Banánová republika
LÁNY, KARLOVY VARY (tgm) – Všude dobře, v cizině nejlépe. „Řekni Livii, že si jedu na boršč,“ houknul za kuropění prezident Václav Klaus na ještě spícího vojáka u brány lánského zámku, a pak už se ve své limuzíně vydal po stochovské silnici za voňavou exotikou. Zvony Dienzenhoferova chrámu sv. Máří Magdaleny v Karlových Varech zrovna odbíjely devátou, když se hlava českého státu objevila v bílém vycházkovém obleku před Grandhotelem Pupp. „Kdykoli sem přijedu, mám pocit, že jsem někde v cizině. Jako osmiletý kluk jsem tady strávil s tatínkem celé léto,“ zářil Klaus, obsypaný ihned hloučkem bývalých veksláků, a přidal vzpomínku na sezonu 1949: „Tehdy tu ještě pod čerstvým vápnem prosvítaly německé nápisy, ale v ulicích už byla slyšet ruština. Jsem dojatý, že se na kosmopolitním duchu Carlsbadu od mého dětství změnilo tak málo a že firemní štíty psané dnes azbukou už nikdo infantilně nepřemalovává.“
Před Café Elefant se chtěl prezident improvizované suitě domorodců svěřit, jak jako mladý major v záloze toužil prožít cizokrajný týden v nedalekém Imperialu, tehdy Vojenském lázeňském ústavu. Ale z protějšího břehu říčky Teplé jej lámanou češtinou vyrušila starší dáma s šedomodrým drdolem: „Nástal čas páfit se o otsunúti Rusu,“ křikla. Klause z turistické pohody nevyvedla. „Paní, mně se líbí, že je tu tolik Rusáků. Díky tomu, že jsem se doma cítil jako za kopečky, jsem nikdy nemusel emigrovat do říše divů jako naše Alenka,“ dal se prezident do řeči. „V Grandhotelu Moskva jsem si jako v cizině intenzivně připadal už v 70. letech. A když jsem tehdy večer špacíroval kolem Vřídla, díky bronzovému Gagarinovi jsem si dokonale užil, jaké to je stát na rampě Bajkonuru. Německé nebo ruské Vary, to je mi jedno. Nevím, jak pro vás, ale pro mě to tady vždycky bude cizina. S tím já naštěstí nic nenadělám,“ odpověděl prezident.
„A teď mě, prosím, omluvte,“ obrátil se Klaus na přihlížející zvědavce, „na Kolonádě československo-sovětského přátelství pekli ty nejlepší oplatky, půjdu ochutnat. Vím, že se tam dá taky přivonět k těm nejdivočejším moskevským parfémům. Nemyslete si, často jsem přemýšlel, kam by se taková rarita dala odsunout, ale s přibývajícím věkem je mi stále víc a víc jasné, že by to byla škoda,“ zalaškoval prezident.
Klaus pomalu odcházel ke kolonádě. Za rohem si pro jistotu sáhl do náprsní kapsy u saka, jestli má platný pas. Mimo eurozónu se bez něj totiž našinec zatím neobejde.
