Dvouměsíční show pro voliče skončila, začíná klid na práci
Tak dlouho Mirek Topolánek investoval do trojkoaličního projektu, až…. se v jeho vládě objeví tváře známé z Paroubkovy éry. A slibovaná rovná daň se v politických turbulencích minulého týdne vykroutila tak, že úplně vyfučela. Ne, neposmívejme se. Politika je uměním možného a stovková trojkoalice byla nemožná. Věděli to předem Topolánek, Kalousek i Bursík, věděl to i Paroubek. Přesto patří třem zprvu jmenovaným dík za altruismus, s jakým mrtvě narozené dítko zplodili, opečovávali a porodili. Bylo to hezké, čisté a nutné - voliči potřebovali naději.
Prázdniny však pomalu končí a nastává všední realita. Na dveře zaklepal rozpočet, Paroubkovi začali v dosluhujícím kabinetu trouchnivět někteří ministři a prezident Klaus položil nepříjemnou otázku, kdeže je ta avízovaná vláda. Od přelomové Topolánkovy návštěvy u Paroubka v Kramářově vile neuplynulo ani čtrnáct dní a dohoda je v kapse. Jaká vlastně je? Na první pohled je zřejmé, že přesně toto navrhoval Paroubek hned po volbách před půltřetím měsícem. I tehdy by se na Topolánka asi nikdo nezlobil, kdyby do vlády odborníků poslal své lidi, tak jako to nyní učiní Paroubek. Stejně tak předseda sociální demokracie už někdy před měsícem říkal, že o odblokování sněmovny a o vládě se bude nejlépe jednat v sestavě Paroubek-Topolánek-Klaus. A došlo na jeho slova. Kalousek a Bursík už začali pilovat roli křoví, která jim od teď bude náležet.
Paroubkovo „komplexní řešení“ či „historický kompromis“ má své vítěze i poražené. Topolánek dostává šanci vést kabinet, čímž formálně korunuje své dosud opoziční dílo. Že složení jeho týmu není zcela dle jeho představ, ba zřejmě ani dle jeho vůle, je jiná věc. Ze hry však nevypadl - alespoň prozatím - jen jeho rival Pavel Bém, ale i „věčný“ stínový ministr financí Vlastimil Tlustý. Ten teď tvrdí, že uzavřený kompromis je výrazně nevýhodný pro jeho ODS, která ponese stoprocentní odpovědnost za vládu, ale bude mít jen padesát procent řídicích pák. Vadí mu i fakt, že strana přišla o svou symbolickou ikonu, rovnou daň, kvůli čemuž sám ztratil chuť řídit resort financí. „Dva roky u vlády, pak osm let v opozici,“ prorokuje šéf poslaneckého klubu občanských demokratů. Tento postoj vynese Tlustého, který je navíc oblíbencem Václava Klause, jistě přirozeným způsobem do pozice vůdce křídla v ODS, jež bude zpochybňovat výsledky Topolánkovy politiky. Inu, nějak podobně kdysi Špidlovi vyrostla vnitrostranická opozice v podobě zemanovců.
Skutečnými vítězi jsou Václav Klaus a Jiří Paroubek. Prezident proto, že si pojistil znovuzvolení v roce 2008 a že si zachránil reputaci arbitra rozhádaných politických stran, dokonce v době, kdy mu umírala maminka. Paroubek zase proto, že sice odchází z nasvíceného jeviště, ale stává se mocnou šedou eminencí politické scény, což z pražské radnice dokonale ovládá. Každá hospodářská konjunktura má svůj konec a sociální demokracie teď za něj neponese žádnou odpovědnost, přestože tisíce jejích lidí zůstanou rozesety na lukrativních místech ve státní správě. Hrozící problém s těžce deficitním rozpočtem je toho ilustrací. Nechce se ani věřit, že jen z úcty k trojkoaličnímu vykolíkování vládní odpovědnosti přepustil Topolánek Paroubkovým nestraníkům všechna ministerstva, kudy tečou stamiliardy korun z Evropské unie. Čili zemědělství, místní rozvoj, průmysl a obchod. Expremiér Vladimír Špidla kdysi přepustil místní rozvoj unionistům a první, co si při nástupu do Strakovky vymínil Stanislav Gross, byl přesun unionisty Pavla Němce do resortu spravedlnosti, aby tok peněz do regionů mohli spravovat sociální demokraté (shodou okolností Jiří Paroubek).
Svým způsobem zvítězili i komunisté. Ač vyšli z voleb oslabeni, volební pat a pakt ČSSD s ODS je zbavil velkého konkurenta na levici. Přičemž sociálním demokratům zůstávají kdykoli k ruce, kdyby snad zelení vyslali signál a bylo možno utvořit levicovou vládu. Není bez významu, že Paroubkovi se komunisty postupem času podařilo získat na svou stranu, a to nikoli jen oficiálně. KSČM šla totiž jak při hlasování o zákonech ve sněmovně, tak nedávno při snahách o zvolení šéfa dolní komory Parlamentu, občanským demokratům na ruku. To však už neplatí. Teď se Filipovo bratrstvo bude snažit o suverénní opoziční politiku a dokonce se už začalo podbízet zeleným.
Na chvostě zůstali lidovci a zelení. Mohou se utěšovat přežívajícím názorovým spojenectvím s vládní ODS. Mohou doufat, že by Topolánkův tým dokázali udržet nad vodou, kdyby ČSSD s komunisty usilovali o jeho pád. Pravděpodobnější však je, že sami jednou pomohou svými hlasy menšinové vládě k rezignaci. Navíc je otázka, co s budoucností těchto stran, zejména lidovců, udělá plánovaná změna volebního systému. Zda přetrvá odhodlání Topolánka a Kalouska jít do příštích voleb v předvolební koalici.
Padla narážka, že Topolánek by mohl časem skončit jako donkichot Špidla. Není to přesné. V domluvě ODS a ČSSD je řeč i o eurokomisaři, měl by snad jít Topolánek do Bruselu?
