Otevřeným oknem se neslo z polní cesty za domem funění a šustění, jako když někdo za sebou tahá otep větví. Ten hluk mě probudil. Že by někdo ještě před úsvitem na rozsáhlém soukromém pozemku v kopcích nad toskánským San Sepolcrem tak pilně pracoval, se mi nezdálo, ale které zvíře by dělalo takový rámus? Paní domácí zprvu mému popisu moc nerozuměla, ale když jsem začal štrachat prutem po zemi a do toho přerývaně dýchat, vítězoslavně odhalila původce. „Istriče,“ řekla a vytáhla ze skříně dikobrazí bodliny. Přírodovědci se dodnes přou, zda dikobrazi jsou na Sicílii a v jižní a střední Itálii původním druhem. Výzkumy každopádně ukazují, že se v Itálii začali někdy od 70. let minulého století šířit směrem na sever a dneska už je najdete až v podhůří Alp, jsou u Verony a je jen otázkou času, kdy na západě překonají francouzsko-italské a na východě italsko-slovinské hranice.
Šakal v Benátkách. Nad Jizerou
Některé teorie o tom, co bude s postupující klimatickou změnou bránit šíření živočišných druhů směrem na sever, jsou docela bizarní – třeba zrovna dikobrazi jako noční tvorové prý potřebují nejméně sedmihodinovou tmu, aby se stihli nažrat. Přitom před nějakými 40 tisíci lety blízce příbuzný druh dikobraza žil na Urale až na 60. rovnoběžce. V Itálii dovedou přežít zimu v horách 1400 metrů nad mořem.
V každém případě toto není zvíře, které dovede uběhnout za noc desítky kilometrů jako třeba psovité šelmy. Kdo by třeba před padesáti lety tušil, že se štěňata šakala obecného „chytí“ do fotopastí u Benátek nad Jizerou a stanou se regulérní součástí středočeské přírody. Šakal už dokázal doputovat z Balkánu až na břeh Finského zálivu v Estonsku.
Uschlý ráj to na pohled. Česká krajina se začne proměňovat
Suchá a velmi teplá léta a série mírných zim mnoha živočišným druhům – od hmyzu po šakaly – v šíření na sever pomáhají. Namátkou třeba pavouci: největší evropský druh, slíďák tatarský, se vyskytuje na jižní Moravě, pestrým zbarvením upoutá další „kolonizátor z jihu“ křižák pruhovaný, méně radostný je častější výskyt zápřednice jedovaté. Po Česku se šíří kudlanky nábožné, které najdete také pod Berlínem a údajně i u Hamburku.
U spousty druhů nevíme, nakolik jsou původní, nebo se na naše území rozšířily vlastním přičiněním, či je u nás někdo vysadil. Třeba želvy bahenní byly kdysi u nás původní, ale posléze je naši předkové jakožto oblíbené postní jídlo prostě „vyžrali“, a tak je dováželi z Moravy třeba na třeboňské panství Petra Voka, kde je chovali a množili až do 18. století. Občas je někdo na Třeboňsku našel i o sto let později. Pak želvy vymizely, což neznamená, že zmizela snaha je do Čech vrátit – třeba na Novomlýnských nádržích byly vysazeny želvy dovezené z delty Dunaje v Rumunsku.
Na české poměry hodně exotická, až dva metry dlouhá užovka stromová (běžná na Balkáně) má nejsevernější areál na světě v Boči na Ohři a dlouho se spekulovalo, že tam hady někdo vysadil. Teprve poslední genetické výzkumy naznačují, že tady přežila z dob „holocenního klimatického optima“, kdy díky teplému klimatu před osmi tisíci až pěti tisíci lety zasahoval její výskyt až do dnešního Dánska. Na hřebenech Krušných hor tehdy dosahovala průměrná teplota osm stupňů Celsia, v Podkrušnohorské pánvi pak 11 až 12 stupňů, ovšem s podstatně vyššími srážkovými úhrny.
Kozy, ovce, jeleni a nutrie
Nadšence, kteří vysazovali kdeco, kam se dalo, najdete nejen v evropské, ale i české historii. Často se jednalo o šlechtice, mezi nimiž se stal dovoz exotických druhů „od Hagenbecka“ na přelomu 19. a 20. století vyloženě módou. Seilernové v Lešné u Zlína chovali mimo jiné pštrosy emu, u Poděbrad byli v oboře klokani rudokrcí, fiaskem skončily pokusy o aklimatizaci gazel nebo antilop jeleních, ale i teplomilných jelenů axisů a sambarů z tropické Indie. Kozorožci jako nositelé parádních trofejí byli vysazováni ve dvou druzích, ale neúspěšně. Dobře nedopadl ani chov sobů.
Dodnes ovšem žijí v Česku jelenci viržinští ze Severní Ameriky, jejichž první dovozy si připsali na vrub Colloredo-Mans feldové, kteří na Dobříšsku nasadili také ondatry. Prý nejchutnější zvěřina možná stojí za ohromnou populační explozí východoasijského jelena siky, i když kazí genetiku našich původních jelenů. Původní nejsou ani daňci nebo mufloni, v obou případech jde o dovezené středomořské druhy, ovšem v případě daňka už někdy z 15. století.
Málo masa, sem tam brouk. Proměna zemědělství se dotkne hlavně masité stravy
To kozy bezoárové, kdysi dovezené přes pražskou zoo z Kavkazu, byly vysazeny v 50. letech minulého století na Pálavě a dnes žijí v oboře na Českolipsku. Alpští kamzíci prosperují v Lužických horách a dráždí ochranáře přírody v Jeseníkách. Z plzeňské zoo uprchly v 70. letech paovce a nějakou dobu se jim v okolních revírech dařilo, o čemž svědčí trofeje tamních myslivců. Ve vítězném tažení pokračuje původem jihoamerická nutrie, jejíž kožky i vyloženě delikátní maso se vykupovaly. Lidé si ji pletou s bobrem, který byl zčásti znovu vysazen na Moravě, zčásti se rozšířil „po vlastní ose“ proti proudu Labe z Německa. V Praze uvidíte s trochou štěstí oba druhy na Vltavě, stejně jako kdysi africkou husu nilskou, která to k nám vzala oklikou ze západní Evropy.
Na závěr opravdová škodná, invazivní severoameričtí norci a mývalové severní, kteří se do přírody dostali z kožešinových farem, zatímco východoasijský psík mývalovitý byl jako kožešinové zvíře vysazen v evropské části SSSR „vo vremja sovětskoj vlasti“. Kde je jí konec, stejně jako kožešinovým farmám, ale tyto tři šelmy dělají v české přírodě strašnou paseku a zbavit se jich nelze. Ve srovnání s nimi by narazit v noci někde u vinného sklípku na dikobraza bylo povyražením.
Čtěte také:
Vysušená Amerika. Ve třicátých letech uvedl Dust Bowl do pohybu statisíce zbídačených lidí
Což takhle dát si cvrčka? Český startup rozjíždí revoluci ve výživě
Kvetoucí byznys v éře sucha: odsolenou mořskou vodu pije už 300 milionů lidí
Sucho v Česku: třetina území je na nejhorších stupních, tropické teploty situaci ještě ztíží
Výlet do Slunečního města. Nové domy budou zelené a naučí se chytat vodu
