Hrej si, tu máš Kohouta

Vládní strany zabavily národ půldenním kabinetem

Přestal-li již po tříměsíční vládní krizi někdo rozumět české politice, geniálně jednoduchý výklad najde přímo na hlavním schodišti pražského Lidového domu. Vzestupná galerie fotografií předsedů ČSSD dnes končí podobiznami Horáka, Zemana a Špidly. Místo pro prý již chystaný portrét Grosse zaujímá zelená cedulka s nápisem WC a s šipkou směřující k zemi. Přesně tak to minulý týden dopadlo i se sestavením-nesestavením proevropské demokratické většinové vlády. Až do středečního odpoledne věřil v její zrod málokdo. Při osmihodinové noční šichtě ze středy na čtvrtek se sociálnědemokratickým, lidoveckým a unionistickým vyjednavačům povedl zázrak, který však hned ve čtvrtek večer předsednictvo a poslanecký klub ČSSD rozbily na kusy. Stanislav Gross si tak po nepovedených námluvách s KSČM zazdil i postkoaliční cestičku z nouze. Kvůli zablokování politické scény do hry zřejmě vstoupí prezident Václav Klaus, který dá zelenou středečnímu návrhu předsedy ODS Mirka Topolánka na uzavření generální dohody demokratických stran o technokratické vládě do předčasných listopadových voleb. To ovšem bude Grossova naprostá prohra.

Balvany.

Grossovým výpraskem byla už čtvrteční revoluce ve vedení ČSSD a mezi jejími poslanci. „Je to v pravomoci premiéra Grosse a vyjednavačů. Výsledek je takový, jaký je. Oni za to nesou odpovědnost,“ hřímal už před zasedáním rozladěný ministr zemědělství Jaroslav Palas, jehož vládní kariéra se toho dne jevila být u konce. „Zdá se mi, že naše strana ztratila,“ komentoval noční dohodu zpočátku ještě opatrně. Mluvit nechtěl nejdřív ani Zdeněk Škromach, až později padly „odvážné“ výroky o lidoveckých vyděračích. Ne že by to nebyla pravda: zatímco ČSSD přišla o prestiž v podobě premiéra Grosse, o dvanácté křeslo ve vládě (po nestraníkovi Jaroslavu Burešovi) a o důležité resorty průmyslu a obchodu a zemědělství, lidovci a unionisté neztratili nic. Zůstalo jim po třech křeslech, přičemž lidovci si vytvořili takzvanou biolihovou linku zemědělství-průmysl-doprava a Miroslav Kalousek i Pavel Němec se zbavili nepohodlných rivalů ve svých partajích (Cyrila Svobody a Vladimíra Mlynáře). Nejvíc ale sociální demokraty popudilo, že by ve vládě zůstali kromě šéfunionisty Němce a jeho zástupce Karla Kühnla dva lidovečtí místopředsedové Milan Šimonovský a Libor Ambrozek. To zcela obracelo naruby jejich představu, že v novém kabinetu nebude nikdo z těch, kteří aktivně rozbili předchozí koalici, ani špičky stran.

Toaletní politika.

Navrhovaný Grossův nástupce v premiérském křesle, dosud český velvyslanec při Evropské unii Jan Kohout dosvědčuje, že předseda ČSSD se už při nočním jednání obával neprůchodnosti dohody ve vlastní straně. Pak je ale s podivem, proč vyjednávací tým ve složení Gross, Lubomír Zaorálek, Michal Kraus a Bohuslav Sobotka neprosadil přerušení schůzky třeba kvůli únavě a místo toho oznámil úspěch. Pokusila se trojice Grossových kolegů výměnou za pokračování vlády obětovat jejího současného předsedu? Kalouskovi se nelze divit, že na pozdější výhrady ČSSD reagoval ve stylu: karty leží a hra běží. Každopádně Gross udělal fatální chybu, že se ještě před zasedáním předsednictva pokusil ovlivnit jeho verdikt návštěvou u prezidenta. Osud tím nezměnil, jen Klause uvedl v omyl, když jej přiměl veřejně uvítat dohodu, kterou jeho strana tři hodiny poté torpédovala. Až dosud vztahy Klause a Grosse fungovaly lépe, než komunikace Klause s Topolánkem, jenže i Klausův vděk za vyjednavačskou dovednost při prezidentské volbě může mít svůj limit.
Noční dohodu nakonec podpořilo jen pět ze zhruba třiceti členů předsednictva ČSSD. Nesouhlasil ani sám Gross, který tak popřel sám sebe. Paradoxů bylo ovšem na schůzce generality sociální demokracie víc. Politika ČSSD se v jednu chvíli dělala doslova na WC, když pár minut po zahájení vyšla společně ze sálu skupinka ve složení Jan Kohout, Zdeněk Škromach a středočeský lídr Richard Dolejš a domlouvala se na přilehlých toaletách. Ministryně zdravotnictví Milada Emmerová zase přiznala, že o její neúčasti v zamýšlené vládě ji po celý den nikdo z vyjednavačů ČSSD neinformoval. Posteskla si, že krize má pro její resort devastující dopad. „Budova stojí, úředníci možná ještě pracují. Asi. Je to celé šílené,“ řekla.

Kohout nebo medvěd?

Jako posledního federálního premiéra Jana Stráského dodnes zdobí nálepka jakéhosi potenciálního prezidentského kandidáta z roku 1993, ani Janu Kohoutovi týdenní premiérský kurz neuškodil. Při jednáních o vládě ale bylo zřetelně vidět, jak zupáctví české partajní politiky diplomata zaskočilo. Jeho přítomnost ve stínu špiček ČSSD při jednáních působila, jako když komedianti předvádějí při svých produkcích cvičeného medvěda. Tvrdil sice, že se do rozhovorů snaží vnášet i svou osobní představu o novém kabinetu, sám však určující roli přiznával vyjednavačům. Účast nebo neúčast Ambrozka, Šimonovského či Němce mu byla osobně v podstatě lhostejná, snažil se jen plnit stranické zadání. Grossem zlákán pro šéfování odbornickému týmu se během týdne - jak sám říká - snažil hodně konzultovat se sociology a vůbec s experty. Nakonec však málem skončil v čele čistě politické „Grossovy vlády bez Grosse“. V pátek už byl přesvědčen o nevyhnutelnosti předčasných voleb.
Zákulisní informace o chystané podobě Kohoutova týmu žádné nadšení nevzbudily. Ze seznamu zcela vypadl nejschopnější ekonom dosavadní vlády Martin Jahn. Vlastně si partaje - nebo spíše mocenské skupiny - přerozdělily sféry vlivu, potřeba řešit aktuální problémy země, jako penzijní reformu nebo financování zdravotnictví, zůstala zcela stranou. Nemluvě o nějaké očistné katarzi po moralizujících atacích lidovců na premiéra Grosse.

Hra o menšinovou vládu.

Předsedovi sociálních demokratů jde v tuto chvíli o všechno. Nejlogičtějším scénářem by byla dohoda demokratických stran o předčasných listopadových volbách, do nichž by zemi spravovala vláda technokratů, tedy Topolánkův scénář z minulé středy. Jenže aby si Gross zachránil pozici ve své straně, musí brát ohled na usnesení brněnského sjezdu, které jej zavazuje k udržení menšinové vlády ČSSD až do řádných voleb v roce 2006. To je ale zcela nereálná varianta, které brání nejen požadavek Václava Klause, aby takový kabinet požádal ve sněmovně o důvěru, ale teď už i zhrzená KSČM, které Gross pokusem sestavit Kohoutovu nekomunistickou vládu naplival do tváře.
Klaus navíc v pátek zdůraznil, že žádnou menšinovou vládu bez sjednané koaliční nebo opoziční podpory neumožní. Jednoduše nepřijme demise ministrů Milana Šimonovského, Libora Ambrozka, Cyrila Svobody, Vladimíra Mlynáře, Jaroslava Bureše a od čtvrtka i unionistů Pavla Němce a Karla Kühnla. Premiér dobře ví, že postavit se Klausovi a vládnout menšinou v menšinové vládě je bláznovství. „Nechci hledat silová řešení,“ prohlásil pro MF Dnes. Gross má ale ještě jinou šanci, jak opět proplout mezi Scyllou a Charybdou. Výměnou za předčasné volby, eventuálně za místa v dozorčích radách státních firem nebo v kontrolních orgánech státu (s lidovci se už ČSSD bavila o vedení NKÚ) dojednat s pomocí Klause podporu všech demokratických stran menšinové vládě sociální demokracie.

Nová ČSSD.

Bojovně naladěným spolustraníkům by tím vyhověl aspoň v něčem, zatímco přijetí Topolánkovy ideje by byla kapitulace. Gross ale ví, že dostat Klause do hry je pro něj nebezpečné. Snažil se prý proto už minulé úterý domluvit se přímo s předsedou ODS. Ten premiérův návrh odmítl, ale i on vyšel ve své následné nabídce ČSSD vstříc, a to souhlasem s konáním referenda o euroústavě souběžně s předběžnými volbami.
Předčasné volby asi Grosse neminou. Za takové zfušování volebního úspěchu z roku 2002 ovšem nezaplatí jenom současný předseda, ale celá strana. Konečné účtování centristů a levého křídla bude znamenat rozkol ČSSD s následným nástupem komunistů.