildirim, loajální Erdoganův spojenec ze Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), v březnových volbách prohrál o 14 tisíc hlasů, uznal prohru a istanbulská oblastní volební komise výsledek potvrdila.
Pro Erdogana to byla rána. „ Ztratíme-li Istanbul, ztratíme celou zemi,“ říkal před dvěma lety – a nic takového zjevně nehodlat dopustit. Proto v půli dubna prohlásil, že „moji krajané mi říkají, že se tato volba musí opakovat“, a do té chvíle nestranná volební komise jeho požadavku vyhověla. Řekli byste, že pokud je systém nastaven vůči prezidentovým pocitům a přáním takto citlivě, nejspíš také dokáže dohlédnout na „správný“ výsledek opakované volby.
A ono ne. V předposlední červnovou neděli získal Imamoglu o devět procent více než Yildirim; rozdíl v počtu odevzdaných hlasů čítal tentokrát 800 tisíc. Istanbulští voliči na Erdoganův volební gambit zareagovali – a systém to dovolil. Pro srovnání, zkuste porazit Putinova koně v Moskvě.
Turci otevřeli největší mešitu v zemi: vejde se do ní přes 60 tisíc lidí
To vše se děje v zemi, která si předloni odhlasovala, že nejvyšší moc v zemi patří výkonnému prezidentovi (normálně tomu říkáme „sultán“). Pro příznivce liberálních hodnot to je nejen dobrá zpráva, nýbrž i poučení: Imamoglu se i ve vypjaté kampani držel zdrženlivé taktiky, jež mu velela prezidenta ignorovat a jeho příznivce milovat, či aspoň oslovovat slušně.
Špatný odhad
Druhým poznatkem je, že Erdogan začíná dělat chyby. Po anulování výsledků březnové volby si prezident byl vědom toho, že není v Istanbulu zvlášť oblíben, a držel se mimo Yildirimovu kampaň. Jenže když to s expremiérem šlo v průzkumech od deseti k pěti, Erdogan nevydržel a vrhl se do boje – po svém. Říkal, že Imamoglu je Kryptořek (to je nařčení, jež v Turecku zjevně rezonuje mocněji než v Česku), že se spřáhl s opozičním exilovým duchovním Fethullahem Gülenem, že je prodlouženou rukou kurdských separatistických teroristů a vůbec původcem všeho zla, co ho jen Malá Asie unese. Chybělo snad už jen zapojení George Sorose.
Ukázalo se však, že to nezabírá. I silně provládní deník Daily Sabah po opakovaném hlasování naznačil, že prezidentova účast v kampani Yildirima spíše poškodila, než mu pomohla. To je významná taktická chyba; nejsme u Erdogana zvyklí, aby tak špatně četl náladu svých voličů.
Jestliže však po celou dobu letošní kampaně strávil turecký prezident v defenzivě, je to dost možná důsledek chyby vážnější, strategické. Té se podle amerického think-tanku Brookings Institution dopustil, když předloni referendem přetvořil tureckou parlamentní demokracii na superprezidentský systém – formálně má dnes prezident v Turecku více pravomocí než v Rusku – a vzápětí se de facto sám dosadil do jeho čela.
Chyba spočívá v tom, že politický lídr ve starém systému potřeboval k pohodlnému udržení u moci nějakých 40 procent voličské podpory. Při rozdrobené opozici mu to také bohatě stačilo stejně jako Viktoru Orbánovi v Maďarsku, Jarosławu Kaczyńskému v Polsku nebo třeba Benjaminu Netanjahuovi v Izraeli.
Triumf hinduistického hlídače: indický premiér Módí vybičoval emoce náboženskou rétorikou
Jak však vychází najevo, prezidentský systém v Turecku opozici sjednotil, o čemž svědčí sílící sklon tvořit již předvolební koalice. To znamená, že až v roce 2023 dojde na další volby, bude najednou Erdogan potřebovat k udržení u moci plus minus padesát procent podpory. Vůbec se mu proto nehodí, aby daleko nejsilnější oblast v zemi padla do rukou opozice, a vytvořila tak paralelní mocenské centrum.
Istanbulský rébus
Proto Erdogan vychází z istanbulského dramatu podstatně oslaben. Paradoxně to však neznamená, že by to zrovna Istanbulu ulevilo. Očekává se totiž, že z pozice (formálně nezmenšené) prezidentské síly bude Erdogan schopen novému starostovi a jeho lidem účinně házet klacky pod nohy. Jedním z takových klacků má být významné ořezání pravomocí a především peněz, jež bude Imamoglu mít k dispozici.
Lze tak předpokládat, že Imamoglu bude jen těžko plnit většinu svých předvolebních slibů. K nim patřily levnější voda, veřejná hromadná doprava a internetové připojení, zlepšení škol a masivní program zaměřený na vytváření pracovních míst. Pokud nebude Imamoglu schopen těmto slibům dostát, podpora mu logicky dlouho nevydrží.
To je samozřejmě k vzteku pro starostu, ale především pro obyvatele samotné. Téměř polovina z nich nikdy nepoznala jiné vládce než Erdogana a jeho lidi; dnešní prezident si právě coby istanbulský starosta v letech 1994 až 1997 vysloužil příslovečné politické ostruhy.
A nebyly to ostruhy ledajaké. Erdogan tehdy nechal postavit vodovody, kanalizaci a spoustu silnic a mostů; město to všechno velmi potřebovalo. Navíc podle tehdejších zpráv vedl protikorupční tažení, jež nebylo jen zástěrkou pro likvidaci oponentů, nýbrž skutečně dalo správu města do značné míry do pořádku.
Přečtěte si komentář: Horší než na Balkáně. Rumuni a Řekové dali Česku lekci z politické kultury
Vtip je v tom, že zatímco Erdogan nastoupil před čtvrtstoletím do čela sedmimilionového města (v roce 1950 mělo jen něco pod milion obyvatel), dnes v Istanbulu žije lidí více než dvojnásobek. Vládnoucí strana AKP na to reagovala masivní výstavbou všeho možného, od bydlení přes infrastrukturu po kancelářská a obchodní centra.
Někdy tou dobou se původní pozitivní vliv Erdoganovy party začal proměňovat v mechanismus zaměřený především na plnění stranické kasy. „Makroekonomové v tom vidí prostě rozvoj, ale pro lidi, kteří vědí, jak Istanbul vypadal před 30 lety, je neustálé přibývání betonových struktur hrůza, která má na svědomí mnoho roztrpčení,“ řekl americkému serveru Foreign Policy Timur Kuran, profesor ekonomie a politologie na Duke University.
Jeho slova znějí přesvědčivě. Právě protest několika desítek lidí proti budování kancelářských budov na místě oblíbeného parku Taksim Gezi Parki v evropské části města zahájil v roce 2013 nepokoje, při nichž přišlo o život na dvacet lidí a jež z Erdogana definitivně udělala mašinu na udržování vlastní moci, děj se, co děj.
Přerod ze schopného šéfa v takovou mašinu není nic neobvyklého – třeba zrovna sousedé v Iráku si ještě vládu Saddáma Husajna dobře pamatují.
Není proto divu, že ačkoli populace Istanbulu neustále roste, stoupá i počet lidí, kteří město opouštějí – loni jich bylo 600 tisíc. Expremiér Yildirim to v předvolební televizní debatě připsal úspěchům Erdoganovy vlády, která tak zlepšila infrastrukturu, že pro lidi není problém bydlet mimo město a za prací do něj dojíždět.
„Spíš to bude hlubokou recesí, do níž se místní ekonomika dostala,“ nesouhlasí profesor Kuran. Není věru Ekremu Imamogluovi co závidět.
Čtěte dále:
Byznys v Turecku znervóznil věřitele Energo-pro. K panice není důvod, uklidňuje firma
