Českoslovenští piloti RAF na fotografiích Ladislava Sitenského
Nebýt Ladislava Sitenského, o československých letcích, kteří bojovali v bitvě o Británii, bychom se dozvídali jen z psaných vzpomínek. Nevěděli bychom, jak vypadal jejich svět, a neznali ani jejich tváře. Sedmadvacet jeho válečných snímků je nyní k vidění v zahradách Pražského hradu na ojedinělé výstavě pod širým nebem.
Sitenského portréty pilotů i snímky jejich strojů ale nemají jen dokumentární hodnotu. Svým fotografiím dokázal Sitenský vdechnout patřičnou naléhavost a patos, aniž by ztratily bezprostřednost. „Nikdy jsem se nepovažoval za reportéra,“ říká dnes téměř šestaosmdesátiletý fotograf. „Vždy jsem to bral výtvarně. Dělení na uměleckou a dokumentární fotografii neuznávám. Dobrá fotka musí mít obojí, obě složky se musí doplňovat.“
Na začátku války měl, i přes své mládí, za sebou již několik let náročné praxe v prvorepublikových obrázkových magazínech. Fotoaparát vzal poprvé do ruky ve čtrnácti letech a od patnácti již publikoval. Nejčastěji se jeho fotografie objevovaly na stránkách časopisu Ozvěny, kde mu první velkou reportáž včetně titulní strany otiskli, když mu ještě nebylo ani osmnáct.
Dodnes také vzpomíná, jak Ozvěny na podzim 1937 se speciálním číslem jeho snímků z pohřbu prezidenta Masaryka převálcovaly konkurenční Pestrý týden, který vydával jeho vlastní strýc a který předtím jeho služby odmítl. „Sokolský slet v roce 1938 jsem pak už fotil pro oba – pro Ozvěny i pro Pestrý týden. Měl jsem na krku dva fotoaparáty a všechno jsem fotil dvakrát,“ vypráví.
Do československé zahraniční armády vstoupil jako dvacetiletý na podzim 1939 ve Francii. Z protektorátu Čechy a Morava vycestoval jen několik týdnů před vypuknutím války. Díky otcovým známostem získal stipendium ke studiu architektury v Paříži. Svůj odjezd odkládal tak dlouho, až málem vůbec neodjel. Kvůli pozměněným údajům na vízu jej krátce před odjezdem zatklo gestapo. Propuštěn byl, až když se vysvětlilo, že vízum mu osobně prodloužil francouzský konzul. Ve Francii pak, jak říká, už jen čekal, kdy začne válka. „Modlil jsem se, aby vypukla dřív, než bych se musel úředně vrátit.“
Po evakuaci československých jednotek z Francie se dostal k letectvu. „Měl jsem mít na starost fotokulomety, které zaznamenávaly průběh leteckých soubojů. Než je ale do hurikánů namontovali, byl jsem mechanikem, i když jsem o tom neměl ani šajna,“ popisuje své začátky v Royal Air Force. „Před letem jsem musel prověřit všechny mašiny, jestli je vše v pořádku, a pak jsem celý den neměl nic na práci, takže jsem mohl fotografovat.“
U britské zkoušky na oficiálního armádního fotografa sice propadl, roli fotografa československých jednotek ale díky pochopení velení mohl plnit i bez ní. Úředně však byl veden jako překladatel. Jeho snímky exilové úřady používaly k propagačním akcím a jejich výstavu v Londýně v roce 1942 zahajoval prezident Edvard Beneš. Když se později přihlásil do kurzu pro stíhače, vrchní velitel čs. letectva generál Janoušek jej odmítl s tím, že pilota může vycvičit skoro z každého, ale dobrého fotografa těžko.
V roce 1945 se zúčastnil obléhání Dunkerque. Přestože, jak vypráví, byl svědkem mnoha krutých výjevů i emocionálně vypjatých scén, na jeho snímcích z nich nic nenajdeme. Nechtěl prý krást lidem emoce a fotografovat například mrtvé považoval za netaktní a nedůstojné. „Nikdy bych nedělal šokující fotky,“ říká. Pro současné dokumentaristy, kteří si mnohdy libují v co nejpopisnějším zobrazení lidského utrpení, nemá žádné pochopení. „Za to bych střílel. Šokující fotky nenávidím,“ prohlašuje rezolutně.
Během své dlouhé profesní kariéry vystřídal přes šedesát různých fotoaparátů, své nejslavnější snímky ale pořídil s poměrně primitivní technikou, u které čas i clonu nastavoval odhadem. S oblibou navíc fotografoval proti světlu, nebo přímo do slunce. „To víte, že jsem pak s negativy musel pod zvětšovákem ještě hodně čarovat,“ vysvětluje, jak i za takto obtížných podmínek dokázal, že se jeho snímky vyznačují širokou a jemně odstupňovanou „barevnou“ škálou, od černé po zářivě bílou.
Na konci války se ještě stihl ve Franci oženit. Vzal si dívku, se kterou se seznámil již před válkou na rodinné dovolené v Bretani. V Londýně mu nabízeli lukrativní místo hlavního fotografa časopisu Sunday Times, on se ale chtěl vrátit domů. „Byla to fantastická nabídka, chtěli ale, abych nastoupil okamžitě. Já tu dlouho nebyl, tak jsem to odmítl. Kdoví, jak by to dopadlo,“ přemítá.
Po návratu do Československa se mu ještě podařilo uspořádat výstavu, připravovaná kniha o našich letcích v Británii však už šla rovnou do stoupy. Na rozdíl od mnoha svých spolubojovníků sice unikl komunistickým lágrům, své válečné fotografie ale nesměl dlouhá léta nikde ukazovat. Fotografováním se živil i za komunismu. Uplatnil se zejména jako vynikající krajinář. Na výstavě Expo 1958 v Bruselu za své snímky obdržel zlatou medaili. Reprezentativní výběr jeho válečných fotografií nyní představuje výstava Hrdinové z Albionu v rámci Letních shakespearovských slavností. Svým pojetím navazuje na loňskou přehlídku velkoformátových zvětšenin Maximální fotografie, na níž byly představeny fotografie ze sbírky PPF.
Ladislav Sitenský: Hrdinové z Albionu Pražský hrad, do 10. září
