Zůstane vládní protikrizový tým sešlostí střízlivých ekonomů, nebo se promění v partu hrdinných záchranářů?
Čím horší zprávy přicházejí z české ekonomiky, tím horší nápady na protikrizová opatření se rodí v hlavách českých politiků i ekonomů. Poslední perlou jsou návrhy na snížení daně z přidané hodnoty. ČSSD chce snížit rovnou dolní devítiprocentní sazbu na pět procent, což by údajně zlevnilo potraviny, léčiva a jiné zboží. Ministr financí Miroslav Kalousek pod tlakem vládní ODS přišel s nápadem přesunout některé služby, jako jsou stavební práce, pohostinství, či kadeřnictví z devatenáctiprocentní do devítiprocentní sazby a ODS se hned dožadovala podstatného rozšíření počtu položek, na něž by se snížena sazba DPH vztahovala. A když si všichni chodí pro peníze, tak to by byl Martin Roman špatným šéfem ČEZ, kdyby nepřispěchal s nápadem snížit DPH na elektřinu z devatenácti na patnáct procent.
Všechny tyto nápady mají dvě společné vlastnosti. Především jsou neskutečně drahé pro veřejné finance, a pak jsou také v českých podmínkách pro povzbuzení ekonomické aktivity zcela neúčinné. Pokud domácnost ušetří na účtu za elektřinu 30 korun, tak lze dost úspěšně pochybovat o tom, že taťka zahýká nadšením a vyrazí si koupit novou oktávku.
Přiznejme si konečně natvrdo, že světová recese má pro nás tak tíživé důsledky především proto, že jsme ekonomikou žijící z exportu. Čtyři pětiny našeho bohatství plynou ze zahraničního obchodu, takže propady na světových trzích nelze účinně kompenzovat zvyšováním domácí poptávky. Na to člověk nemusí být velký makroekonom, na to stačí znalosti násobilky.
Tuto situaci navíc výrazně zhoršuje skutečnost, že naprostá většina exportu jsou průmyslové výrobky. Česko za vlád sociální demokracie vyrazilo proti proudu a zvedal se zde na rozdíl od zbytku Evropy podíl průmyslu na celkovém výkonu ekonomiky. Napomáhal tomu především velkorysý systém investičních pobídek, výstavba průmyslových zón a podpora montoven závislých na automobilovém průmyslu. Takto státními zásahy deformovaná struktura ekonomiky je logicky v období recese křehká a pramálo odolná.
Jedinou účinnou pomocí průmyslovým firmám je v tuto chvíli existence samostatné české měny a kvalitní měnové politiky ČNB. Exportéři tak na konci minulého týdne dostávali za jedno euro zhruba o pět korun padesát haléřů více než v polovině minulého roku. Mají proto nemalý prostor pro snížení cen a zlepšení své konkurenceschopnosti na světových trzích. Naříkání nad tím, že Slovensko má euro a my pořád tu korunu, je tedy tak trochu mimo mísu.
Možnosti vlády jak pomoci ekonomice jsou pak v tuto chvíli velmi omezené a navíc již vyčerpané. Výdaje státního rozpočtu jsou nastaveny na téměř pětiprocentní růst a při stagnaci výkonu ekonomiky a bez rozpočtových škrtů bude vláda poskytovat ekonomice výrazný fiskální stimul v rozsahu nějakých šedesáti až sedmdesáti miliard korun, tedy dvou procent hrubého domácího produktu, což je v souladu s doporučeními například Mezinárodního měnového fondu.
Nápady na další posilování výdajů či škrtání příjmů jsou tak poměrně riskantní. A pokud by se k nim mělo přikročit, tak by asi měly být zaměřeny především na to, co nejvíce pálí firmy, a to je špatná dostupnost úvěrů a potíže s provozním financováním. Vláda by tedy měla zvážit výrazné rozšíření možností Českomoravské záruční a rozvojové banky garantovat provozní financování a případně pomoci firmám s cash flow tím, že jim uleví od těch největších a nejbolestivějších plateb, což jsou platby sociálního a zdravotního pojištění za zaměstnance.
Pokud jde o další veřejné investice, tak si přiznejme, že tato vláda už staví dálnic a železnic poměrně dost. Navíc čistota a průhlednost veřejných zakázek rozhodně není vzorová. A jejich přínos taky ne. Jaký efekt pro českou ekonomiku bude mít zakázka dalších pár kilometrů dálnice pro firmu Skanska, která si koupí další bagr Caterpilar a najme ukrajinské asfaltéry?
Tento týden by mělo vypadnout z vládního týmu ekonomů nějaké první doporučení pro vládu. Uvidíme, nakolik půjde o racionální kompromis nezávislých expertů a nakolik o výsledek lobistických tlaků, kterým zřejmě podléhá i dosud poměrně liberálně se tvářící vláda.
