Majitelé hradů kupují zchátralé památky často nejen bez mobiliáře, ale také bez pověstí. Atraktivní příběhy pak musejí v rámci marketingu složitě konstruovat. Na hradu Houska však po legendách hlad není
Většina středověkých hradů byla vystavěna proto, aby střežila kupecké stezky nebo chránila královská města. V případě Housky to však vypadá, jako by hrad měl pouze ukrývat ta nejpodivnější tajemství. Houska stojí v místě, které nemá ze strategického hlediska žádný význam – v naprosto pusté krajině bez dostupného zdroje vody. Neexistuje tedy žádný pádný důvod pro jeho existenci.
Zajímavá je Houska také po architektonické stránce. Celý obranný systém se podle názorů odborné veřejnosti zaměřuje proti „vnitřnímu nepříteli“. Jako by se tu něco „nemělo dostat ven“. Podle nejodvážnějších legend byla citadela zbudována na skále, ve které vedla průrva až do pekla. Traduje se také, že v podzemí hradu je množství chodeb, v nichž mají být pohřbeny kostry „nelidí“. Nejde přitom o reklamní trik, ale o skutečnou historii datující se do staletí dávno minulých. Již slavný kronikář a fabulátor Václav Hájek z Libočan ve své České kronice zmiňuje, že nedaleko hradu byla nalezena v jedné skále obrovská průrva, v níž podle tehdejších svědků přebývalo převeliké množství duchů a démonů, kteří škodili lidem i zvířatům. Tito démoni vypadali tak strašlivě, že se lidé báli k tomu místu jen přiblížit.
„Oblíbenou legendou je ta o vězni, který se za odpuštění trestu podvolil prozkoumat hradní studnu, z níž se ozývaly strašidelné skřeky a vycházel smrdutý kouř. Když vězně ze studny vytáhli, měl vlasy šedivé hrůzou a pomátl se na rozumu. Co ve studni viděl, nikomu neřekl,“ vypráví Zuzana Pavlík-Šimonková, dcera současného majitele hradu. Českolipský novinář a publicista Michal Doležal se domnívá, že právě nad skalní průrvou popisovanou kronikářem Hájkem z Libočan byla postavena hradní kaple. Celý hradní komplex by pak plnil funkci jakési gigantické zátky proti zlu. Podle jeho úvah by se nejednalo o nic netypického – na podobných „zlých“ místech vyrostla údajně řada církevních staveb.
Sága rodu Šimonkových
Více než mýtům a legendám vděčí Houska za svoji současnou kondici i perfektní stav téměř sto let trvajícímu úsilí jedné české rodiny. „Naši předkové v roce 1924 koupili hrad Houska jako ruinu s cílem zachránit ji a investovat do ní peníze. Památku tehdy koupil prezident Škodových závodů, senátor Agrární strany pan Josef Šimonek – můj prapradědeček. Stavba se do roku 1928 opravovala velkým nákladem a poté ji naši předkové užívali až do roku 1939 jako reprezentační sídlo. Byl to v té době objekt vybavený nábytkem, tekoucí vodou a fungující elektřinou,“ uvádí Zuzana Pavlík-Šimonková.
Protože se hrad nacházel v Sudetech, byl za druhé světové války využíván německou armádou. Dokonce se archivovaly vzácné spisy a knihy. Od roku 1950 sem byl z Klementina přemístěn archiv Státní knihovny. Po dožití střech byly položeny nové měděné s cílem vytvořit noční sanatorium Spolany Neratovice, to však nikdy nebylo dokončeno.
Hrad byl počátkem devadesátých let předán Instavu Praha a posléze v restitucích vydán dědicům původních majitelů. Těmi jsou Jaromír Šimonek a jeho sestra Blanka Horová, kteří napravují výsledky čtyřicetileté péče státu o památku. „V roce 1990 jsme opět stáli před ruinou a začínali jsme znovu, bohužel s podstatně menší rychlostí než můj prapradědeček ve třicátých letech. Za čtyřicet let se toho událo mnoho, tedy co se devastace týká, nebo vlastně málo, co se týká oprav a údržby,“ upozorňuje Zuzana Pavlík-Šimonková a dodává: „Přesto jsme se rozhodli, že si hrad necháme a pokusíme se o jeho záchranu.“
Šimonkovi se ocitli v situaci, v níž bylo nutné do hradu zavést vodovody, kanalizaci, elektřinu i topení. Práce to přitom byla zdánlivě sisyfovská: „Pravdou je, že první investované miliony korun nebyly ani vidět. Stát v tomto případě pomáhal poměrově – na půl milionu přidal 50 tisíc korun,“ prozrazuje paní Zuzana. Teprve až současnými majiteli byl hrad Houska poprvé v jeho dlouhé historii zpřístupněn nejširší veřejnosti, a sice v roce 1999.
Na první pohled se může zdát, že hrady a zámky v soukromém vlastnictví „soupeří“ o pozornost a zájem veřejnosti se státními institucemi. Zkušenosti novodobých hradních pánů z obou stran „barikády“ však poukazují na ne zcela jasnou definici této rivality. „Co se týká marketingu, jako soukromí majitelé bychom uvítali vzájemnou provázanost se státními hrady a zámky. Všechny jsou součástí historie naší země a oběma skupinám by pomohla vzájemná propagace. To se ale v mnoha případech neděje,“ říká Zuzana Pavlík-Šimonková. Hrad Houska má přitom to štěstí, že se nachází v blízkosti dalších hradních monumentů – na dohled Bezdězu i hradu Kokořín. Právě v těchto případech vzájemná propagace funguje dobře. „To, že tu není jen jeden hrad, je výhodou pro všechny hrady. Návštěvníci mají možnost vidět z české historie za víkend více.“ V tomto případě je spojuje například osobnost básníka Karla Hynka Máchy, který po nich putoval.
//Krize nekrize//
Ekonomická recese má na podnikání v tuzemském cestovním ruchu dvojí dopad. Na jednu stranu se množí obavy z objemnějších investic, na druhou stranu pro české památky může znamenat přínos – místo dovolené v zahraničí lidé opět vyhledávají české památky. Výjimkou není ani Houska. V minulém roce navštívilo hrad zhruba 33 tisíc lidí, což je více než v roce 2010. Podle majitelů hradu přispívá k návštěvnosti nejen dobrá poloha a snaha hrad zachránit, ale například i osobité prohlídky pod vedením charizmatického hradního kastelána. „Jeho zásluhou se k nám návštěvníci vracejí i každý rok a vidí, kam jsme postoupili a co nového se na hradě objevilo,“ uvádí Zuzana Pavlík-Šimonková.
Důvodů dorazit na Housku mají lidé mnoho. Kromě historie, nástěnných maleb a legend to jsou především kulturní akce pořádané na hradě. Hojně navštěvovaná je „Noc s hvězdami“, kdy se na Housce sejdou přední interpreti českého popu a muzikálu. Jak říká majitelka, pro hrad je to akce sice velmi náročná, ale z hlediska PR je nedocenitelným přínosem. Letos se tu také uskutečnil již desátý hradní ples, který je splněným snem majitelů. „Když jsme v devadesátých letech začínali, ani jsme nevěřili, že bychom se mohli dostat až sem, to jest ke křišťálovým lustrům a krásnému rautu připravenému v naší kuchyni,“ vzpomíná Pavlík-Šimonková.
Cílovou skupinou však zůstávají nadále Češi, cizinci na hrad zavítají zcela výjimečně. „Míří sem především rodiny s dětmi, které se těší na pohádkové peklo, jarmarky a nevadí jim dojít pár set metrů od parkoviště na hrad. Jsou to i lidé z okolí, kteří přicházejí, aby nás podpořili a ukázali svým známým, že je možné udržovat soukromý hrad a užít si zábavnou a zajímavou prohlídku,“ podotýká spolumajitelka.
//Co viděl Karel Hynek//
Podle legendy spatřil největší český romantický básník a milovník pěších tůr Karel Hynek Mácha na Housce výjev, v němž seznal, jak by Praha měla vypadat v roce 2006. Současní majitelé se tak daleko do budoucnosti nedívají. „Vlastnit hrad je v současnosti závazkem nejen k dalším generacím, ale i ke generacím předešlým. Naším zájmem je pokračovat v obnově památky. Vždy jsme si přáli, aby nám byl majetek vrácen, a teď tedy není namístě stěžovat si a ,držet se za hlavu‘. Jak s oblibou říká můj otec – valíme před sebou restituční kauzu komplet, nevybrali jsme si jen lukrativní části,“ říká Jaromír Šimonek.
Rodina obhospodařuje zhruba 2000 hektarů lesa a 600 hektarů orné půdy. Kromě toho jsou mezi nimi profesionální myslivci, rybáři a také provozovatelé turistických služeb na dalších zámcích – Lobči a Stránově. Vlastní kromě Housky také kostel, jeden malý prales, zámecký vinný sklep a desítky drobných hospodářských staveb, které dnes ztratily svůj účel. „Hrad Houska je součástí našeho majetku a stejně jako zámek Stránov a zámeček Lobeč jsou navázány na činnost naší lesní správy a divizi zemědělství. Samostatně by mohly těžko fungovat. Houska má ale své návštěvníky a svůj kulturní program, a to přináší úlevu celé firmě. Dá se říci, že pro všechny objekty jsme našli nějaký program a že nejsou pro firmu již takovou zátěží jako na začátku,“ tvrdí Zuzana Pavlík-Šimonková.
Podle slov majitelů vlastnit hrad znamená především povinnost nenechat ho zchátrat a zachovat ho do budoucna. „Bohužel to nešikovně chápe i zákon, který ukládá majitelům kulturních památek starat se o ně na vlastní náklady a konzultovat každou úpravu s památkáři. Na druhé straně však nevymezuje žádnou povinnost státu pomoci s nákladnými opravami. Nijak tedy soukromé majitele nemotivuje k otevírání památek a k dobovým úpravám a opravám,“ říká správkyně hradu a dodává: „Přesto se ale nehodláme vzdávat a já se chystám pokračovat v započaté práci svého otce. Myslím, že důležité je nebát se a věřit ve věčnost půdy, která nás všechny živí.“
Historie Housky Renesanční zámek s prvky gotického hradu
Nejnovější poznatky historiků, které se opírají o archeologické průzkumy, uvádějí, že byl hrad Houska založen v letech 1270 až 1280 českým králem Přemyslem Otakarem II. Historikům přitom neuniklo, že se tak stalo souběžně s nedalekým a mnoho známějším hradem Bezděz. Badatele k přesvědčení dovedla zjištění, že hrad byl vystaven stejnou stavební hutí.
Za vlády Přemyslova syna Václava II. se hrad dostal do držení mocných pánů z Dubé. Ti v období své největší slávy rozhodovali o trůnu, jakož i o příjmech pokladny zemí Koruny české. Jméno hrad převzal po jistém velmožovi Housekovi, synovi vévody slovanského kmene Pšovanů, který zde sídlil v kamenném hradišti již na konci devátého století. „Během své existence prošel původně nedobytný gotický hrad řadou stavebních úprav, díky nimž se dnes na Housce potkáme se všemi slohy, počínaje pozdně románskou architekturou,“ říká dcera současného majitele hradu Zuzana Pavlík-Šimonková. „Zejména zásahy v době renesance určily aktuální podobu stavby i nejbližšího okolí. Renesanční zámek s prvky gotického hradu je zřejmě ta nejvýstižnější charakteristika pro jeho nynější podobu,“ podotýká.
Přestože se na hradě nezachoval žádný mobiliář, disponuje památka několika unikáty. V současné době se pracuje na obnově unikátních gotických fresek v hradní kapli. „Nějaký čas trvalo, než jsme památkáře přesvědčili o našich dobrých úmyslech. Nyní s nimi spolupracujeme na čtvrté etapě záchrany těchto nástěnných maleb. Finančně nám pomohl také Liberecký kraj, Národní památkový ústav nám poskytuje odbornou pomoc v této oblasti,“ popisuje Zuzana Pavlík-Šimonková.
Zájem zúčastněných stran je společný – zachránit již téměř zničené krásné fresky z doby kolem roku 1330. Některé motivy jsou předmětem živých odborných disputací – např. jedinečná levoruká lučištnice zobrazená jako položena-polozvíře. Ještě literatura do třicátých let kapli vůbec nezmiňuje, teprve při poslední rekonstrukci se zjistilo, že existuje.
