Jak se podnikavý Mostečan probil na prkna Národního divadla
Až o štědrém večeru uvidíte v televizi pohádku Čert ví proč, dobře si všimněte epizodní postavy zlého žoldnéře. Ten nepřehlédnutelně robustní herec, kterého možná znáte z reklamy, by vám mohl ihned profesionálně zprostředkovat prodej bytu, odtáhnout i opravit havarované auto, uměl by vás povozit elektrickou lokomotivou i autobusem, zasvěceně provést sbírkami svého Válečného muzea Sudety a ještě by vám kdykoli nahý zajezdil na koni. Kdyby se uděloval titul zasloužilý všeumělec, mostecko-litvínovsko-jiřetínský patriot, Jiří Maria Sieber (45) by byl kandidátem číslo jedna. Za buldočí lásku k divadlu i za rekvalifikační pružnost a píli, díky níž se vždy dobře uživil i na nezaměstnaném Mostecku.
Ze šachty na jeviště.
Kdo se v Mostě vzmohl, dávno utekl z paneláku do vlastní vily. Jiří Maria (úředně schválená inspirace Remarqueem) Sieber naopak v panelovém věžáku schválně zakořenil: celé první patro propojil v rodinné maxisídlo, z něhož chodí do přízemí dohlížet na svou realitní kancelář se sedmi zaměstnanci (včetně pobočky v Litvínově). V jedenaosmdesátém roce se vyučil automechanikem, po vojně nastoupil na šachtu V. I. Lenin, kde jako strojvůdce devět let řídil lokomotivy. Jenže ho lákalo divadlo. Založil amatérský soubor, při zaměstnání vystudoval na ústecké lidové konzervatoři postupně divadelní režii, dramaturgii, moderování, tvorbu kulturních pořadů a herectví a v roce 1988 nastoupil zadarmo jako externí herec do Mosteckého divadla pracujících, kde později ve vedlejších rolích odehrál tři stovky představení. „Bylo to dost těžké, přes den jsem jezdil na lokomotivě, večer hrál, vyměňoval jsem si sobotní a nedělní šichty,“ popisuje cimrmanovsky renesanční život mezi uhlím, školou a kulisami. Revoluce škrtla jen uhlí.
Maria, nikotin a byty.
Sieber je zapřísáhlý nekuřák. Odešel ze šachty, přemýšlel, v čem začít podnikat, a napadlo ho odnaučovat lidi kouřit. Poradna mu vydělala první milion. „Pak mi můj právník řekl, zda nechci založit realitní kancelář. Já na to: Co to je? A on: to býval za první republiky veliký kšeft. Tak jsme v roce 1991 začali z ničeho jako snad první realitka v okrese a postupně se to rozjelo. Tenkrát byly zlaté časy, každý měl peníze, běžela privatizace bytů,“ vzpomíná spokojený podnikatel. Když dnes jezdí po Mostě nebo po Litvínově, přesně ví, kde se prodává nebo privatizuje který byt a za kolik. Hrdě ukazuje model s jezdícími vláčky za výlohou své litvínovské pobočky, u kterého se hromadí děti s maminkami: „Támhle jsem udělal i miniaturní šachtu Koh-i-noor, občas tam napíšu ´stávka´ a staří horníci mi tady slzejí,“ pýří se.
Sieberova herecká vášeň dostala po revoluci další rozměr. Kromě divadla a podnikání začal sbírat vojenskou techniku a spolu s kamarády objížděl jako šéf úderného oddílu Lidových milicí komunistické srazy či různé znárodňovací happeningy. „Prvního máje jsem třeba přijel do Prahy na Letenskou pláň a komunisti mě chtěli zapálit,“ směje se.
Čtyřicetiletý elév.
Jenže v roce 1999 přišla studená sprcha, když ho po dvanácti letech vyhodili z mosteckého divadla, že prý neumí hrát. „Vzali mi celý svět, ale vlastně mě to nakoplo k filmu,“ nechce se herec malých rolí vracet k hořké etapě života. Ve čtyřiceti letech začal s hraním znovu od píky. Pomohla náhoda: kamarád měl točit v Praze reklamu a požádal Siebera, aby ho odvezl autem. „Tam si mě vyfotili, prý aspoň nějaký nový ksicht, a za měsíc jsem točil svou první reklamu na Nedělní Blesk,“ vypráví Sieber. Začal nový život. Muže s vizáží gorily, zloděje, skina nebo bodyguarda potřebovali do roliček ve filmu, v televizi i v několika pražských divadlech. Během pěti let zahrál v pětatřiceti reklamách (třeba Vodka Tabletnaja, Starobrno, Oskar, ČSOB pojišťovna, hokejový šampionát 2004), ve čtyřiadvaceti televizních pořadech (mimo jiné seriály Náměstíčko, Redakce, Ranč U zelené sedmy, Počátky zla – A.Hitler, Zdivočelá země nebo Česká soda) a ve dvanácti celovečerních filmech (například Perníková věž, Martin Luther, Hartova válka, Horempádem), vystoupil v Divadle u hasičů, v Divadle Skelet a také v sedmi studentských snímcích FAMU. „Po první reklamě mě v Mostě bývalí kolegové herci přestali zdravit. V oblastních divadlech, když se dostanete k televizi, se závidí a vysmívá,“ říká s nadhledem.
Nechci peníze, chci práci.
Dnes už by se Sieber natáčením uživil. Poptávka vzrostla tak, že si v pražských Dejvicích pronajal garsonku. „Přesto se snažím netrápit manželku a po natáčení jezdím domů. Nese mé herectví těžce. Když jsme se poznali, pracovala v secondhandu, tak si ji dobírám, že mám ženu z bazaru. Vždycky říká: brala jsem si tě jako podnikatele v bílém saku a kravatě a teď mám herce. Jak čte různé bulvární magazíny, má pocit, že každý herec to tak nějak střídavě táhne s každou herečkou a že když budu filmovat v Praze, určitě potom skončím v náručí nějaké té Brožové,“ usmívá se. Naposledy točil s Aňou Geislerovou na peruckém zámku Švankmajerův film Šílení, kde mu na celé tělo včetně obličeje nalepili bílé peří.
Žádnou nabídku neodmítá, protože by prý druhá nemusela přijít. „Co mi dají, to zahraju. Vážím si toho, že mohu dělat,“ říká vážně a přiznává, že víc než fyzicky ho život rozpolcený mezi podnikání a hraní unavuje psychicky. Na natáčení v terénu dojíždí jako jediný český herec vlastním obytným Fiatem Ducato. Šermuje i jezdí na koni, ale kaskadérem není: v dětství jej zranila motorka a nesměl sportovat. Na svých internetových stránkách nabízí stopadesátipoložkový seznam castingových agentur (jejich pořadí řídí množstvím práce, kterou mu poskytly – „nechci peníze, chci práci,“ říká) a dennodenně pečlivě odpovídá na dotazy adeptů filmování (za dva roky 68 000 návštěv).
Muzeum a Sudety.
Dvěstěpadesátikilová německá letecká puma nebo prostřelená helma od Dukly na podlaze v realitce jsou jen vrcholem početné sbírky militarií, kterou Jiří Maria Sieber skladuje dílem v bytě, dílem v koupeném statku v Horním Jiřetíně. Na první pohled připomíná toto zatím nepřístupné „Válečné muzeum Sudety“ spíš zchátralý areál kovošrotu, skrývá však skutečné poklady. Kromě různých protiletadlových kanónů nebo protektorátní pragovky i jeden ze dvou stovek vyrobených exemplářů sanitky Mercedes-Benz z roku 1940. „Když manželka prodala byt, koupila mi ji za dvě stě tisíc k narozeninám. Zítra v zasněžených kopcích nad Chomutovem pořádají kamarádi bitvu o Stalingrad, tak jim to pojedu ukázat,“ plánuje nadšeně vyučený automechanik. V muzeu by jednou rád vystavil i česačku chmele, kterou spolu s celou obří halou kdysi vydražil při privatizaci. Všechno má ale háček: pod Jiřetínem je uhlí. „Už jsem se spojil se šachtou, že jim statek prodám a postavím muzeum jinde,“ neztrácí Sieber náladu.
Proč název Sudety? Čím je starší, tím víc se prý vrací k rodovým kořenům. Most se mu nelíbí, ale rodný kraj neopustí. Předkové žili ve Dvoře Králové a v Liberci a po válce musela část rodiny do odsunu. Sieber soudí, že Češi se s minulostí musejí ještě vyrovnat. „Já nemluvím o sudetských Němcích, ale o sudetských Češích,“ říká litvínovský rodák. I když si například tyká s mosteckým exprimátorem a ústeckým hejtmanem Jiřím Šulcem z ODS (z Litvínova), politika ho neláká.
V Národním divadle.
Chcete-li vidět zjihlého obra, zeptejte se J.M. Siebera na Národní divadlo. Od letošního června tam totiž externě hraje roličku velitele ochranky v představení Kráska a zvíře (Philip Glass, režie Petr Forman). „To považuju za svůj absolutní vrchol. Vždycky jsem si při chůzi kolem Národního říkal: oni to ještě nevědí, ale tady jednou budu hrát. Když to pak najednou přišlo, byl to šok. Jel jsem zrovna autem, když mi z Národního zavolali, že by mě chtěli. Málem jsem naboural. Koupil jsem hned růžový šampus a brečel jako malý kluk,“ líčí a vzpomíná, že hraní tehdy kolidovalo s natáčením Olivera Twista. „Rozhodl jsem se, že místo čtvrtého kopáče za patnáct tisíc denně budu hrát v Národním za tisícovku za večer. Když mě pan Forman do Zlaté kapličky uváděl, nemohl jsem ani dýchat. Když mi inspicientka řekla ´jé, pan Sieber, s vámi jsem točila v Bratislavě´ a sboristé si vzpomněli na reklamy, došlo mi, že nastupuju do Národního divadla ne jako nějaký outsider, ale že mě tam už znají. To byl příjemný pocit.“
Přesto má ještě jeden sen. Není to role Hamleta, jak herci mívají. „Chtěl bych se vrátit do mosteckého divadla,“ přiznává tiše.
Za nejhezčí považuje Vánoce strávené na ostrově Teneriffe, ale letos si chce užít klidu na chalupě u Lubence. A na štědrý večer se prý na sebe podívá v televizi.
Z nabídky J.M. Siebera:
- výška 194 cm
- pas 113
- záda šíře 54
- váha 125 kg
- prsa 121
- náramenice 19
- vlasy - žádné
- boky 126
- rukáv 73
- oči - modré
- konfekce 58
- kalhoty vnější 111
- boty 46
- délka pláště 160
- kalhoty vnitřní 87
- klobouk 59
- délka saka 100
- boční hloubka sedu 24
- krk 47
- záda délka 59
- obvod stehna 69
- Jazyky – Mluvím dobře česky a slovensky, hůř německy a rusky.
- Motocykly – Mám řidičské oprávnění skupiny A, dobře řídím všechny druhy motocyklů, i terénní.
- Automobily – V roce 1978 jsem se vyučil automechanikem, mám řidičské oprávnění skupin BCT, dobře řídím všechny automobily s automatickou i mechanickou převodovkou, s levostranným i pravostranným řízením, osobní, terénní, nákladní, autobusy, vojenskou techniku.
- Lokomotivy – Od roku 1981 do roku 1990 jsem pracoval jako strojvůdce, mám vůdčí listy na řízení elektrických, diesel-elektrických, diesel-hydraulických a diesel-mechanických lokomotiv. Ovládám práci drážních posunovačů, umím naskakovat i vyskakovat z jedoucího vlaku.
- Zbraně – Zvládám šerm a umím střílet ze všech zbraní i z luku.
- Tanec – Tančím rád, ale vzhledem k mé veliké postavě ne moc často.
- Koně – Umím jezdit na koni.
- Nahota – Natáčet mohu i bez oděvu, nahota mi nevadí.
- Plavání – Umím plavat i potápět se.
- Cesťáky – Mohu přijet na natáčení kdykoli, kamkoli a nepotřebuji proplácet cesťák.
- Ubytování – Na natáčení jezdím svým obytným autem, tudíž nepotřebuji žádné ubytování.
(Zdroj: internetové stránky J. M.Siebera)
