Co odkrývá smlouva s Nomurou
Odtajněná smírčí smlouva s Nomurou dokresluje nestandardní postupy státu v případu zkrachovalé banky
Přes čtyři roky trvalo odtajnění dohody o narovnání mezi Českem a japonskou investiční skupinou Nomura kvůli pádu Investiční a Poštovní banky (IPB). Velká překvapení se nekonají, spíš zaráží fakt, že to tak trvalo. Nakonec sejfy otevřela prohraná arbitráž s ČSOB. Ta kromě zveřejnění dohody o smíru také vedla ministra financí Miroslava Kalouska k rozhodnutí podat trestní oznámení na členy Zemanovy vlády, která o transakci se zkrachovalou IPB rozhodovala. Jedinou výjimkou je Miroslav Grégr, bývalý ministr průmyslu a obchodu, jenž tenkrát hlasoval proti. Dnes ale o svém tehdejším rozhodování moc mluvit nechce. „Jednání vlády bylo tajné a dosud nebylo odtajněno, tudíž bych neměl nijak komentovat své tehdejší hlasování. Navíc se nyní zřejmě rozběhne policejní vyšetřování, takže by bylo předčasné zveřejňovat jakákoliv fakta či stanoviska. Nicméně: pokud se podíváte do těch smluv, zjistíte, že jde o velmi nestandardní postupy, a každý si tak může udělat obrázek, proč jsem hlasoval proti,“ řekl týdeníku EURO Grégr. Dalším, na koho míří trestní oznámení, je exguvernér ČNB Josef Tošovský, který smlouvy, skutečně pro stát značně nevýhodné, podepisoval. Přitom právě on, což se příliš neví, patřil k odpůrcům nakonec zvoleného postupu, v němž prostřednictvím nucené správy dostala majetek zkrachovalé banky ČSOB a k tomu návdavkem neomezené záruky. Tošovský nakonec couvnul poté, co ministerstvo financí fakticky garantovalo, že veškeré náklady, které ČNB kvůli zvolenému postupu vzniknou, budou uhrazeny ze státního rozpočtu.
Policajti na provázku
A co je na zveřejněné dohodě nejzajímavější? Představte si, že jste svědkem trestného činu, třeba vyloupení banky. Prchajícího zloděje nafotíte mobilem. Následně se s ním dohodnete, že i když jste policii dali jednu fotku, ostatní už jim nedáte. Porušujete tím trestní řád a může přijít sankce. Trestní řád totiž praví: „Státní orgány, právnické a fyzické osoby jsou povinny bez zbytečného odkladu, a nestanoví-li zvláštní předpis jinak, i bez úplaty vyhovovat dožádáním orgánů činných v trestním řízení při plnění jejich úkolů.“ Stát ale očividně nakládá s tímto ustanovením po svém. A to přes dovětek: „Státní orgány jsou dále povinny neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin.“ Jako přinejmenším obcházení této povinnosti se totiž dá interpretovat nejkontroverznější ustanovení smlouvy o narovnání mezi Českem a skupinou Nomura. Ve více než čtyři roky utajované smlouvě se stát zavazuje, že v souvislosti s trestním stíháním zaměstnanců Nomury už nebude nadále poskytovat do řízení nové důkazy ani analýzy již odevzdaných důkazů. Samozřejmě s douškou „pokud opak nestanoví příslušné právní předpisy“. K tomu se pak přidávají staré známé skutečnosti. Smlouva ukládá ministerstvu financí, aby soudům, policii či státním zástupcům poslalo dopis, že „jsme s Nomurou kamarádi“ a není tak nutné dál trestně stíhat její bývalé manažery. Nařídit to ovšem nemohlo. Smlouva neobsahuje, tak jak se předpokládalo, závazek, že vláda požádá o milost pro stíhané manažery japonské skupiny. Ten se objevuje jen v důvodové zprávě pro vládu, kde se ale konstatuje, že český právní řád má k tomu omezené možnosti. „Jediným možným a racionálním řešením je udělení milosti prezidentem republiky,“ píše se ve zprávě. Kabinet pak pověřil tehdejšího ministra financí Vlastimila Tlustého, aby o to Václava Klause požádal. Prezident, jak známo, odmítl. Nicméně státní zástupce stejně v roce 2009 stíhání zastavil.
Nátlak státu
Poměrně zásadním argumentem pro zvláštní přístup vlády a ministerstva financí v tomto případě je skutečnost, že dřívější představitelé Česka poměrně závažně vstupovali do trestního řízení s manažery Nomury. Český stát a jeho reprezentanti nemají zřejmě v případě stíhání manažerů zcela čisté svědomí a policie na tom může být podobně, byť to bude nepochybně ostře vyvracet. Dokladem je dokument, který má týdeník EURO k dispozici. Jde o memorandum právní kanceláře Squire, Sanders & Dempsey z října roku 2003 adresované premiéru Vladimíru Špidlovi a ministru financí Bohuslavu Sobotkovi. V dokumentu, jenž shrnuje stav vyjednávání, se jako doporučení doslova píše: „V případě, že Nomura nebude ochotna vážně jednat o požadavku České republiky, usilovat o rozšíření trestního stíhání na další osoby spojené s Nomurou. Před přijetím takového rozhodnutí však doporučujeme vyčkat cca šest týdnů.“ Na jiném místě se píše: „O problematice trestních stíhání a vyjednávání s Evropskou komisí pojednáme v separátních memorandech.“ Je tedy zřejmé, že orgány státu jednaly se svým advokátem, který zemi zastupuje v obchodním sporu, o trestním řízení, jež má být vedeno nezávislými orgány policie a státního zastupitelství. A kroky v trestněprávní oblasti byly spojovány se vstřícností protistrany v obchodním sporu. Takže Tlustý vlastně jen pokračoval v těžko akceptovatelné politické praxi, s níž začal Sobotka, jen v opačném gardu.
Akce České pivo
Odtajněná smlouva pak obsahuje ještě několik pikantních skutečností. Například se stát zavázal, že požádá ČSOB, aby „už nechala Nomuru na pokoji“. Myslí se tím zejména obchodní spor o České pivo, tedy o vyvedení akcií tuzemských pivovarů z IPB, na kterém Nomura vydělala přes dvacet miliard korun a zaplatila za ně bezcennými akciemi IPB. Podle informací týdeníku EURO skutečně ČSOB takový dopis obdržela. Vést tento spor ovšem musela i jménem České národní banky, a ta jí nikdy této povinnosti nezbavila. Dovolání v kauze leží na Nejvyšším soudu. Předešlé instance ale Nomuru placení 24 miliard zbavily. Ostatně i kdyby nakonec Nomura prohrála, bolet ji to nebude. Jiné ustanovení utajované dohody zaručuje, že pokud by musela tuto sumu vyplatit (a ČSOB by ji pak posílala ČNB), dostane ji od ČNB zpět. Podobné záruky na budoucí spory si poskytly obě strany vzájemně. Co tam naopak chybí, je dlouhodobě proklamovaný závazek Nomury pomoci při řešení dvou palčivých sporů, v nichž se pohrobek po IPB – IP Banka – dožadoval dvěma žalobami až 120 miliard korun. Jedna žaloba směřovala na antimonopolní úřad, druhá na konkursního správce Petra Staňka. Konečným držitelem pohledávek byla švýcarská „skořápková“ společnost SPB Consortium. Miroslav Kalousek za svého působení v Topolánkově vládě uzavřel se SPB smír. Vyrovnání měla platit „podle tajné části smírčí dohody“ Nomura. Podle neoficiálních informací to přišlo asi na miliardu korun. Pokud není ještě nějaká utajenější část smírčí dohody, pak se o tomto závazku mluví pouze v informační zprávě pro vládu. Mimochodem tímto krokem zajistila vláda konec procesu s konkursním správcem, na něhož ale nyní podává trestní oznámení. Tomu, že se jedná spíše o krok pro zachování tváře, nasvědčuje fakt, že za řadu let od pádu IPB bylo podobných trestních oznámení podáno několik. Směřovaly i na exministra financí Pavla Mertlíka a právě i Petra Staňka. Všechna byla, a to s podrobným odůvodněním, zamítnuta.
Začerněná místa
Úsměvným momentem odtajněné dohody jsou začerněné údaje. Jde o několik soudních sporů, které jsou předmětem smlouvy a byly vedeny proti fyzickým osobám (povětšinou manažerům Nomury či IPB). Pozorný čtenář předkládací zprávy vládě rychle rozklíčuje, že jde o žalobu na náhradu výše škody za 3,6 miliardy korun proti bývalým členům představenstva IPB Blaasovi, Procházkovi a Benešovi kvůli vyvedení akcií FTV Premiéra. A také o spor, který jako nástupník vedla Česká konsolidační agentura proti manažerům Nomury Dillardovi, Onderkovi a Tesařovi kvůli nevýhodným smlouvám týkajícím se IPB Pojišťovny a Českomoravského penzijního fondu. Poslední černý škrt kryje žalobu na poškození dobrého jména vedeného Nomurou proti právníkovi ČSOB Janu Lučanovi. Ač jsou některá ustanovení smlouvy jakkoliv na pováženou, otázkou zůstává, proč byla smlouva tak dlouho tajná. Ministerské vysvětlení, že by stát přišel o výhodu v arbitráži s ČSOB, kterou nyní prohrál, těžko obstojí. Nic nenasvědčuje tomu, že by banka v této smlouvě pro svou obranu před požadavkem na doplacení 34,2 miliardy korun našla nějaké zbraně. Vysvětlením může být snad jen doprovodný dokument, který popisuje do detailu, jak arbitrážní soud a jeho oceňovací znalec Andrew Robinson z Deloitte & Touche vyčíslili hodnotu padlé banky. Úvahy totiž postupovaly podle scénáře, jako by na banku nebyl v roce 2000 run, a ta by pokračovala v normálním chodu. Pařížská arbitráž ale nárokům státu nevyhověla. Naopak se přiklonila na stranu ČSOB. A nechala ještě jednou Česko sáhnout do své kapsy, aby podle smluv o zajištění vyplatilo bezmála dvě miliardy korun za pohledávku zbylou po IPB.
Výrok arbitráže z Paříže
Výňatky z rozhodčího nálezu ve sporu ČSOB a českého státu uveřejněné na webu Ministerstva financí ČR v pondělí 3. ledna 2011. Verdikt čítá 137 stran. Týdeník EURO uveřejňuje nejdůležitější body z rozhodnutí.
K pohledávce J.Ring • Ministerstvo financí zpochybnilo, že pohledávka J.Ring je kryta dohodou o státních zárukách. Stát argumentoval, že vzhledem k tomu, že jde o podrozvahovou položku v účetnictví IPB, nespadá tato pohledávka do ustanovení smlouvy o zárukách.
• „Tribunál shledal, že podrozvahové položky jsou součástí smlouvy o státní záruce a tato skutečnost nebyla dotčena ani podpisem dodatku této smlouvy.“
• Ministerstvo financí dále namítalo, že tyto pohledávky jsou exkluzivně řešeny Smlouvou a slibem odškodnění mezi ČSOB a Českou národní bankou. To tribunál zamítl a stejně tak odmítl obranu, že ČSOB porušila smlouvu s Českou konsolidační agenturou o postoupení pohledávek, čímž by ztratila nárok na náhradu této konkrétní pohledávky.
• Obšírně se verdikt arbitrů věnuje státní podpoře, kterou ČSOB obdržela. Ministerstvo totiž namítalo, že platba za J.Ring by byla nad rámec schválený českým antimonopolním úřadem a také Evropskou komisí. Operovalo přitom částkou 153 miliard korun, které měly být nominální hodnotou aktiv vyváděných z IPB. Dokumentace, kterou měl soud k dispozici, přitom prokazuje, že stát zaplatil 171 miliard. Ministerstvo to vysvětlovalo doplácením úroků, naopak ČSOB tím, že šlo o smluvně podchycené platby.
• „Tribunál dospěl k závěru, že obrana ministerstva financí založená na maximální možné částce ve výši 153 miliard korun nemá opodstatnění a že rozhodnutí antimonopolního úřadu o udělení výjimky ze státní podpory s touto částkou nijak nesouvisí…“ K podobnému závěru došli arbitři i v případě rozhodnutí Evropské komise.
• Ministerstvo pak nejsilněji operovalo tím, že ČSOB pohledávku J.Ring špatně spravovala. Našlo čtyři argumenty, kdy jedním z nich bylo, že se nepřihlásila do konkursu na firmu. (Z něj se dalo ovšem vyzískat maximálně 187 tisíc korun.)
• „Tribunál uznává, že by bylo nesprávné, kdyby ČSOB uplatňovala nárok na platbu kvůli pohledávce, kterou nespravovala jako řádný hospodář…“ píší arbitři. Nicméně docházejí k závěru, že obrana ministerstva, které nese důkazní břemeno, musí být zamítnuta. „Ministerstvo nedokázalo přinést dostatek důkazů a mimo jiné je suma, již bylo možné získat z konkursu, zanedbatelná…“
• Arbitři pak přiznali ČSOB pohledávku v plné výši 1,4 miliardy korun. K tomu 200 milionů, které zaplatila banka jako úroky ČKA, když jí byla pohledávka vrácena po prohrané vnitrostátní arbitráži. Plus smluvní úroky. Naopak náklady na vnitrostátní arbitráž a požadovaný úrok z prodlení ČSOB nezískala.
K nároku státu na 34,2 miliardy korun, které měly představovat kladnou hodnotu IPB
• Ministerstvo tvrdilo, že ČSOB porušila smlouvu o státní záruce tím, že si ponechala kladnou hodnotu IPB, což jde proti dohodnutému principu nulové hodnoty čistých aktiv (Zero NAV).
• „Tribunál zdůrazňuje, že podle konečného vyčíslení na základě smlouvy vznikla pozitivní hodnota ve výši 3,4 miliardy korun… pokud by ČSOB odmítla tuto sumu vyplatit, porušila by smlouvu… Nicméně, to není tento případ. ČSOB ministerstvu vyplatila částku i s úroky ve výši 3,7 miliardy korun…. Nárok na smluvní pokutu je tak zamítnut…“
• I vyčíslení škody, kterou ministerstvo požadovalo zaplatit, arbitři zpochybnili.
• „Tribunál si je velmi nejistý, že by IPB byla převedena na ČSOB s pozitivní hodnotou. Nechce jakkoli zpochybňovat rozhodnutí jiného arbitrážního soudu. Ministerstvo však nemůže předpokládat, že na ně bude tento tribunál slepě spoléhat…“
• „Tribunál navíc souhlasí s ČSOB, že pozitivní hodnota – pokud vůbec nějaká byla – byla vytvořena také působením ČSOB v rámci transakce…“
• „Tribunál považuje za nezbytné zdůraznit, že v tomto daném případě i ministerstvo… ve skutečnosti mělo z celé transakce prospěch. Je nezpochybnitelné, že český stát byl v červenci 2000 ve vysoce rizikové pozici. Bankrot IPB a další runy na banky by zřejmě vedly ke kolapsu celého bankovního systému. Vstoupení do této transakce stát zamezil krizi…. Ministerstvo tak nemůže tvrdit, že utrpělo újmu…“
• A aby bylo opravdu vše jasné, arbitři ke konci svého nálezu píší: „Tribunál se nedomnívá, že vznikl jakýkoliv benefit a ministerstvo neprokázalo, že by jakoukoliv pozitivní hodnotu IPB vytvořilo…“
• „Navíc i kdyby ministerstvo prokázalo, že IPB byla převedena na ČSOB s pozitivní hodnotou 34 miliard korun, tribunál shledává, že ČSOB mohla vždy legitimně předpokládat, že povolení antimonopolních úřadů se vztahuje i na takto vzniklé benefity…“
Zdroj: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/vf_arbitraze_59653.html
