Historici kritizují politiky. Chtějí prý přepisovat dějiny
Moralistní hra či legislativní zmetek. Taková označení si vysloužil návrh zákona o protikomunistickém odboji a odporu od historiků. Předlohu připravila skupina senátorů v čele s Jiřím Liškou (ODS), a to ještě v době, kdy se horní komora scházela ve starém složení. Na pořad jednání se měl zákon, který má velkou podporu vládní koalice, dostat po Vánocích. Na místo toho jej senát uprostřed legislativního procesu stáhl. Stalo se tak vůbec poprvé za čtrnáct let existence horní komory. Levice a část lidoveckých poslanců tvrdí, že zákon byl snahou o politický výklad dějin. Krok senátorů vzbudil velkou nevoli pravicových zástupců poslanecké sněmovny, kteří jej označili za ostudný a arogantní. Rozhodli se proto předložit návrh jako poslaneckou iniciativu. V takovém případě má zákon velkou šanci na přijetí.
Jen pro vybrané
Proč návrh zákona takové emoce vzbuzuje? Pro některé levicové politiky je přirozeně nepřijatelný sám o sobě. Výhrady odborníků ale upozorňují na některé body, které se při zevrubnějším čtení zdají skutečně problematické. Podle kritiků si návrh zákona především zahrává se spornými a vágními pojmy. Rozlišuje například termíny protikomunistický „odboj“ a „odpor.“ Status válečného veterána získá ten, kdo se věnoval protikomunistické činnosti alespoň dvanáct měsíců. Ten, kdo proti komunismu bojoval „pouhých“ jedenáct měsíců, má smůlu, v jeho případě šlo pouze o „odpor.“ Nejde přitom jen o symbolické uznání někdejší zásluh – účastníci odboje totiž budou mít na rozdíl od těch druhých nárok alespoň na skromnou finanční náhradu ve formě příspěvku na zdravotní péči. Jako další velký problém vidí odpůrci zákona skutečnost, že status účastníků protikomunistického odboje či odporu nepřiznává všem, kdo se na něm skutečně podíleli. Na to má zákon podle historiků nárok. „Neměl by ale falzifikovat minulost. Pokud se má vztahovat jen na některé vybrané protikomunistické odbojáře, a na jiné nikoliv, měl by spíše zavést status ,státem uznaného’, respektive ,státem k ocenění vybraného‘ účastníka odboje a odporu,“ píší historici ve svém stanovisku k návrhu zákona. Dosud jej podepsalo několik desítek z nich. Přidali se k nim i jiní vědci a dokonce i někteří z bývalých politických vězňů. Mezi překážky pro uznání účastníka odboje či odporu patří například členství v KSČ či KSS s výjimkou období mezi 1. lednem 1968 a 1. květnem 1969. Z hlediska historiků jde o náhodně vybraná data. „Tvůrci zákona navíc zjevně vůbec nevzali v potaz skutečnost, že členství v KSČ předcházel roční status kandidáta v případě čekatelů ,dělnického původu’ a dokonce dvouletý v případě nedělnického,“ tvrdí historici. Absurditou je, že zákon naopak nijak nevylučuje lidi, kteří zastávali vysoké funkce ve Svazu socialistické mládeže nebo jiné z politických stran, která byla členem Národní fronty, nebo prováděli špionáž pro Sovětský svaz či jeho spojence. „Zákon vůbec nepočítá s tím, že člověk se vyvíjí a mění názory a postoje. Osobně se domnívám, že bývalí komunisté sdružení v Chartě 77 udělali pro pád komunismu mnohem více než účastníci různých protikomunistických skupin z 50. let,“ říká historik Jan Rychlík z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Navíc dnes již neexistuje možnost jak zjistit, kdo skutečně ve straně byl a kdo nikoliv. „Musel by se k tomu sám přiznat, protože komunisté své kartotéky v roce 1989 spálili,“ vysvětluje Rychlík. Historikovi vadí také skutečnost, že preferováni jsou především účastníci ozbrojeného odboje. Leckdy se přitom podle něj smazává rozdíl mezi politickým a kriminálním činem. „Abych byl konkrétní: já osobně nikdy neuznám bratry Mašíny za hrdiny, protože vražda zůstane vraždou a každých okolností,“ dodává Rychlík. Co se týče morální oprávněnosti použití násilí se neshodnou ani sami historici a arbitry v tom ani být nechtějí. Rozhodnutí by v tomto případě mělo být na politicích, kteří mají možnost zákonem jejich jednání zpětně zlegalizovat. „Jiný přístup zakládá právní nihilismus,“ míní Rychlík.
Zbytečný ústav
Rozhodnutí o tom, zda daný člověk splnil podmínky pro člena odboje či odporu, je v rukou Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Ten poskytne vydavateli osvědčení – ministerstvu obrany – kladné či záporné stanovisko. To je ovšem pro historiky nepřijatelné. ÚSTR totiž podle nich politici nadřazují všem dalším srovnatelným institucím. Kritizují především „nedostatečně kritický přístup k materiálům bývalé Státní bezpečnosti“, ze kterých tato instituce čerpá. Příkladem jejich přístupu v nedávné minulosti bylo například vyhlášení, že bratři Mašínové připravovali atentát na Klementa Gottwalda. Šlo přitom o zápis, který byl výsledkem tříměsíčních výslechů a jenž se objevil v „závěti“ strýce bratrů Mašínů Ctirada Nováka. Není bez zajímavosti, že pod kritiku historiků se podepsalo i několik současných zaměstnanců ústavu. „Jejich vědci by především měli objíždět archivy všeho druhu, porovnávat prameny a nespoléhat se jen na vyšetřovací spisy. Pak by jejich práce měla smysl,“ myslí si například historik Tomáš Bursík, který kdysi pracoval jako náměstek ředitele ÚSTR Pavla Žáčka. To se ovšem v ústavu neděje a jeho další existence nemá podle Bursíka smysl. Zůstat by měl jen Archiv bezpečnostních složek. Stejný názor sdílí i Zdeněk Hazdra, který této instituci ještě před několika měsíci šéfoval. Podle obou by také bylo ideální, kdyby se bádání věnovaly instituce i jednotlivci, kteří získají od státu podporu. „Soutěživost by bádání velmi prospěla. Ústav měl na začátku velkou politickou podporu a získal jakýsi monopol na výklad dějin po roce 1948. To je velký problém,“ říká Bursík.
Jak splatíme dluh?
Pokud by byl zákon v navrhované podobě přijat, hrozí podle historiků, že do role odbojářů se bude stylizovat mnoho lidí, kteří jimi ve skutečnosti nebyli. „Už jsme to v minulosti zažili. Třeba po válce se za odbojáře vydávali různí šmelináři, kteří byli potrestáni například za černou porážku prasete,“ varuje Rychlík. Odbojářů přitom bylo podle něj v Československu až deset tisíc. „Myslím si ale, že nemáme šanci dopátrat se k tomu, kdo jím skutečně byl,“ myslí si. Navzdory tomu cítí jak odborníci, tak i část politiků velký dluh vůči lidem, kteří byli v době totalitní komunistické vlády pronásledováni. Mnozí z nich žijí právě kvůli tomu v neutěšených sociálních poměrech. Návrh zákona ovšem – s výjimkou příspěvku pro veterány – s finanční náhradou nepočítá. Roli by při jejím udělování nemusel hrát rozdíl mezi tím, kdo byl členem odboje či odporu anebo obětí. „Myslím, že pro tyto účely by měl vzniknout sociální fond, do kterého by přispíval nejen stát, ale i velké firmy a jednotlivci,“ navrhuje Bursík. Sám se pod stanovisko historiků nepodepsal, protože podle jeho názoru je zákon „aspoň něco“. Stačilo by ale podle něho místo nového zákona novelizovat jeden starý. Zákon o rehabilitacích totiž neřeší otázku takzvaných „zbytkových trestů“. Tedy těch, které politickým vězňům zůstaly poté, kdy jim byla zrušena jen část trestu a zbytek jim zůstal. „Ty bychom v každém případě měli zrušit,“ uzavírá Bursík.
