Nezávislost srbské provincie je příkladem pro separatisty všude ve světě
Vyhlášení jednostranné nezávislosti Kosova na Srbsku se očekávalo. A koloběh dějin se točí dál, zatím bez většího násilí. Mezinárodní právo sice pláče, ale to nevadí ani Američanům, ani větší části zemí Evropské unie. Srbsko samozřejmě protestuje, vždyť přichází o část svého území, a má mocného spojence v Rusku, čímž vztahy Moskva-Washington ještě přituhnou. „Radost“ nad událostmi v zapadlém koutu Balkánu naopak vyjadřují separatisté v řadě států světa. Pro ně je kosovský akt „darem z nebes“ a jasným precedentem: Když si nezávislost může vyhlásit parlament v Prištině, proč ne my? V Kosovu stabilitu prozatím udržují jednotky KFOR, horké hlavy radikálů v jiných regionech mají však povahu výbušné směsi.
Někteří politici Evropské unie zdůrazňují, že Kosovo je případem „sui generis“, který je zcela specifický a nelze jej srovnávat s dalšími oblastmi se separatistickými tendencemi. To si však jejich představitelé nemyslí. „Jestli někdo věří, že Abcházie, Jižní Osetie a Podněsterská moldavská republika budou nyní prostě postupovat stejně jako dosud, pak se hluboce mýlí,“ řekl například minulé pondělí abcházský prezident Sergej Bagapš. A doplnil, že se Abcházie nyní s žádostí o uznání obrátí na OSN, Rusko a Společenství nezávislých států. Na svou příležitost čekají mimo jiné Baskicko, Čečensko, Korsičané a tak dále. A proč by nemohli mít svůj vlastní státeček třeba zastánci znovuobnovení Velké Moravy?
Samozřejmě, že věc není tak průzračně jednoduchá, což je vidět i na příkladu Kosova. Srbsko garantovalo, že dokud bude členem mezinárodních organizací typu Organizace spojených národů (OSN) nebo Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), Kosovo do nich rozhodně nevstoupí. Pokud na tom Bělehrad bude trvat, pak s tím nikdo nic neudělá. A když například Evropská unie dotlačí Srbsko ke změně názoru, je tu ještě Rusko a také Čína, další odpůrce vyhlášení nezávislosti Kosova s právem veta v Radě bezpečnosti (RB) OSN. K regulérní nezávislosti tedy čeká bývalou jihosrbskou provincii ještě dlouhá cesta.
Celý právní rámec kosovského aktu je však od počátku snadno zpochybnitelný. Nejen podle Srbska či Ruska rezoluce RB OSN číslo 1244 z roku 1999, na kterou se v Kosovu odvolávají, neumožňuje nezávislost vyhlásit. Rezoluce naopak potvrdila svrchovanost tehdejší Jugoslávské svazové republiky nad provincií. Na ničem dalším se OSN, především kvůli odmítavému postoji Ruska, ohledně Kosova nedohodla. Srbský list Politika v reakci napsal, že v případě odtržení Kosova „jde o prohru principu, že mezinárodní právo chrání současně velké i malé státy“. Něco na tom bude. Často zmiňované morální právo kosovských Albánců na vytvoření vlastního státu na území Kosova, ať by bylo sebesilnější a historicky opodstatnělé, z pohledu mezinárodních standardů neobstojí. Nejsou to však jen „detaily“, na něž se separatisté nebudou ohlížet?
Nový stát uznalo již několik světových mocností v čele se Spojenými státy americkými, Velkou Británií, Německem či Francií. A postupně se přidávají další země. Česká republika podle ministerstva zahraničí bude jednat opatrně a přidá se k názorové většině EU, což bude časem „ano“ pro nezávislost. S tímto oficiálním postojem nesouhlasí opoziční ČSSD ani prezident Václav Klaus. Stejně jako on se i skupina zemí s vlastními aktivními separatisty (třeba Španělsko, Ázerbájdžán, Moldavsko) obává dominového efektu, který vlastně už odstartoval. Proto nemohou nezávislost Kosova přijmout.
Bez členství ve standardních organizacích bude Kosovo chtě nechtě izolované a zlepšení už tak kritické ekonomické situace lze očekávat jen velmi obtížně. Potenciál v podobě velkých zásob uhlí může lákat Američany i Evropu, bez obrovských investic je ovšem z místních hlubin nevydolují. Albánská komunita v Kosovu i v mateřské Albánii je jednoznačně nejvíce proamerickou skupinou v islámském světě. USA si prý chtějí na Kosovu dokázat, že i muslimský stát může fungovat demokraticky. Zatím však mladičký novic o rozloze přibližně Středočeského kraje spíše připomíná semeniště chaosu a organizovaného zločinu. Nepřekvapí proto ani fakt, že první zemí, která Kosovo oficiálně uznala, byl Afghánistán, odkud proudí tuny drog právě do dvoumilionové zemičky a z ní pak dál do Evropy. Očekávají snad v Kábulu v tomto směru se samostatným Kosovem výrazné zjednodušení spolupráce?
