HRA O NERVY

Utajovaný strategický partner je možná poslední šancí

Londýn, Chalkhill Road, honosné sídlo Heckett MultiServ, jedné z největších firem, poskytujících specializovaný servis ocelářským provozům na celém světě. Minulá středa, právě uhodilo 14.00. Pod pošmourným londýnským nebem začíná důvěrné jednání o možná světlejší budoucnosti české ocelářské firmy – Nové huti. Zástupci zainteresovaných stran se rozhodují, zda do toho vůbec půjdou, nebo zda raději nezařadí zpátečku. Po pěti hodinách padlo rozhodnutí: jdeme do toho. Sny a skutečnosti. Původní vize vypadala velice nadějně: nástrahy privatizace na dluh tady nehrozily, budoucí potenciální vlastníci měli napřed ukázat, jak dobře umějí zacházet s tak velkou firmou, jakou je Nová huť. V praxi už všechno tak dobře nedopadlo. Dnes už je asi zbytečné zpracovávat složité analýzy, jaký podíl viny na nynější neutěšené situaci ocelárny nese dvouletá recese světového trhu ocelářských produktů, neschopnost nebo nemohoucnost manažerů, kteří měli být budoucími vlastníky, či populismus vládních kruhů. Nová huť dnes sice ještě jede na plnou kapacitu, má zakázky na slušnou dobu dopředu, ale nese břemeno velkých dluhů a už jí chybí provozní kapitál. Klasická situace, kterou česká podniková sféra zná. Řešení, ke kterému se také s větším či menším úspěchem uchyluje, má společné jméno: strategický investor. Pokud má jít o skutečně strategického investora, pak je mu třeba nabídnout majoritní podíl. Akciová společnost Nová huť dnes patří ze sedmašedesáti procent státu, respektive Fondu národního majetku. Protože se však Nová huť ucházela o úvěr International Finance Corporation a protože tato korporace ze skupiny Světové banky nesmí podle svého statutu financovat společnosti s majoritní účastí státu, převedl Fond národního majetku zhruba osmnáct procent akcií na soukromou firmu CS First Boston. Na první pohled to vypadá tak, že není nic jednoduššího než nabídnout tuto státní majetkovou účast k privatizaci. Jenže tak jednoduché to přece jen není. V původní vizi privatizace do českých rukou Fond národního majetku prodal jedno procento akcií společnosti Petrcíle, což byla firma vytvořená vrcholovým managementem jen za účelem samotné privatizace. Na nákup tohoto jednoho procenta si Petrcíle půjčila asi padesát pět milionů korun. Jenže firma Petrcíle se nemohla spokojit jen s jedním procentem, a proto ve smlouvě mezi ní a Fondem národního majetku je pro ni ještě vyhrazena opce na dalších patnáct procent akcií. Ale to není vše: FNM se zároveň zavázal, že do roku 2001 ze svého podílu neprodá nikomu ani akcii. Takže pokud by se dnes stát mohl vážně ucházet o jakéhokoliv strategického investora pro Novou huť, má jen dvě šance. Buď zrušit smlouvu s firmou Petrcíle, nebo ji se vším všudy koupit. Protože manažeři už delší dobu dobře věděli, že podmínky na získání dalších akcií nesplní, byli ochotni se státem jednat o možném postupu. Jejich základním přáním bylo, aby z možného kšeftu získali alespoň to, co si na nákup onoho pouhého jednoho procenta půjčili. Šlo tedy zhruba o zmíněných padesát pět milionů korun plus úroky. Smlouva mezi Petrcíle a Fondem národního majetku předpokládala, že nárok na odkup dalších akcií bude mít manažerská společnost jen tehdy, když na českém veřejném trhu cena akcií Nové huti bude mít vzestupný trend a v roce 2001 překročí jistou hranici, která se v poslední době, kdy se akcie Nové huti obchodovaly za stovku, mohla zdát jen fatou morgánou. Hra vabank. V první etapě jednání mezi FNM a firmou Petrcíle byl stát ochoten odkupovat akcie Nové huti za cenu, která odpovídala šestiměsíčnímu váženému průměru na pražské burze, což bylo okolo sta korun za akcii. Celková nabízená částka za jednoprocentní podíl tak představovala asi 12 milionů korun, což se ani zdaleka neblížilo sumě, kterou si původně Petrcíle na nákup půjčila, nemluvě o úrocích. Stát ovšem nemohl nabídnout víc. Výkonný výbor fondu by totiž jen těžko mohl vysvětlit, proč za akcii od soukromé společnosti platí mnohokrát více, než činí její burzovní kótace. Dohadování mezi firmou, snažící se získat alespoň tolik, kolik činil její původní vklad, a státem, pokoušejícím se vytvořit si podmínky pro jednání s hypotetickým strategickým partnerem, se táhlo téměř tři čtvrtě roku. Oba partneři hráli vabank. A možná že ne dost čistě a průhledně. Stát do poslední chvíle trval na tom, že víc prostě zaplatit nemůže. V poslední chvíli do Nové huti zajel sám Miroslav Grégr v doprovodu samotného Vladimíra Špidly a uprostřed pracujícího lidu se nechali slyšet, že vyhodí současný management. A ten se lekl. Reagoval stresovaně: prodal, co mohl, tedy svou společnost Petrcíle. Den nato ministr financí Pavel Mertlík prohlásil, že stát by býval byl ochoten dát víc. Tolik, kolik Petrcíle chtěla. Bylo pozdě. Tajemný partner v pozadí. Novým majitelem firmy Petrcíle, a tím vlastníkem jednoho procenta akcií v Nové huti (s opcí na další koupi), se stala společnost Central European Consultants (CEC). Sama CEC vznikla roku 1998 v Londýně. Jinak o ní nikdo nic moc neví. Firma zřejmě jen maskuje skutečného investora, který evidentně chce zůstat do poslední chvíle utajen. Teprve po podpisu kupní smlouvy mezi Petrcíle a CEC proběhlo ono zmíněné tajemné jednání v londýnském sídle společnosti Heckett MultiServ. A na něm se probrala skutečná strategie vstupu CEC do české ocelářské společnosti Nová huť a možný další postup, který by snad měl zajistit této ocelárně existenci a na němž by se měla kontraktačně podílet právě společnost Heckett MultiServ. O důvodech, proč onen hlavní strategický investor nevstoupí otevřeně do ringu, lze zatím jen spekulovat. Zástupce společnosti CEC Petr Wojtyla na otázku, kdo je skutečným investorem, odpovídá logicky: „Investor tuto operaci považuje přece jen do jisté míry za rizikovou a obává se, že do této kategorie ji bude řadit i trh. Pokud by se svět dozvěděl, že investor do Nové huti vstupuje, je pravděpodobné, že by mu přinejmenším přechodně klesl rating se všemi důsledky, které to obnáší, včetně vlivu na ceny akcií. To je základní důvod, proč chce zatím zůstat v pozadí. Záměry a plány. V oficiálním prohlášení společnosti Central European Consultants se uvádí, že vstupuje do České republiky se záměrem investovat v objemu deseti až patnácti milionů liber (kolem půl miliardy korun), a to do těžkého průmyslu. Strategickým cílem je získání majoritního podílu ve společnosti Nová huť. Pokud společnost CEC získá tento majoritní podíl, je připravena financovat výrobu, aby Nová huť mohla využít nynějšího boomu na světovém ocelářském trhu, podtrhuje prohlášení CEC. Uvádí také, že k tomu, aby se tento plán mohl realizovat, bude nutné okamžitě rozjet minihuť, na níž se finančně podílí IFC, patřící do skupiny Světové banky. CEC společně s konzultantskou firmou Deloitte & Touche zpracuje základní restrukturalizační plán Nové hutě tak, aby byl v souladu s významem, který tato firma má v regionu i v regionální zaměstnanecké politice státu. Takto obecně formuluje své cíle CEC. Pavel Stehlík z firmy Deloitte & Touche roli této konzultantské firmy v privatizačním scénáři vysvětluje takto: „Naším úkolem je vypracovat pro potenciálního investora věcnou, organizační, provozní a finanční restrukturalizaci podniku. Stehlík se sice nezmínil výslovně o firmě CEC, hovořil jen o tom, že Deloitte & Touche je připravena sehrát tuto roli pro nového strategického investora, ale protože se žádný jiný investor nevyskytuje, jde zřejmě o spolupráci s CEC. Stehlík ale připomíná, že každá restrukturalizace je podmíněna souhlasem hlavních věřitelů (o jejich peníze přece půjde také), které v Nové huti představuje hlavně IFC a konsorcium bank. Deloitte & Touche také potenciálnímu investorovi – tedy CEC – doporučil, aby všechny tyto kroky s tímto souborem věřitelů předem konzultoval. Vedení CEC s věřiteli alespoň navázalo kontakt. Na víc zřejmě dosud nebyl čas. Jak to bude nebo může být, se projednávalo právě v Londýně, kde zástupci CEC lákali do projektu strategického kontraktora – společnost Heckett MultiServ (viz box). Podařilo se jim to. Podle informací Vlado Olexy, šéfa Heckett MultiServ pro ČR a SR, by jeho firma poskytla v rámci kontraktů vybraným pomocným provozům specializované služby. Tím se zvýší produktivita a klesnou náklady. Core business Nové huti, kterým je jednoznačně hutní výroba a válcovna, by tak měl volnější ruce. Protože by nemusel lít finance do pomocných provozů. Tento návrh je standardním způsobem, jakým společnost Heckett MultiServ vstupuje do ocelářského byznysu na celém světě. Právě tak spolupracuje s ocelárnami, které na světový trh dodávají čtvrtinu nabídky. Vždy hraje roli strategického kontraktora. Stejnou roli je připravena sehrát v Nové huti. Když se v českém tisku objevily nepřesné zprávy tvrdící, že Heckett MultiServ bude investovat přímo do akcií Nové huti, akcie Heckettu na americkém trhu oslabily. Z citlivé reakce trhu na nepodložené pověsti lze pochopit tajemné vystupování potenciálního investora. Neříkej hop. Vlado Olexa tvrdí, že faktorem, který přiměl Heckett MultiServ, aby vstoupil do hry, bylo přesvědčení, že byznys plán, který předložil CEC, je dobrý. Všechny plány musí vycházet z pravdivých informací o stavu firmy, se kterou by Heckett MultiServ měl spolupracovat. Tudíž CEC musí ještě předložit firmě Heckett MultiServ due diligence Nové huti. Heckett MultiServ má podle Olexy outsourcingový plán připravený už od ledna. Jenže management byl příliš zaujat jednáním se státem, než aby mohl jednat důkladně s jinou firmou. Vstup CEC do Nové huti prostřednictvím akvizice Petrcíle považují čeští analytici za dobrý tah. Petr Dědeček z Erste Bank prohlašuje: „Nová huť je na konci investiční vlny. Její dnešní finanční problémy vyplývají především z obav bankovních institucí, které ji úvěrují. Jakmile bude schopna začít splácet úvěry, banky budou velkorysejší. Dědeček je na základě analýz Deloitte & Touche přesvědčen, že bude–li se vše vyvíjet tak, jak má, mohla by Nová huť během dvou let dosahovat čistého zisku. Deloitte & Touche ústy Pavla Stehlíka naznačuje, že vstup CEC považuje za relativně schůdný. Domnívá se totiž, že CEC je jako nový majitel Petrcíle připraven smlouvu mezi státem a touto společností s ručením omezeným zrušit. Vyvozuje z toho, že to by otevřelo prostor pro skutečnou privatizaci Nové huti. Kdo zaspal? Jaroslav Pětroš, stále ještě generální ředitel akciové společnosti Nová huť, nikoliv však už jeden z vlastníků společnosti s ručením omezeným Petrcíle, poněkud bezelstně prohlašuje, že „tyto procesy už má evropský ocelářský průmysl dávno za sebou . Pětroš a jeho Petrcíle vstoupili majetkově do Nové huti v roce 1996. Nyní je rok 2000. International Financial Corporation poskytla před několika lety Nové huti vysoký úvěr deset miliard korun. Její pozice významného věřitele je velice vlivná. IFC se zatím k potenciálnímu vstupu CEC do Nové huti nevyjádřila. Mluvčí ministerstva financí Libor Vacek se koncem minulého týdne, kdy už proběhlo jednání mezi CEC a Fondem národního majetku, vyjádřil velice ostře. Tvrdil, že pro ministerstvo financí není společnost CEC partnerem k jednání o privatizaci Nové huti. Ministerstvo totiž považuje skutečnost, že CEC předběhlo FNM a odkoupilo dříve Petrcíle, „za nepřátelský krok . Vackova slova stačila, aby po dvou dnech růstu ceny akcií Nové huti na pražské burze zase oslabily. Ministerstvo, potažmo jeho mluvčí, se však zřejmě vzápětí takto ostrého odsouzení přece jen leklo, protože všechno může být jinak, a těsně před zahájením víkendu Libor Vacek už volil smířlivější tón. „Zatím máme málo informací, aby jednání s CEC mohla probíhat na úrovni místopředsedy vlády, ale s FNM vedení CEC bezpochyby jednat dál může, prohlásil Vacek. Ministerstvo se zřejmě obává toho, kdo skutečně za CEC stojí. „Převzetí Petrcíle sice může být chápáno jako prolomení klinče, v němž byla tato firma a stát zaseknuti, ale nevíme, zda za CEC stojí skutečně bonitní partner, vysvětluje Vacek. Naznačuje, že při jednání CEC s fondem zástupci zahraničního partnera nebyli schopni předložit finanční garance. CEC však dokument o vlastnictví Petrcíle předložila a informace o identitě strategického partnera podmínila jeho souhlasem, který snad obdrží v příštích dnech.

Kdo je Heckett Multiserv Každý rok zpracuje přes čtyřicet milionů tun strusky, a získá tak více než devět milionů tun oceli. Vedle toho si každý rok poradí s jedenácti miliony tun šrotu, přepraví deset milionů tun kapalné strusky a šest milionů tun kapalné oceli. Tak svou „materiálovou bilanci představuje Heckett MultiServ, divize americké akciové společnosti Harsco. Heckett MultiServ se často chlubí tím, že jeho základ vznikal už před více než stoletím, kdy se ocelářští pionýři nejrůznějšími způsoby snažili zhodnotit odpadní strusky. Jeden z těchto pionýrů – Eric Heckett – nakonec založil stejnojmennou firmu, která svůj první velký závod na zpracování ocelářských odpadů vybudovala v třicátých letech v Chicagu. Heckett se pak stal součástí společnosti Harsco. Když na začátku devadesátých let Harsco spolkla firmu MultiServ s obdobnou paletou činností, Heckett a MultiServ splynuly v jednu divizi se světovým záběrem. Dnes v této divizi pracuje víc než devět tisíc lidí, z toho zhruba polovina v Evropě, asi 1500 v Severní Americe, dva tisíce v Jižní Americe a zbytek v Austrálii, Asii i v Africe. Heckett MultiServ poskytuje ve třiatřiceti zemích speciální služby sto třiceti ocelárnám, které se na světové produkci podílejí více než čtvrtinou. Heckett MultiServ navrhuje, staví a provozuje zařízení na přepravu a zpracování materiálů, na zpracování odpadů a na ochranu životního prostředí. V podstatě každé zařízení je šito přesně na míru zákazníka, aby vyhovovalo právě jeho dimenzím, objemům a potřebám. Tak také působí ve Východoslovenských železárnách, s nimiž uzavřel desetiletý kontrakt už v roce 1993. Mateřská společnost Harsco definuje svoje aktivity jako průmyslové služby zákazníkům ve třech hlavních oborech, a to v ocelářství, plynárenském průmyslu a v infrastruktuře. Celkem zaměstnává ve více než třech desítkách zemí více než patnáct tisíc lidí. Loni její čisté prodeje dosáhly 1,7 miliardy USD, zisk před zdaněním překročil 305 milionů dolarů. Akcionáři mohli být spokojeni, protože průměrný výnos na akcii se pohyboval kolem čtrnácti procent. Ve výroční zprávě za loňský rok předseda představenstva Derek C. Hathaway akcionáře upozorňuje, že po téměř dvou letech, v nichž si ocelářský průmysl protrpěl mimořádně obtížnou fázi, nastává nyní pro ocelárny období růstu. Nicméně i v něm budou vystaveny konkurenčním tlakům, a to jak co do kvality, tak i ceny. Z toho šéf společnosti Harsco usuzuje, že ocelárny budou motivovány, aby lépe a dokonaleji využívaly odpadní suroviny včetně strusek, což je velkou šancí pro servisní organizace, jakou je právě Harsco.

(do)

Ocelářské hrátky ocelářský průmysl v západní Evropě se restrukturalizoval dávno, postsocialistický svět se s problémem právě pere.
–Slovensko. Do jednoho z největších středoevropských ocelářských komplexů, Východoslovenských železáren Košice, které se dostaly do problémů v roce 1998, kdy nebyly schopny splácet zahraniční půjčky, vstoupí podle nedávno uzavřené dohody o záměru (letter of intent) americký koncern US Steel. Američané podle předběžného memoranda získají po podpisu kontraktu ocelárnu a všechna aktiva související s výrobou oceli. Nově vytvořená společnost by měla být v jejich stoprocentním vlastnictví. Dohoda je podmíněna úspěšným ukončením legislativního auditu VSŽ ze strany US Steel, dále souhlasem její mateřské firmy, kterou je USX Corporation, a také souhlasem akcionářů VSŽ. Konkrétní kontrakty o vstupu investora se podle vyjádření prezidenta VSŽ Gabriela Eichlera očekávají do poloviny letošního roku. Vstup strategického partnera do slovenské ocelárny se neobešel bez připomínek. Napadl ho například slovenský deník Národná obroda. Ten uvedl, že strategie, na které se dohodli premiér Mikuláš Dzurinda, prezident VSŽ Gabriel Eichler a US Steel, je z pohledu původního očekávání absurdní. List pobuřuje především fakt, že železárny převedou ziskové ocelářské společnosti na novou firmu, jejímž stoprocentním vlastníkem bude US Steel, a prázdné VSŽ, které managementu a poradenským firmám platily stovky milionů, aby se železárny dostaly opět do první ligy, nyní dostanou jen pár korun a zřejmě se nevyhnou konkursu. Prezident VSŽ však podtrhuje pozitiva. Tvrdí, že vstupem amerického investora může východní Slovensko získat daleko více. Zástupci US Steel se prý zavázali působit při získávání strategických investorů pro východoslovenské firmy.
– Polsko. Polská vláda od roku 1998 koketuje s potenciálními zahraničními investory a nyní jim nabídla největší ocelárny v zemi, tedy Sendzimir a Huta Katowice. Nabídku na převzetí majoritního podílu v Katovicích již podali dva významní evropští výrobci oceli – společnost Corus, tvořená britskou ocelárnou British Steel a nizozemským Dutch Hovghovens, a italská ocelárna Danieli. Vláda se rozhodla privatizovat Katovice samostatně, a nikoliv – jak chtěla ještě před rokem – spolu s hutí Sendzimir. Zjistila, že nabízet dvě největší společnosti v zemi jednomu investorovi je i pro tak silnou firmu, jakou je British Steel, finančně náročné a odlišný výrobní program obou nabízených společností spíše odrazuje. Privatizační snahy vlády proto loni uvízly na mrtvém bodě. Znovu jednat se začalo koncem loňského roku. Huta Katowice byla rozdělena na dvě společnosti HK Long a HK Stal s cílem urychlit privatizaci. Šanci prý mají oba zahraniční zájemci, tedy britsko–nizozemský Corus i italský Danieli. Britsko–nizozemská firma i Italové slibují, že pokud převezmou huť v Katovicích, budou do ní investovat po 500 milionech dolarů a dovedou technologii ocelárny na světový standard. Italská Danieli před týdnem podepsala s katovickou hutí předběžnou dohodu o záměru vybudovat v ní novou linku kontinuálního lití za 500 milionů dolarů. Druhá největší ocelárna v zemi – Sendzimir – se bude privatizovat až po Katovicích. Zájem o ni projevily německé ocelárny Thyssen Krupp Stahl a asijský koncern ISPAT International. Huť je však momentálně ve velmi obtížné ekonomické situaci, kterou by mělo pomoci vyřešit ještě před vstupem strategického investora snížení počtu zaměstnanců o více než 40 procent. Pak prý bude pro zahraničního investora přitažlivější. Zatím vláda o příjmu oficiálních nabídek na ocelárnu Sendzimir neinformovala.

(tc)