perex místo poditutlku
Je to přibližně rok, co jsem se na stránkách týdeníku EURO loučil poslední reportáží „Divokého draka“ z Číny. Skončil jsem svou práci pro PPF a nastoupil do tehdy krachujících Českých aerolinií. Do mých viceprezidentských povinností a zodpovědností v ČSA patří i mezinárodní vztahy a aliance SkyTeam. Ta má nového člena – aerolinie China Southern. Je to největší čínská letecká společnost a počtem přepravených cestujících se bezpečně řadí mezi desítku suverénně největších leteckých společností světa. Kdyby se mezi čtenáři našel někdo, kdo by měl tendence pochybovat o kvalitách China Southern, dodám, že tato společnost přepraví ročně 49 milionů cestujících, což je o šestnáct milionů více než British Airways, a páteř její dálkové letadlové flotily tvoří deset nejmodernějších Boeingů 777, což je o deset více, než mají ČSA.
China Southern to po několika letech heroického úsilí o standardizaci systémů, výuky angličtiny personálu i na nejzapadlejších letištích a plnění mnohdy laikovi nepochopitelných norem a pravidel, dotáhla k plnému členství v alianci SkyTeam. Takový úspěch si zaslouží pořádnou oslavu a představitelé společnosti ji pojali opravdu velkoryse.
Čína není žádný holubník
Přijímací ceremoniál i slavnostní oběd se konaly ve svatyni nejsvatější, v Great Hall of People. Pořádat slavnostní ceremoniál právě v ní je v Číně skutečně pocta nejvyššího kalibru. Great Hall of People totiž není „skvělá předsíň lidu“, jak tento název přeložil jeden můj kolega. Je to budova čínského všelidového parlamentu. Stojí v samém srdci Pekingu, na proslulém náměstí Tchien-an-men. A přestože je to místo dobře přístupné a hojně navštěvované (nedaleko je mauzoleum s ostatky čínského vůdce Maa Ce-Tunga), dovnitř do budovy se jen tak někdo nedostane. O tom se mohli na vlastní kůži přesvědčit letušky a letušáci Air France, kteří se na poslední chvíli chtěli připojit k oficiální delegaci svého zaměstnavatele, a byli nemilosrdně vysazeni z autobusu, jelikož jejich jména nebyla nalezena na seznamu zvaných hostů. Čínská strana si velice pečlivě dala záležet na tom, aby na ceremoniál dorazili právě a jen ti, kteří tam dorazit měli a byli řádně předem nahlášeni a schváleni. Žádné výjimky nebyly připuštěny, a tak se zase jednou rozverní Evropané ze země galského kohouta dozvěděli, že Čína není žádný holubník ani kurník. Je potřeba říci, že organizátoři z China Southern jednali s nepatřičnými hosty velice jemně, snažíce se do poslední chvíle zachovat jejich důstojnost a tvář tím, že výzvy k opuštění autobusu se celých třicet minut omezovaly jen na velice zdvořilé konstatování, že jejich jméno není bohužel na seznamu. Když to všichni, kteří nebyli na seznamu, konečně pochopili a opustili autobus, začali se organizátoři pídit po těch, kteří na seznamu byli, ale jaksi nebyli k nalezení v autobuse. Vzhledem k tomu, že autobusů bylo mnoho (náš měl číslo 63), brzy byla vyhodnocena tato snaha jako marná a průvod se mohl pohnout.
Račte vstoupit, zve velký Mao
Před Great Hall of People jsme dorazili přibližně po pěti minutách pomalé jízdy, protože byla vzdálená jen dva bloky od hotelu. Nicméně pro vážené hosty se nesluší, aby se trousili na takovou slávu po jednom a nedej bože pěšky. Když jsme tedy spořádaně vystoupili, čekala nás nezbytná bezpečnostní prohlídka u dveří. Zde je třeba opět vyseknout pořadatelům poklonu, neboť připravených čtyřiadvacet bezpečnostních rámů hravě zvládlo náš nápor. Do výtahu pro patnáct se nás nacpalo 25 a po dlouhém mačkání, aby šly u výtahu zavřít dveře, jsme se vyvezli jedno patro vzhůru na hlavní podlaží do předsálí „Velkého sálu“. Zde jsme strávili zhruba hodinu a půl čekáním na zahájení slavnostního ceremoniálu. Na naše poměry nezvykle dlouhé čekání jsme si krátili prohlídkou místnosti, v níž nás nejvíce zaujal obraz o rozměrech devět krát tři metry, umístěný na úplném konci sálu. Byl ve známém stylu socialistického realismu a znázorňoval slavnost otevření a předání budovy Great Hall of People lidu Číny.
Zapůsobil na mě tak monumentálně, že se nezdržím, abych ho alespoň letmo nepopsal a neokomentoval. V centru obrazu se na schodech vedoucích z náměstí do budovy nachází vůdce Mao obklopen svými nejvěrnějšími. Jeho gesto rukou, mířící ke vchodu, jasně říká: „Tudy, přátelé, po schodech a dveřmi.“ Z obrazu jednoznačně vyzařuje, že zachycuje velkou a slavnostní chvíli. Šťastné úsměvy na tvářích pracujících, skotačících dětí i přítomných zástupců armády ukazují, že předání budovy lidu bylo výjimečnou slavností. Nad hlavami davu se vznášejí desítky balonků i holubice míru. V pozadí obrazu pracují jeřáby, na náměstí před budovou probíhá oslavná manifestace a jsou tam zaparkovány řady autobusů, které přivezly hosty… Některé detaily obrazu jsou tak autentické, až to vyráží dech. Například jeden z nejvýznamnějších účastníků oslavy je znázorněn i se svým naslouchacím zařízením. Osobně se domnívám, že umělec mohl přimhouřit oko a nevykreslovat tohoto soudruha i s jeho zhoršeným sluchem, ale co naplat, socialistický realismus je socialistický realismus.
Padala, nedopadla
Skvělá nálada na plátně mě nakazila, a tak jsem se šel, pln očekávání skvělé nálady při našem slavnostním ceremoniálu, usadit na své místo ve druhé řadě. Hned za námi se tísnily desítky novinářů s nabitými fotoaparáty a kamerami, slavnostní přijetí vysílal přímým přenosem jeden z jedenácti kanálů státní televize. A už to začalo. Hlavní organizátorka dala z pódia znamení, že se máme v sále utišit, a my jsme skutečně postupně ztichli a napjatě čekali, co bude dál. Myslím, že nejvíce ze všech se na tuto chvíli těšily letušky, které celou dobu ceremoniálu nehnutě stály po stranách sálu a svou krásou a elegancí dodávaly ceremoniálu patřičný lesk. Každá společnost ze SkyTeamu měla v řadě jednu letušku, pořádající China Southern jich reprezentovalo asi dvacet. Všechny byly pečlivě vybrány mezi tisíci. Zhruba po dvaceti minutách čekání v naprosté tichosti se konečně dostavili na svá čestná místa v první řadě prezidenti všech leteckých společností i oficiální hosté čínského politického života. Vzhledem k tomu, že jedni i druzí byli přivítáni bouřlivým potleskem vestoje, můžeme konstatovat, že studená válka a ideologické rozdíly Východu a Západu jsou jednou provždy překonány a že síla jüanu, eura a dolaru překonala všechny překážky a sblížila dříve neslučitelné tábory.
Samotný oficiální ceremoniál mě nepřekvapil. Projev střídal projev, všichni si dali moc záležet na tom, aby poděkovali, pogratulovali a vyjádřili obdiv. Jak už to u podobných příležitostí bývá na celé planetě, hodně se „upevňovalo“, hodně se „prohlubovalo“ a s „optimismem vzhlíželo do budoucnosti“. Jediným nečekaným zpestřením oficiální části bylo omdlení korejské letušky, která se zhruba po dvouhodinovém stání v pozoru skácela do náruče svých kolegyň. Ale SkyTeam je dobrá aliance, padající korejskou letušku zachytily jemné ruce ostatních letušek, takže se to obešlo bez krve a trvalých následků. Přistavená židle a sklenka vody vše napravily a přes protesty kolemstojících se letuška Korean Air brzy opět hrdinně postavila do pozoru a dostála zbylých čtyřicet minut projevů.
Ať žije China Southern
Zbývá snad jen dodat, že se oslava podařila. Ke slavnostnímu obědu, který následoval, vyhrával asi padesátičlenný orchestr složený z tradičních čínských nástrojů. Mezi nimi mne zaujal cimbál, který jsem donedávna považoval za výlučný nástroj jižní Moravy. Byl jsem ale ujištěn, že v Číně se na něj vyhrává nejméně dva tisíce let, takže není pochyb, o tom, že na Moravu jej zavlekl Marco Polo. U oběda měli mnozí možnost úplně poprvé v životě ochutnat, co je v Číně „dobrého“. Na vrcholu pochoutek tohoto pozdního oběda stanul živočich zvaný mořská okurka nadívaný krevetami a polévka z kozích žaludků. Naštěstí bylo vše náležitě a po čínsku proléváno vínem a pálenkou, kterou si musel připít každý s každým. A protože hostů bylo více než čtyři sta, za chvíli jsme ani nevěděli, co jíme. Jistě mne omluvíte, že si z tohoto podvečera již moc nepamatuji. Snad jen to, co mi ozvěnou zní v uších: „Ať žije China Southern – nejmladší člen aliance SkyTeam.“
