Š k o d a P l z e ň
Těsně poté, co dozorčí rada Škody Plzeň začátkem minulého týdne odvolala Lubomíra Soudka ze všech postů, nechal se odstavený generální ředitel slyšet, že rozhodnutí rady nebylo férové. Tvrdil, že důvod odvolání mu vlastně nikdo nesdělil, a tak je prostě šokován. Spíše byl ale šokován vlastním pomýlením. Tím, že špatně odhadl, jak se největší věřitelé firmy budou chovat.
Lubomír Soudek zcela evidentně čekal, že banky půjdou opět do kolen. Dělaly to tak celých sedm let, celou dobu Soudkova panování v Plzni: vždy mu nakonec vyšly vstříc, vždy mu nakonec znovu půjčily a nikdy se až tak příliš nestaraly, jak s jejich penězi nakládá. Pokaždé se nechaly uchlácholit nadějí, že se vývoj už už obrátí. Od roku 1996, kdy Škoda Plzeň poprvé skončila hospodaření se ztrátou v řádech miliard, její generální ředitel prohlašoval, že je to naposledy. V roce následujícím, tvrdil, skončí společnost v černých číslech. Nestalo se. A patrně tomu tak nebude ani ve výroční zprávě za rok 1998.
Neblahý vývoj a málo blahé vyhlídky donutily věřitele, aby si konečně koncem loňského roku trochu dupli: mimořádná valná hromada změnila v prosinci stanovy, všechnu pravomoc v podstatě převzala do rukou dozorčí rada. Ale Lubomír Soudek se udržel na formální špičce, zůstal generálním ředitelem i předsedou představenstva, i když právě od této mimořádné valné hromady se čekalo, že na těchto postech skončí. Nicméně podle toho, jak se dnes už jen bývalý generální ředitel chová, lze soudit, že formální post v čele firmy pro něj stejně nebyl dostatečně výživný. Lubomír Soudek se cítil uražen.
Ostatně i týdeníku EURO bez skrupulí řekl, že takto s ním nikdo nebude zacházet. Proto už v polovině února svolal jako akcionář s více než desetiprocentním podílem mimořádnou valnou hromadu na 25. března. Na ní, jak prohlásil, hodlá znovu vejít do plzeňských dějin. Má na to podle svého názoru právo, protože jeho firmě NERo patří skoro třetina akcií Škody Plzeň. Že jsou tyto akcie skoro všechny zastaveny? A že si na jejich nákup půjčil a dluh dosud nesplatil? Nevadí.
Soudek těsně po svržení z trůnu neváhal zdůraznit, že jeho odvoláním ostatní akcionáři, tedy zástupci Investiční a Poštovní banky, Komerční banky a koneckonců i zástupce státu, porušili dohodu, kterou s ním uzavřeli na předchozí prosincové valné hromadě. V Soudkově interpretaci gentlemanská dohoda spočívala v tom, že Soudek zůstane v obou funkcích minimálně do další řádné valné hromady, která se měla konat někdy před polovinou letošního roku. Banky v souznění s Fondem národního majetku podle bývalého generálního ředitele dané slovo nedodržely. Jenomže Soudek svolal novou mimořádnou valnou hromadu ještě dřív, než ho dozorčí rada svrhla. Tudíž dohodu jako první porušil právě on a právě toto počínání bylo zřejmě onou příslovečnou poslední kapkou, kterou trpělivost dozorčí rady přetekla.
Soudek brnkal dozorčí radě na nervy již předtím. I on v gentlemanské dohodě leccos přislíbil. Například přípravu svého nástupce nebo prodej bytů, na který si už předem vyinkasoval zálohy. Leč sliby chyby.
Navzdory vlastnímu chování Soudek zjevně nečekal, že by si ho dozorčí rada dovolila odvolat. Pokud ale předpokládal, že se banky leknou, selhal mu pud sebezáchovy. Příklad kolegy Junka a jeho Chemapolu mu měl být dostatečnou výstrahou. V bankovních kruzích se dnes sice říká, že se ČSOB podáním návrhu na konkurs Chemapolu utrhla ze řetězu, ale ať to byla unáhlenost, či nikoliv, ostatní peněžní ústavy se rychle poučily. Dnes už alespoň velké banky chápou, že bez společného postupu vůči jednomu dlužníkovi se zřejmě ke svým penězům nedostanou. A to je základní informace o situaci ve Škodě Plzeň. Vypadá to zatím tak, že přinejmenším dva největší věřitelé - Komerční banka a Investiční a Poštovní banka - náhle jedno tělo a jedna duše jsou. Rozhodně zatím společnou silou Soudka z Plzně de facto vytěsnili.
Přitom právě vytěsnění manažera a vlastníka, který zklamal - a je lhostejné proč - je spolu s jednotným postojem věřitelů základním předpokladem vlastně všech možných variant revitalizačního programu, který se šije a přešívá na vládních místech. A jestliže dnes akcionáři plzeňské Škody tyto dva předpoklady splnit umí, stojí přinejmenším za úvahu, zda vůbec je nutné vymýšlet a konstruovat složité obecně platné návody, jak takový program uvést do praxe. Pokud se stát rozhodne, že si nějaká společnost „zaslouží revitalizaci se státní pomocí, asi by bylo jednodušší připravit takové kroky přímo na míru dané firmy. Podmínky mohou být právě takové, jaké horko těžko vznikly ve Škodě Plzeň: nehodného vlastníka jeho vlastníci-věřitelé odstavili mimo hru (snad) a podnik jsou připraveni řídit sami, byť prostřednictvím kohokoliv.
Úvaha o revitalizačním vládním programu šitém přesně na míru jednotlivých firem je o to schůdnější, že v žádném případě nepůjde o pár desítek firem, jak si představoval ministr Grégr, ale spíše jen o pár společností. Jejich výběr už může být více méně nahodilý, eventuálně beroucí v úvahu regionální či sociální hlediska. Zaštítěn by však měl být oněmi podmínkami, kterým Plzeň bez Soudka vyhovuje.
Samozřejmě ani dnes, či právě dnes nelze vyloučit, že se vlastník významného podílu akcií nepostaví na zadní. Sám Soudek tak hodlá učinit. Na mimořádné valné hromadě, kterou svolává, budou na jedné misce vah ležet jeho podíly ve firmě a tomu odpovídající posty ve statutárních orgánech. Na druhé pak společná váha všech jeho dluhů u všech jeho významných věřitelů. Když převáží první miska, jsou věřitelé zřejmě odhodláni poslat akciovou společnost Škoda Plzeň do konkursu. Když druhá, má strojírenský gigant přece jenom šanci přežít. Jde do tuhého.
