Když jsem se stal v polovině 90. let šéfem bankovního dohledu ve Velké Británii, moji přátelé to nepokládali za velkolepý ani vzrušující posun v kariéře. Bankovní regulace byly obskurní obor, nikoli nepodobný čištění kanálů: možná nezbytný, ale rozhodně ne téma na první stránky. Dotazy, jak trávím pracovní dobu, byly obvykle spíš projevem přátelské zdvořilosti než skutečného zájmu.
O dvacet let později se struktura bankovních regulací v Evropě vyhoupla na špici politické agendy v Londýně. Je to jeden z klíčových bodů nového jednání premiéra Davida Camerona o podmínkách britského členství v Evropské unii.
Cameronovo kvarteto
Jedním ze čtyř Cameronových hlavních požadavků na EU je národní výjimka u některých bodů jednotné soustavy pravidel, kterou se Evropská centrální banka snaží zavést v bankovní unii eurozóny, aby zajistila konzistentní přístup ve všech zemích. Francouzi a další se obávají, že tato výjimka by mohla umožnit Británii, aby ve snaze o získání konkurenční výhody uvolnila finanční regulaci v Londýně, přestože nedávné důkazy naznačují, že kapitálové požadavky na banky i další mechanismy kontroly činnosti bank jsou dnes v Londýně přísnější než kdekoli jinde v Evropě. Například neexistuje žádný evropský ekvivalent britského požadavku striktně oddělovat drobné a komerční bankovnictví, přičemž odpor francouzské a německé vlády naznačuje, že žádný podobný ekvivalent nejspíš ani nevznikne.
Důvod, proč má dnes bankovní dohled – a obecněji finanční regulace – vyšší politickou prioritu, je nasnadě: Finanční krize z roku 2008 ukázala, že krachy bank by mohly mít katastrofální důsledky pro ekonomiku jako celek.
Tato krize přišla po období, během něhož finanční sektor dramaticky rostl, zejména v Evropě. Poměr bank k trhům – tedy velikost bankovního sektoru v poměru k velikosti akciových a dluhopisových trhů – se ve Velké Británii a Německu za více než deset let zhruba zdvojnásobil, zatímco v USA zůstal tento poměr stabilní a současně mnohem nižší.
Rozdíl je obzvláště výrazný v eurozóně, kde dvě třetiny vnějšího financování nefinančních firem tvoří bankovní úvěry. V USA, kde akciové a dluhové kapitálové trhy hrají podobně jako ve Velké Británii mnohem významnější roli při financování podnikatelských investic, se tento poměr blíží k dvaceti procentům.
Krátkodobým důsledkem bylo, že úvěrové zadrhnutí, které započalo v roce 2008, mělo závažnější a dlouhodobější dopad na silně bankovní ekonomiky v Evropě, neboť banky omezily poskytování úvěrů, aby udržely a obnovily své kapitálové poměry. V některých částech Evropy tento proces stále probíhá, třebaže v Británii se úvěrování firem bankami zotavilo. Nová studie Sama Langfielda z ECB a Marka Pagana z Neapolské univerzity nicméně naznačuje, že dlouhodobější důsledky jsou ještě škodlivější, než se dříve předpokládalo.
Langfield a Pagano poukazují na skutečnost, že v osmi letech před krizí rostl HDP Evropské unie pouze o dvě procenta oproti více než devíti procentům v USA, a přisuzují tento rozdíl transatlantickým odlišnostem ve finanční struktuře. Analýzou dat z velkého počtu států zjistili, že „zvýšení velikosti bankovního sektoru v zemi v poměru k tržní kapitalizaci akcií a soukromých dluhopisů je spojeno s nižším růstem HDP v následujících pěti letech“.
Velikost jimi hodnoceného vlivu je přitom značná. V roce 1990 činil poměr bank k trhům v Evropě 3,2; do roku 2011 vzrostl na 3,8. Takto velké zvýšení má v jejich modelu za následek pokles ročního růstu HDP o 0,3 procentního bodu a ještě dvakrát hlubší pokles během krize realitního trhu vzhledem k vysokému podílu hypotečních úvěrů v účetních rozvahách unijních bank.
Nemovitostní kolaps
Mnoho zemí EU, zejména Irsko a Španělsko, skutečně po roce 2008 zažilo kolaps cen nemovitostí. Relativní velikost bank v EU by tedy mohla vysvětlovat zhruba polovinu růstového rozdílu oproti USA.
Zároveň se tím vysvětluje, proč ECB a některé vlády EU horují pro projekt unie kapitálových trhů s cílem nacházet způsoby, jak stimulovat růst nebankovních finančních kanálů na evropském kontinentu. Pokrok v této oblasti by snížil nebezpečně vysokou závislost na bankách.
Velká Británie se jako vždy nachází někde uprostřed Atlantiku. Kumulativní hospodářský růst v letech 2008 až 2015 zde činil šest procent. Měl sice o něco blíže k USA než ke zbytku Evropy, avšak stále šlo o relativně slabé zotavení z hluboké recese.
Britský akciový trh je v poměru k ekonomice mohutnější než ve většině evropských zemí. Také bankovní soustava je velká a koncentrovaná, ačkoli noví hráči a nové kanály financování tento stav mění. Peertopeer úvěrování zde expanduje rychleji než kdekoli jinde v Evropě. Britské banky jsou také v průměru více orientované na neevropské trhy, takže se bankovní sektor jeví jako větší. A třetinu aktiv britského bankovního sektoru ve skutečnosti drží banky mimo EU. Tomuto stavu se blíží pouze Lucembursko s necelými 20 procenty, zatímco ve Francii, Německu a Itálii je podíl zámořských aktiv na domácích trzích zanedbatelný.
Tyto rozdíly mohou částečně vysvětlovat, proč se Velká Británie zdráhá participovat na evropské bankovní unii, zatímco některé jiné země stojící mimo eurozónu by se k ní velmi rády připojily v obavách, že by jinak mohly být v podstatě vyloučeny z rozhodovací politiky ECB. V Londýně by dokonce i proevropsky zaměření aktéři raději řešili přetrvávající problémy britského finančního sektoru na národní úrovni; vzhledem k rozdílům ve struktuře je to pochopitelná volba.
Předseda představenstva Royal Bank of Scotland
Čtěte také:
Britské ekonomice hrozí nebezpečí, ministr Osborně chce daňovou revoluci
Starosta Londýna: Obama by se neměl plést do hlasování o odchodu z unie
