Kapitola XLIX
Kubice, do lavice! * Je chtít trestné? * Když dítě sní
Kubice, do lavice!
Kyjem na komára! To je styl práce orgánů buď ztřeštěně činných, nebo flegmaticky nečinných v trestním řízení. A politikům to v obou případech zavdává příčinu k vychýleným komentářům typu: „Vidím za tím politickou objednávku.“ Teď se jedni slétají na Kubice, druzí ho brání. Trapas. Všechno jiné než rozumné.
Možná bude mít státní zástupce v rukávu nějaké eso, ale - zvenku to tak vypadá, že skutky, z nichž je Kubice viněn, budou zplaněny. Pokud mu neprokážou přímou účast na úniku utajované informace (ale to by byl jiný trestný čin!), těžko mu dokážou úmysl někoho poškodit zveřejněním nepopiratelných žvástů, protože je chytře vedl v utajovaném režimu. Velký nápřah asi skončí plácnutím do vody. Méně by však bylo více: stačilo by, kdyby se kompetentní policejní orgány průběžně, a zcela v rámci svých kontrolních pravomocí, zajímaly, jak Kubice a jeho lidi pracují a co a proč dělají. Například proč je styl jejich práce spíše pavlačový než policejní, protože namísto sbírání závažných informací se zabývají pomluvami, s nimiž navíc jejich velitel opruzuje Parlament - a proč se přitom bojí.
Příčinu tohoto jevu by mohli spatřit například v jeho nedostatečném vzdělání. Vzhledem k jeho současnému „ohrožení“ by Kubice měli (na rozdíl od Randáka) oholit a takto k nepoznání omládlého „skrýt“ na pět let do lavic Policejní akademie, formou denního studia. Tam by se jistě dozvěděl mnoho nových věcí, například co všechno ze zákona policie smí a musí a co naopak; jestli je úkolem policie prošetřovat, kdo je Žid (a dát historické poučení, kdy tomu tak bylo a co to bylo za doby a lidi a jak skončili); jak je to s ochranou osobních dat; jak rozeznávat žvásty od informací a jak je ověřovat; co to je a jak hodnotit věrohodnost zdrojů; jestli je cílem policejní činnosti pouze shromažďovat informace do šuplíku „pro strýčka Příhodu“ (a jaký je vůbec rozdíl mezi policejní a zpravodajskou činností); kdy a jak a proč a komu psát „analytické“ zprávy; proč si před podpisem jakýkoli elaborát nejdříve přečíst (respektive proč se pak nedivit); jak a proč postupovat v souladu se služebními předpisy; proč nemůže prošetřování cesťáků ovlivnit procesní nezávislost policejního orgánu (protože podepsal služební přísahu, v níž se zavázal nasadit i vlastní život); poučili by ho, jaké je postavení policisty ve společnosti a proč nesmí jakkoli působit politicky, a to ani pro kamarády před volbami, ale ani pro sebe po volbách. Hodnost už má, tak aby věděl, o co v té branži jde a o co nikoli. Strašný trest!
Je chtít trestné?
Až při zatýkání přišel tajemný premiérský špiritus agens Zdoležel na pravou funkci svého růžového jazýčku: vypláznout, ne mluvit! Znalci tvrdí, že ve středověku by o něj přišel; nikoliv však o hlavu. Zdoležel se totiž zdá být nezpůsobilým učinit cokoliv reálného, ať v dobrém či špatném. Jeho vztah k tunelování evropských fondů neodbytně připomíná následující anekdotu: Po Národní třídě projíždí kočár kněžny Lobkowicz. Abeles šťouchá do ztumpachovatělého Roubíčka: Co tak blbě čuměj, Roubíček? A Roubíček zasněně praví: Ještě jednou bych se chtěl milovat s kněžnou Lobkowitz … Abeles se s velkým zájmem připonachýlí a pološeptem napovídá: Tak to voni, Roubíček, už jako se slečnou kněžnou někdy něco … jako tamto …? Roubíček se vrací do reality: Ále houbelec. Ale už jednou jsem chtěl.
Když dítě sní
„Je to aristokrat věrný demokratickým zásadám i tradicím v hlubším slova smyslu. Nikoli náhodou píše do kolonky profese: hospodský a lesník. Což v obou případech, symbolicky i konkrétně vzato, je přesně ta kvalifikace, kterou česká kultura a společnost potřebuje,“ stojí v Lidových novinách v otevřeném dopise, v němž za ministra kultury navrhují senátora Karla Schwarzenberga výtvarník David Černý, herečka Anna Geislerová, režiséři Jan Hřebejk, Vladimír Michálek a Věra Chytilová, spisovatel Michal Viewegh a kulturní redaktor týdeníku Týden Jiří Peňás. Tento zoufalý výkřik je sice do jisté míry pochopitelný, když se díváme na personální experimenty na postu ministra kultury v posledních letech, ale opět odráží totálně dětinský pohled představitelů české kultury na naši politickou scénu.
Čí to ale byl nápad? Že by šlo o narozeninovou recesi Václava Havla, na kterou jeho děti skočily? Pokud ano, tak je jasné, proč se pod dopis - a proč ne spolu se Schwarzenbergem - nepodepsali? Autoři zapomněli dodat dost důležitou informaci, v čí vládě by měl kníže ministrovat? V Paroubkově? V Zemanově? Nebo mysleli vládu Topolánka, jehož politickou stranu zmíněný senátor a jeho týdeník Respekt odjakživa kritizují? Trochu bizarní nápad pro všechny budoucí vládní varianty zvláště proto, že autoři výzvy vyzdvihli senátorovu nestrannost.
