Zbývá rok do voleb, sezona rojení politických mesiášů začíná. Před osmi lety se vylíhla Unie svobody, před čtyřmi čtyřkoalice, copak to asi bude teď? Vznikající strana Nezávislých demokratů, kterou minulý týden představila bývalá sociální demokratka Jana Volfová, asi těžko, i když jí program sepsal takový mediální mág, jakým je europoslanec Vladimír Železný. Toto spojení je pro voliče příliš bizarním, nestravitelným soustem. Další, nadějnější adepti už čekají za dveřmi, lehké to ale mít nebudou.
Problém nového mesiáše se totiž tentokrát nejmenuje materiální nebo organizační neschopnost utvořit dočasné spojenectví ve jménu rychlého volebního úspěchu. To se dalo jednoduše překonat, pokud po novém politickém subjektu existovala společenská poptávka. Problémem současného mesiáše je právě to, že česká společnost už na žádného mesiáše nečeká. Vzývání spasitele kulminovalo s opoziční smlouvou, a krachem všech těch čtyřkoalic, koalic či impulzů dočista vyprchalo. Poslední ránu mu zasadil odchod Václava Havla z Hradu před dvěma lety. V čištění Augiášova chléva někým zvenku se přestalo věřit, zbyly zavedené politické strany, v nichž sice čas od času nastává průvan, kde ale odvážné nápady na řešení společenských problémů nevznikají.
Dost voličů neví, koho volit, a v zázrak už nedoufají. Jaký div, že se mesiášovi těchto dnů začalo suše říkat Pátý subjekt, prostě na základě pořadí, v jakém by se dostal do sněmovny. Jakoby nešlo ani o program, jen o zpestření tolik let již stejných žebříčků partajních preferencí. ODS, ČSSD, komunisté, lidovci - a kdo ještě? Pětiprocentnímu prahu se jednou blíží Strana zelených, jindy Evropští demokraté, občas nezávislí. Téměř automaticky dostává předseda unionistů Pavel Němec otázku, s kým se jeho strana spojí, zda s Kaslovci nebo se Zieleniecovou formací. A třeba komunisté téměř najisto počítají s tím, že Pátý subjekt, liberálně-havlovsky orientovaný, na podzim vznikne a volebním výsledkem osm až devět procent zmaří téměř jisté vítězství pravice.
Jenže zelení hubí sami sebe a liberální strana havlovského typu - čili s lidskou tváří - je už anachronismem. Jakkoli jsou současné partaje myšlenkově poměrně impotentní a vyžívají se hlavně v osobních sporech, černobílé klausovsko-zemanovské paradigma je pryč. Dnes má lidskou tvář jak Topolánek, tak Kalousek, po Špidlovi a Grossovi i Paroubek, občas ji dokonce národu ukáže dokonce Grebeníček. Domluvy i kšeftíky jsou na denním pořádku, hraná nevraživost bývá k smíchu. Vlídná politika přestala být tématem.
Kdyby se přesto nějaký zeleně-liberálně-evropsky nezávislý kočkopes dostal do sněmovny, byl by dnes jen nevýznamným pátým kolem u vozu. Ani levou, ani pravou brzdou, stahující zemi znovu do marasmu patových vlád.
