Je velmi pravděpodobné, že spojenectví slavných protikorupčních bojovníků s politiky skončí slzami na obou stranách
Kde je poptávka, je i nabídka. V atmosféře rozhořčení nad stavem správy věcí veřejných není příliš překvapivé, že roste počet jednotlivců veřejně se stavějících proti nejrůznějším nemravnostem s obdivuhodnou občanskou odvahou. Přibývá oznamovatelů nepravostí i lidí, kteří jsou ochotni podporovat nemalými částkami občanská hnutí, jež si vytkla za svůj cíl očistu veřejného prostoru od korupce. A už vůbec není překvapivé, že se s nimi spojují i novopečení politici, kteří si na „změně pořádků“ postavili svou živnost a uspěli s ní ve volbách.
Je přitom velmi pravděpodobné, že tohle spojenectví skončí slzami na obou stranách. Na té jedné to budou slzy zklamaných nadějí, na straně druhé slzy zoufalství nad dilematem, „co si s tím šílencem počít“. Oněch oslavovaných whistleblowerů je totiž mnoho druhů a u řady z nich s nimi nemají problém jen lumpové, ale i normální a poctiví kolegové, kteří o nich nezřídka hovoří právě jako o šílencích či bláznech. Nakonec i přední český psychiatr profesor Cyril Höschl připouští, že v podobných případech není nějaká patologická změna osobnosti úplně vzácnou výjimkou. Nicméně dodává, že pokud je někdo psychopat, tak to neznamená, že nemá pravdu. A i když může být jejich psychika nějak nemocná, ke lžím a falešným konstrukcím se uchylují velmi zřídka. Takže v praxi těmto lidem lze opravdu věřit, že se nepravosti, které oznamují, skutečně staly či stále dějí. A je tedy namístě nebrat tato oznámení na lehkou váhu jako nějaké produkty šíleného mozku. V hlavním tématu tohoto vydání týdeníku Euro připomínáme slavné případy Johanek a Johanů z Arku z dávnější i nedávné historie a přinášíme pohled na několik pozoruhodných bojovníků s našimi domácími nepravostmi.
Určitě lecčemu pomohli, i když místo na něčí kuří oko občas šlápli do porcelánu.
Na druhé straně není asi nejlepší nápad svěřovat takovýmto osobnostem odpovědnost za nápravu kritizovaného stavu. Jejich osobní zainteresovanost v kombinaci s přece jen trochu patologickým vnímáním reality nutně vede k pracovním konfliktům, jejichž rozsah může paralyzovat činnost toho kterého úřadu či instituce. A šéf, který takovému člověku příslušný úřad svěřil, je pak nucen postupovat jako původně udaný padouch a milého oznamovatele nepravostí se zase zbavit, čímž se sám stává veřejně uznaným padouchem, což pak právem vnímá jako značnou nespravedlnost, o sebelítosti bývalého whistleblowera nemluvě.
Ale většina šéfů to ví, a proto tito lidé nemají zrovna strmou kariéru, jak by odpovídalo jejich veřejné popularitě. Nejlépe dopadl asi Libor Michálek, který se stal dnes už celkem pozapomenutým senátorem, takže ho nějaký čas starost o obživu nemusí trápit. Jak skončí třeba kontrolorka ŘSD Pošvářová, která se už vidí zpátky ve svém úřadu, nebo auditor Wagenknecht, jehož si vybral Andrej Babiš za svého náměstka na ministerstvo financí, teprve uvidíme. U obou platí, že jejich bývalí či budoucí kolegové se na ně rozhodně netěší. Nevíme, zda k tomu mají nějaké zavrženíhodné důvody, ale v řadě případů půjde jen o osobní antipatie vzniklé z nízké sociální citlivosti oněch hrdinů naší doby. Nastupovat do nepřátelsky naladěného prostředí není nic příjemného; práce pak moc od ruky nejde.
A slíbený boj s padouchy už vůbec ne.
O autorovi| Pavel Páral • paralp@mf.cz
