Zdá se, že Houellebecq je poměrně dobrým čtenářem díla
sociologa Zygmunta Baumana, který bezkontaktní společnost, připoutanou
k počítačům a mobilním telefonům, zkoumal už před mnoha lety. A tak víme,
že sociální distanc, tedy společenský odstup na dva metry, který dodržujeme
kvůli koronaviru, je vlastně jen zviditelnění toho, co provádíme už dlouhá léta
prostřednictvím virtuální komunikace. To, že distanc vyjadřuje starost o
druhého, díky čemuž druhého znovu objevujeme, je příliš optimistický výklad,
protože ve skutečnosti jsme rádi, že nás druzí neotravují potenciální nákazou a
jsou dostatečně daleko.
Moderní svět je ponořen do „ideologie intimity,“ do přesvědčení, že jedině doma jsme u sebe, kam vlastně vposledku nemůže nikdo. Jistou kompenzací této prázdnoty je sdílení identity, připomíná Bauman, které posedlo svět v době sociálních sítí a umožňuje povrchní pocit přátelství i s lidmi, o nichž fakticky nic nevíme, kromě toho, že s námi občas souhlasí nebo dají lajk. Sdílení identity, pokračuje Bauman, ale zasahuje i partnerské vztahy, které už nelze stavět na sdílené intimitě (ta je jenom moje), protože je už nikdo nechápe v antickém smyslu lásky jako vydání se osudu, a jsou tedy stejně bezkontaktní jako hra s identitou na internetu. Zrušit vztah je pak totéž jako smazat kontakt nebo přátelství na facebooku.
Houellebecqovo přesvědčení, že „banální virus, který se ani
nešíří pohlavní cestou,“ nic nezmění, samozřejmě nepotřebuje dokládat oblíbenou
moudrostí zdravého selského rozumu, podle níž jsou lidé stále stejní. Stačí se
jen dívat kolem a nasávat tu atmosféru nostalgie po nedávné minulosti, kdy
skoro všechno šlo a všechno šlapalo a fungovalo. Celá planetární civilizace teď
touží po tom, aby se ekonomika znovu rozběhla úplně stejně jako předtím,
protože tak to bylo vlastně dobře. Máme jedinou starost, znovu rozjet ten
zatracený konzumní kapitalismus, v němž sice někteří nemají, co potřebují,
ale většina z nás mohla spokojeně vykupovat hypermarkety a jezdit na
dovolenou. Snaha přežít už přestala být zábavná a je zase trochu nebezpečná,
což vyvolává úzkost a virovou melancholii. Zpátky do nákupního ráje! Pryč od
tíhy přežití, která se nečekaně zjevila v podobě, kterou už masové
konzumní společnosti neznaly a považovaly ji za minulost.
Proč ta touha vrátit se zpátky je tak silná, je zřejmé z jedné pasáže Baumanovy knihy Tekutá láska, opatřené podtitulem O křehkosti lidských pout: „Nákupní centra se hodně přičinila, aby ze snahy přežít udělala zábavu a rekreaci. To, co bylo trpěno a snášeno se silnou příměsí odporu a nevole, pod nepřekonatelným tlakem nutnosti, získalo půvab příslibu bezpočtu potěšení zbaveného bezpočtu rizik.“ Ano, návrat zpátky „do normálu,“ jak se tomuto puzení začalo říkat, je především touto touhou po odlehčení z bezpočtu rizik, ať už se to týká starosti o živobytí nebo mezilidských vztahů. A to navzdory tomu, že vynucená odstávka ekonomického stroje a hibernace celých společností zcela jasně nasvítila všechny problémy a zátěže, které toto konzumní odlehčování tíhy života přinášelo. Chceme návrat, pokud možno rychle, i když víme, že je to návrat do reality plné rozporů a absurdit. Jen ať už se ten zatracený stroj točí a vytváří svůj odpad, včetně toho lidského.
I tady je Houellebecq čtenářem Baumana, když si stěžuje, do
jak absurdních debat jsme se dostali, když se pod tlakem nemoci musíme občas dohadovat,
jak staří lidé ještě stojí za záchranu. „Modernita od začátku produkuje, a bude
produkovat dál, obrovské množství lidského odpadu,“ psal Bauman už před
sedmnácti lety, a to ještě nevěděl nic o prudkém vpádu medicíny a jejích
technických a finančních limitů do politické rozpravy. „Je-li svrchovanost moci
definovat hranice lidstva, pak životy těch, kdo se ocitli vně těchto hranic,
nejsou hodné žití,“ dodává v souvislosti s vylučovanými dělníky,
migranty a dalšími sociálně odstraněnými.
Otázka, zda svět po koronaviru bude lepší nebo horší, se
jeví jako otázka hranic lidství, tedy jako stará otázka modernity v její
pozdní fázi. Odpověď je nejistá. Záleží na tom, až se kola, motory a turbíny
ekonomického stroje opět naplno rozjedou a budeme si zase moci „odlehčit“
v konzumním proudění bezstarostnosti, zda si ještě vzpomeneme na ty, kteří
se ocitli za hranicemi lidství. Posune se tato hranice, kterou jsme díky
koronaviru mohli snad lépe vidět? Možná že Houellebecq nebyl tak daleko od
pravdy…
