Milošovo vánoční poselství Je už takovou tradicí týdeníku Euro podrobit některá zásadní vyjádření prezidenta republiky Miloše Zemana ekonomickému rozboru a vánoční „poselství“ si to rozhodně zaslouží. Je naprosto v pořádku, když hlava státu šíří optimismus a zahání blbou náladu, kdyby ovšem nevytvářela nesplnitelná očekávání a občas nemlžila.
Pokud jde o příspěvek hospodářské politiky vlády k ekonomickému růstu, je nesporné, že tady se o něj zasloužily dva faktory, jednak přímá výdajová politika vlády (přidávat je hezké), jednak úsilí dočerpat evropské dotace v posledním možném termínu. Loni se podle propočtů ministerstva průmyslu mohl příspěvek „závěrečného boje o evropské zrno“ podílet na růstu ekonomiky více než jedním procentním bodem, v podstatě čtvrtinou veškerého přírůstku HDP.
Letos se to zcela určitě nebude opakovat, protože čerpání v novém programovém období se bude rozbíhat ztuha, a bude zajímavé sledovat, jak budou komentována data nasvědčující „mírnému zašpuntování“ penězovodu z EU. Prezidentekonom měl asi spíš než o „svěracích kazajkách“ utrousit nějaké slovo o tom, že rezignovat na strukturální reformy v čase vrcholící konjunktury není zrovna nejchytřejší, a mohl by se podívat na vývoj veřejných investic a spotřeby.
Ale budiž.
HLAVA NETUŠÍ
Růst mezd je jistě pozitivní zpráva, méně pozitivní je ale zjištění, že hlava státu úplně přesně neví, jak se u nás indexují důchody, tedy že jde o třetinu reálného růstu mezd od té doby, co byl naposledy reálný mzdový vývoj zohledněn (2011 – proto byl tak nízký nárůst pro letošní rok), plus 100 procent úhrnného indexu spotřebitelských cen, o které se navyšuje základní výměra, tedy devět procent průměrné mzdy k rozhodnému období. Do přesných kalkulací se nepouštějme, důchodci si ale rozhodně polepší.
Naopak lze v podstatě s prezidentem Zemanem souhlasit v jeho základní tezi, že motivaci k práci při současné dobré poptávce po pracovní síle posílí rozdíl mezi pracovním příjmem a životem na dávkách. Debata o minimálních mzdách je sice i v Česku živá, ale při své současné úrovni nepředstavují pro trh práce deformaci.
Náš pan prezident nejvíc klopýtá, když se od něj nějaká vize očekává. A když už z něj něco vypadne, loví ve Skandinávii.
Potíž není ve skandinávském modelu (mně se také líbí), ale je v jeho precizní interpretaci – musíte projít celou skandinávskou abecedu, a nikoli si vybírat v jejich smörgasbordu jenom to, co se nám líbí. Třeba v případě příjmových daní fyzických osob není možné se inspirovat jenom vysokou mezní sazbou daně, ale musíte vnímat také to, že nastupuje už velmi blízko průměrného příjmu, třeba v Dánsku se platí 60 procent z toho, co převyšuje 1,2násobek průměrného platu. Je dobré si uvědomit, že mají i velmi vysoké sazby DPH, v Dánsku jenom jednu – 25 procent. A zase, DPH je náhradou příjmové daně, protože u příjmově slabších vrstev zdanění spotřeby při velmi nízké míře úspor v podstatě funguje jako „příjmovka“.
Ve Skandinávii je procentuálně mnohem méně lidí zaměstnáno jako OSVČ v oblastech, kde se platí hotovostí, navíc se tam platí kartami, takže každý (i živnostník) za sebou zanechává elektronickou stopu, a rekonstruovat příjem a majetek je tedy v případě daňového auditu finančním úřadem snadná práce. Kouzlo vynucení vysoké daňové povinnosti občanů spočívá ve velmi malé možnosti úniku, protože křížová kontrola postihne drtivou část příjmů v ekonomice. Vysoké daně neplatí jen bohatí – platí je všichni.
ČESKÁ VÝJIMEČNOST
Vysoká míra zaměstnanosti souvisí s nastavením pracovního zákonodárství – při vysokém daňovém zatížení práce. V Dánsku s nejvyšší příjmovou daní fyzických osob lze propouštět lidi na hodinu a bez odstupného. Dostanou solidní sociální podporu, ale firemní cash flow v obtížných ekonomických časech zatěžován není a propuštění musejí práci hledat nebo se rekvalifikovat.
Česko se za poslední čtvrtstoletí konstituovalo velmi odlišně, pracuje s úplně jiným kapitálem důvěry v byznysu i ve vztahu vlády a občana. Pravice viděla světlo v anglosaské inspiraci, ale hodně pozapomněla na vládu práva a „sanctity of contract“. Levice u nás ve skutečnosti netíhla a netíhne ke Skandinávii, ale spíše k systému založenému na dosti ležérním vztahu k veřejným financím a na sociálních dávkách, které příliš nemotivují k práci. Výsledkem toho cikcak snažení je docela specifický sociálněekonomický model, který je prostě „náš“. Do budoucna není udržitelný, ale je rozhodně kultivovatelný.
Skončeme asi takhle: skandinávský model není pro nás, mimo jiné proto, že vyznává takový standard při správě veřejných věcí, v němž by například hradní kancléř nedokráčel ani na první nádvoří.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK, zamecnik@mf.cz
ČLÁNKY DO MAILU