Odboráři uspořádali svou první demonstraci v Ostravě a chystají další protestní akce. Nelíbí se jim reforma veřejných financí z pera vládního kabinetu. Podle nich je nevyvážená, protože diskriminuje nejchudší občany oproti jiným společenským vrstvám, respektive vůči bohatým a podnikatelům.
Způsob realizace reformy veřejných financí není nikdy objektivně správný, a ani být nemůže. Odboráři si však neuvědomují jedno - bez reformy nebudou za pár let koláče ani pro ně, neřku-li pro ty, kterých se dnes odbory zastávají a jejichž jménem se doslova zaklínají. Dluhová past jednou sklapne, a pak bude pozdě. Především kvůli neradostné perspektivě demografické situace a pokračující hospodářské recesi přistupuje dnes k reformám řada evropských zemí, včetně těch, v nichž jsou u moci sociální demokraté. Reformy se sice podle politické i celospolečenské situace mění zem od země, nicméně protesty odborů jsou jejich spojnicí. Záleží ovšem na razanci reformy a nastavení parametrů, zda vlády provádějící reformu naleznou k odborům dostatečnou protiváhu. Například radikální reforma na Slovensku sice vzbouřila odboráře, ale u podnikatelů vzbudila sympatie. Prosazovat jakékoli nepopulární opatření je pro každou vládu problémem. Přesto pro ni může být pozitivní, jestliže ji podpoří alespoň část občanů, byť nepatřící k té nejhalasnější skupině. Vtip je v tom, že reforma ve stylu české vlády zatím nepřesvědčila nikoho, snad jenom členy kabinetu. Proti jsou nalevo odboráři a z parlamentních stran komunisté, napravo pak vládu atakuje ODS a podnikatelé. Vláda tak nemá podporu ani jedné z rozhodujících společenských sil. Podle premiéra Vladimíra Špidly je to důkazem „vyváženosti reformy.“ Toto tvrzení lze ale chápat pouze s rezervou. Ani celá koalice totiž za vládou nestojí. Ministrům a poslancům z menších koaličních stran, či bývalým ministrům financí za ČSSD Mertlíkovi a Rusnokovi se totiž reforma zdá příliš slabá, naopak levému křídlu v ČSSD příliš silná. Reformní parametry navíc nejsou nastaveny natolik radikálně, aby skutečně měly odbory důvod vypovědět sociální smír. Tím jim pochopitelně nikdo neupírá právo na protesty, ale sami odboroví předáci by měli vážit, kdy se jim do ulic jít vyplatí, a kdy nikoli. To vše ovšem platí pouze za předpokladu, že odboráři jsou skutečně reformou rozhořčeni. Těžko lze totiž v současné době vyloučit i jiný scénář, byť zavání spikleneckými teoriemi. Nikde totiž není řečeno, že se pod zdánlivým bojem odborářů s vládou neskrývá něco úplně jiného. ČSSD a vedení odborů představují občas dvě ruce s jednou hlavou. Stačí vzpomenout senátora Milana Štěcha či ministra práce a sociálních věcí Zdeňka Škromacha. Nemůže mít pravdu místopředseda ODS Petr Nečas, který vyslovil podezření, že odboráři jsou s nejsilnější politickou stranou předem domluveni? Reforma je sice nijaká, ale ČSSD může mít vůči koaličním partnerům tvrdý argument, aby ještě více ustoupili v rámci zachování sociálnímu smíru. Hypotetickému scénáři by odpovídala i regionalizace uskutečňovaných akcí. Logicky by se dalo předpokládat, že pokud odboráři protestují proti vládě, sjedou se do Prahy. Místo toho udělali demonstraci v Ostravě, kde „jako na potvoru“ je hejtman z ODS. Na přímou výzvu nemohl Evžen Tošenovský na demonstraci nepřijít, ačkoli mohl jenom těžko ovlivnit, jak jej rozzuření demonstranti přijmou. Sociální demokracie by tak za předpokladu existence tiché dohody s vedením odborů zabila dvě mouchy jednou ranou. Pod záminkou zachování sociálního smíru by donutila slabší koaliční partnery k dalším ústupkům, a ještě by zdiskreditovala krajská vedení z nejsilnější opoziční strany, která s vládní reformou nemá nic společného.
