Bioreaktory nabízejí levnou likvidaci škodlivin, říká prorektor VŠCHT
Továren, které vypouštějí do přírody toxické látky, s nimiž si čističky odpadních vod neporadí, jsou ve světě spousty. A přitom prý existuje šetrný a hospodárný způsob, jak tomu zabránit. Houby? Ano, houby. Dřevokazná bránovitka mléčná (latinsky Irpex lacteus) se zdá být tím nejlepším druhem. „Tyto houby mají díky vylučovaným enzymům značný biodegradační potenciál. Pakliže jim vytvoříme vhodné podmínky, dokáží si poradit i s rozličnými polyaromatickými uhlovodíky, halogenovanými sloučeninami či textilními barvivy. Právě textilní továrny by mohly využívat námi vyvíjené bioreaktory, které jsou doplňkem k běžnému čištění odpadních vod. Velkou budoucnost by mohly mít třeba ve Vietnamu nebo Číně a v dalších rychle se rozvíjejících zemích, které zápolí s ochranou životního prostředí,“ řekl týdeníku EURO profesor Pavel Hasal (55) z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze (VŠCHT).
Na tomto výzkumu se kromě něj a dalších dejvických chemiků podílí rovněž Čeněk Novotný z Mikrobiologického ústavu (MBÚ) Akademie věd ČR, jenž získal řadu grantů k řešení problematiky „dekolorizace a detoxifikace textilních odpadních vod pomocí ligninolytických hub“. Právě díky sbírkám houbových kultur v MBÚ je možný i probíhající výzkum. „Spolu s kolegy z Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka se nyní snažíme najít partnery z průmyslových, a zejména textilních firem, jež by mohly mít o náš projekt zájem,“ vypráví Hasal, jenž se podílel také na evropském projektu zabývajícím se podobnými bioreaktory. Úspěšní jsou v tom především vědci v Lovani, Neapoli nebo Londýně.
A jak takový „houbo-reaktor“ vypadá? Zjednodušeně řečeno, jde o dutý válec, jímž protéká kontaminovaná voda. Houby, přirostlé na otočných discích, se v tekutině máčejí, což jim dodává nepěkný, oslizlý vzhled. Vylučují však látky – enzymy, jež si poradí i s toxickými barvivy. „V bioreaktoru se houbám musí dařit; musejí dýchat – nemůžeme je nechat utopit,“ usmívá se Hasal, když v laboratoři ukazuje experimentálních bioreaktůrky. Zda se uplatní i ve větším měřítku, rozhodne nejbližší budoucnost a zájem uživatelů: „Bránovitky jsou nenáročné. Stačí jim do reaktoru přifoukávat vzduch a čas od času ,nasypat‘ živiny.“
Zábavná a atraktivní chemie
Kromě své vědecké činnosti se Hasal věnuje též akademické administrativě; je prorektorem VŠCHT pro studijní záležitosti. „Nyní máme na čtyřech fakultách asi 3900 studentů. Lákáme je na zajímavou práci, ukazujeme mladým, že jejich studium a výzkum k něčemu jsou. Bohužel se jako ostatní technické školy setkáváme s úbytkem uchazečů, neboť klesá zájem o studium a navíc nastupují slabší populační ročníky,“ říká chemický inženýr, jenž mimo jiné absolvoval pobyt v Max-Planckově institutu pro molekulární fyziologii nebo na univerzitách v Leedsu či Würzburgu. Studentů, kteří se nebojí matematiky, chemie a celkově náročného studia, ubývá. I proto musí tato tradiční chemická škola nabízet nové obory, jimiž oslovuje mladé uchazeče.
„Akreditovali jsme programy Syntéza a výroba léčiv či Biotechnologie léčiv, ale nabídnout chceme třeba i specializace v oboru nutričního poradenství a zdravé výživy,“ plánuje Hasal. Univerzita se díky financím Evropské unie podílí i na záměru s kouzelnou zkratkou „POPUCH“, což není nic jiného, nežli popularizace chemie – nově spolupracuje i se středními zdravotnickými školami, které by mohly v blízké době využívat jejích skvěle vybavených laboratoří. Studenti mohou též profitovat ze stipendií, na nichž se podílejí někteří z firemních sponzorů jako Unipetrol, Zentiva, Preciosa nebo Procter & Gamble. Hasal uzavírá: „Ale především stále nabízíme špičkovou vědu a zázemí. Ač VŠCHT svou velikostí patří mezi veřejnými vysokými školami v Česku někam na počátek třetí desítky, z hlediska hodnocení vědeckého výkonu dle článků, publikací, patentů i bodovaných výsledků mezi nimi zaujímáme šestou příčku. To není špatná vizitka, že?“
