Ve druhé části analýzy reformy důchodového systému (EURO 34/2003) se zabývám přechodem na kombinovaný systém obsahující povinné spoření. Povinný kapitálový systém v současnosti není (na rozdíl od Polska, Maďarska a nově i Slovenska, které se připravuje) v České republice implementován. Jednou z hlavních výhod systému povinných individuálních účtů je jeho plná zásluhovost. Co do systému občan dá, z něj i dostane. Kombinovaný systém, kdy vedle základního systému důchodového pojištění funguje také kapitálový systém penzijních fondů, snižuje pokřivení na trhu práce, které je generováno vlivem progresivního zdanění práce formou důchodového pojištění. Jedním z cílů zavádění povinných penzijních fondů bývá také snaha o minimalizaci možných zásahů státu. Peníze občanů jsou fyzicky na účtech penzijních fondů, a to u těch institucí, které si občané na základě své individuální svobodné vůle určí.
Tři pilíře.
S cílem optimalizace efektů reformy důchodového systému by budoucí český důchodový systém měl být založen na:
Současném povinném základním systému důchodového pojištění, financovaném průběžně prostřednictvím důchodového pojištění, s postupným převodem zvyšující se procentní části současného odvodu do druhého pilíře. Konečná výše dávky ze základního systému důchodového pojištění by měla být na úrovni životního minima.
Nově na druhém pilíři, který by byl kombinací povinného odvodu do vládou navrhovaného systému NDC či do individuálního spoření v penzijních fondech. Občan by měl mít možnost rozhodnout o převodu části svého současného odvodu na důchodové pojištění postupně až do výše deseti procent (ze současných 26 procent) hrubého příjmu buď do plně ekvivalentního systému NDC, či na spořící účet spravovaný nynějšími penzijními fondy. V případě NDC by také šlo o plnou ekvivalenci, nicméně bez vlastní kapitalizace prostředků. V případě převodu na spořící účet do penzijního fondu by měl občan po vzniku nároku na penzi nárok pouze na doživotní starobní penzi kalkulovanou na základě pojistně-matematických principů.
Na třetím pilíři tvořeném dobrovolným spořením v současném systému penzijních fondů a životních pojišťoven se státním příspěvkem a daňovou úlevou.
Tento návrh pomáhá řešit hlavní nevýhodou NDC systému, kterou je fakt, že budoucí politická reprezentace se nemusí cítit vázána rozhodnutími reprezentace minulé a může prosadit změnu parametrů budoucích nároků na základě aktuální rozpočtové situace státu. Návrh toto nevýhodu řeší možností osobní volby občana. Pro občany, kteří více důvěřují soukromým institucím, by tedy existovala možnost převodu části jejich odvodu na sociální pojištění do penzijních fondů.
Subjektem zabezpečujícím průběžné přerozdělování důchodového pojištění by mohla být transformovaná Česká správa sociálního zabezpečení, která by však musela vytvořit podmínky pro zásadní zvýšení úrovně administrativy systému a přetvoření subjektu správy důchodové daně na moderní klientsky orientovanou finanční instituci. Alternativně výběr a přerozdělování části důchodového pojištění mohou zabezpečovat samotné soukromé penzijní fondy s licencí pro poskytování služeb v rámci povinného individuálního systému, které potřebnou infrastrukturu již mají vybudovanou.
Osoby, v našem případě klienti penzijních fondů či systému NDC, by měly mít možnost se z povinného systému vyvázat v případě, že si z akumulovaných zdrojů dokáží zabezpečit penzi i před dovršením důchodového věku.
Povinné spoření.
Nastavení rychlosti snižování částky odvodů do základního systému důchodového pojištění a nastavení minimální úrovně odvodů do základního systému musí být odvislé od projekce celkového demografického vývoje, individuálního věku občana, sociálně únosné míry životního minima, absolutní výše prostředků, které lze vyčlenit na důchodovou reformu z privatizace, a od možnosti doplnění financování základního systému prostřednictvím spotřebních daní. Celkové transformační náklady na přechod na kombinovaný systém budou tedy odvislé od nastavení výše uvedených parametrů.
Umožnění převodu části důchodového do systému povinných individuálních úspor v penzijních fondech by ovšem mělo smysl pouze za předpokladu, že půjde o fondy, které by alespoň částečně investovaly do rizikových instrumentů typu akcií a podnikových obligací. Tyto fondy by investovaly na základě věku klienta a rizikového profilu klienta. Ve fázi spoření by negarantovaly jistinu ani zhodnocení.
Zavedení povinného individuálního spoření ve fondech tradiční anuity, kde je garantovaná jistina a vysoká konzervativnost investic, by z hlediska efektu zavedení povinných úspor nedávalo velký smysl. Velký podíl státních dluhopisů do povinného systému totiž nepatří, neboť nepřináší potřebný efekt z akumulace kapitálu. Státní dluhopis znamená, že stát si půjčí v současnosti prostředky, spotřebuje je, ale jejich vrácení musí opět být odebráno od budoucích generací ve formě daní. Použití standardních státních dluhopisů by znamenalo skrytou formu průběžného systému.
Náklady.
Předpokladem smyslu přechodu na částečný systém povinných kapitálových účtů musí být také jejich vyšší výkonnost proti výkonnosti pouze základního systému důchodového pojištění. Pod pojmem výkonnost lze chápat efektivně změřitelné ekonomické přínosy versus náklady spojené s fungováním daného systému, ale částečně též náklady spojené s přechodem. Je zřejmé, že stejně jako státní systém má své náklady, má své náklady také individuální kapitálový systém. Náklady jsou definovány činnostmi, které fond musí vykonávat, tedy vlastním obhospodařováním účtů a procesem správy portfolií. Pro systém individuálních úspor v penzijních fondech by samozřejmě měla existovat konkurence při poskytování služeb individuálních účtů prostřednictvím více privátních institucí, neboť konkurence na sofistikovaných trzích snižuje cenu služeb pro klienty. Zmiňovaný efekt konkurence má pozitivní vliv primárně na rentu, na snižování míry zisku nad náklady. Konkurenční prostředí přináší řadu pozitivních efektů pro klienty, ale současně přináší náklady na získávání klientů, na převod klientů z jednoho fondu do druhého, na reklamu, dodatečnou komunikaci s klienty atd. Význam administrativních nákladů je zřetelný především v počátečním období, kdy je nízký stav individuálních účtů a tyto, z velké části fixní náklady, není v čem rozpouštět. Pro systém povinného spoření v penzijních fondech je klíčová správná definice investičního rámce včetně definice nákladů spojených se správou portfolií. Investování je procesem náročným jak na silné analytické zázemí, tak na technické prostředky. Správce portfolia většinou požaduje určitou část odměny nezávisle na výkonnosti a určitou definovanou výkonností. Investiční proces, má-li vést k vyšší výkonnosti, jako je inflace, tedy musí být vykonáván odpovědně a nese s sebou určité náklady. Zde se jako efektivní jeví využití současných penzijních fondů, které tyto činnosti již vykonávají, mohou čerpat výhod úspor z rozsahu a mají za sebou již dostatečnou historii.
Asi největší potenciální nákladovou položkou zavedení kombinovaného systému jsou náklady na přechod. Základním principem by mělo být zapojení co největšího množství nástrojů a také rozložení nákladů transformace na více generací. Další chybějící prostředky je možné získat snížením některých státních výdajů, zejména těch, které nemají charakter veřejných statků. Lze také uvažovat o zvýšení některých spotřebních daní. Emise státních dluhopisů pro pokrytí deficitu by měla být omezená, protože značné financování přechodu dluhem může vymazat většinu pozitivních dopadů - zejména nevzrostou čisté národní úspory. Systém povinných individuálních úspor by také měl pomoci vytvořit zdroje pro financování soukromého sektoru.
Hlavním protiargumentem, speciálně v českém prostředí libujícím si ve znárodňování a přerozdělování majetku vládě momentálně nakloněným skupinám, je stabilita vlastnických vztahů a bohatství v relativně dlouhém období. Tento argument lze vyvrátit pouze účastí České republiky ve společenství demokratických států poskytujících dlouhodobě záruky nezpochybnitelnosti vlastnických vztahů.
Potřebná bude také role státu, který by měl vedle stanovení pravidel dozírat na chování fondů a napomoci zejména tam, kde soukromé trhy mohou mikroekonomicky zklamat. Například napomáhat řešení problému asymetrické informace mezi klienty fondů a jejich správci. Rozhodně by však stát, ale ani zaměstnavatelé, neměl spravovat prostředky těchto fondů. Zahraniční negativní zkušenosti se zaměstnaneckými fondy jsou dostatečně přesvědčivé.
Při zavedení povinného spoření či při přechodu na plně ekvivalentní systém NDC si ovšem musíme odpovědět na otázku, zda-li jsme ochotni snížit svůj blahobyt ve prospěch pravděpodobného vyššího blahobytu generací budoucích.
