Jen zákonodárci rozhodnou, jak se bude hlasovat o reformní smlouvě
Zatímco v Lisabonu vyjádřil 19. října předseda vlády a ODS Mirek Topolánek názor, že dohodnutou reformní smlouvu „není nutné z hlediska ztráty míry svrchovanosti posuzovat jako smlouvu, která vstupuje do naší ústavy“, v Praze někteří jeho straničtí kolegové okamžitě zaujali odlišný názor. „Mám k tomu vážné výhrady,“ svěřil se tisku poslanec ODS Boris Šťastný. Reformní smlouva mu obsahově připadala jako mírně pozměněná „euroústava“, takže s ní měl „velký problém“. Ten se tyčil i před Šťastného kolegy Jurajem Ranincem, Alešem Rádlem a Janem Schwippelem, jenž zásadově pravil, že „pokud se to neliší…, je logické trvat dále na referendu“.
Táž parta dělala Topolánkovi potíže už dříve, když v tahanicích o „reformní batoh“ podpírala Vlastimila Tlustého. Poněvadž se k reptajícím poslancům přidali Jiří Oberfalzer, Jaroslav Kubera a další senátoři, dalo se odhadnout, že 20. října na zasedání výkonné rady ODS nečeká Topolánka za Lisabon pochvala, nýbrž spíše studená sprcha.
Dočkal se jí. Rada schválila usnesení, že „považuje za nutné předložit v průběhu ratifikace Reformní smlouvu EU k posouzení Ústavnímu soudu, zejména z hlediska možných právních dopadů takzvané Charty základních práv a svobod do českého právního řádu“. Vezmeme-li to od charty, její text je hotový už sedm let a ještě donedávna jsme z ní mohli jako Polsko a Británie žádat výjimky. Topolánkova vláda to neudělala, hýčkajíc si jiné priority. Uvědomuje si ODS, že by svému předsedovi podrazila nohy, kdyby oklikou přes Ústavní soud chartu dodatečně zpochybnila a ratifikaci reformní smlouvy pozdržela?
Pro podezření, že se euroskeptická část ODS po lisabonském summitu rozhodla pro zdržovací taktiku, hovoří hlavně sám pokus ODS vtáhnout do hry Ústavní soud. Výkonná rada mu sice chce předložit reformní smlouvu k posouzení až „v průběhu ratifikace“, leč ozvali se netrpělivci, kteří od Ústavního soudu či alespoň od jednotlivých soudců očekávají předběžný, neformální posudek a také návod, zda o smlouvě hlasovat v Parlamentu, anebo v referendu. To však nepřipadá v úvahu, jak se o tom přede dvěma lety přesvědčil sám prezident republiky, když jeho žádost o neformální stanovisko zdvořile odmítl předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Ústavní soud není konzultační firma! Reformní smlouvou se může zabývat teprve v průběhu ratifikačního procesu. Poprvé tehdy, až česká vláda smlouvu, jež bude slavnostně podepsána 13. prosince, předloží Parlamentu ČR k projednání. Teprve pak bude moci minimálně 41 poslanců nebo sedmnáct senátorů předložit Ústavnímu soudu reformní smlouvu k posouzení, je-li v souladu s Ústavou ČR. Smlouva je obsáhlá, takže by Ústavní soud nerozhodl ze dne na den. Ratifikační proces, jenž musí být ve všech členských zemích EU uzavřen do konce příštího roku, má-li reformní smlouva platit od ledna 2009, by se v České republice protáhl a způsobil celounijní zádrhel.
Jen a jen poslanci a senátoři, a nikoli Ústavní soud jsou také povoláni rozhodnout, zdali se o smlouvě bude hlasovat v Parlamentu ČR, anebo v referendu. Druhý případ by vyžadoval přijetí zvláštního ústavního zákona třípětinovou většinou poslanců a senátorů, což by s prováděcími předpisy opět zabralo spoustu času. „Pokud se ukáže, že tato smlouva žádným způsobem nevytváří prostor pro změnu naší ústavy a integraci do ní, pak není žádný důvod pro referendum,“ míní premiér Topolánek. Europoslanec Hynek Fajmon a další euroskeptici v ODS jsou však opačného názoru a na referendu trvají. Jsou jen dvě možnosti: Buď se ODS dokáže dohodnout na kompromisu a jednotně za ním stát, anebo to nezvládne ani 24. listopadu na svém kongresu a na rozdíl od „Topolánkova batohu“ bude její další vážný vnitřní spor čekat na verdikt Ústavního soudu, až ho tam poslanci či senátoři ODS dostrkají. Mimochodem, loňský 17. kongres Topolánkovy strany, ještě stále opojený volebními triumfy a vidinou jednobarevné vlády, zakázal všem politikům ODS předávat další kompetence ČR na úroveň EU a zvětšovat rozsah evropské agendy schvalované kvalifikovanou většinou. Zákaz byl porušen, ale není dohoda z Lisabonu přece jen čímsi více než jeden bod sjezdového usnesení? Od „vedoucí síly“ vládní koalice nutno žádat, aby si v tom na nadcházejícím kongresu udělala jasno. A nesluší se, aby se zříkala vlastní politické odpovědnosti hrou na slepou bábu s Ústavním soudem anebo aby opět spoléhala na prezidenta, jenž podáním k Ústavnímu soudu může do ratifikačního procesu jako jeho konečná instance také zasáhnout.
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
