Čas od času to u nás někdo zkusí. Jako přednedávnem, kdy byly v Česku podány první žaloby v souvislosti s emisní kauzou koncernu Volkswagen
Inspirací pro podání žalob byl především výsledek odškodňování majitelů vozů v USA.
Bojovat za práva zákazníků je záměr jistě chvályhodný, jako vždy má však svá ale.
Tentokrát žalobní iniciativa požaduje po výrobci pro každého řidiče odškodnění ve výši okolo 120 tisíc korun. Tato částka byla vypočtena jako ekvivalent toho, co obdrželi američtí zákazníci. A pokud by se k žalobě připojilo všech 165 tisíc vlastníků vozů, dosáhla by celková náhrada astronomické částky přesahující 20 miliard korun. To už za pokus stojí.
Přestože se paralela s odškodňováním zákazníků v USA nabízí, zkušenost z minulosti ukazuje, že kopírování zahraničních vzorů a pokusy o národní aplikaci rozsudků tamních soudů bývají velmi nejisté. A šroubování českého hmotného či procesního práva na situaci v zahraničí v praxi často selhává.
Situace je jiná
V našem případě se navíc již na první pohled situace od té vUSA výrazně liší. VUSA jsou emisní limity mnohonásobně přísnější a k jejich měření dochází jak v laboratořích, tak v reálném provozu. Jinak vozy na americké silnice vůbec nemohou. Zde se nebyl koncern Volkswagen schopný s úřady dohodnout na vhodných technických úpravách umožňujících další provoz, protože i technické řešení se od evropského výrazně liší. Proto byl nucen vozy vykupovat a vlastníky odškodňovat. V České republice vozy jezdí dál, ať již si jejich vlastník technický zásah provést nechá, nebo ne.
Proto také zůstává otázkou, zda a případně jak vysoká škoda českým zákazníkům vůbec vznikla. Právo na náhradu škody lze totiž uplatnit pouze za předpokladu, že bylo spolehlivě prokázáno porušení zákona, výše škody a kdo ji zavinil. A dokázat všechny tyto aspekty bude za daných podmínek jistě velmi obtížné.
Požadovat navíc náhradu škody ve výši, která vychází ze zahraničních případů, se může ukázat jako zcela nereálné. Tím spíše, pokud by odškodnění mělo být pro všechny zákazníky shodné jako v USA.
Zatím nikdo nevydělal
V našem právním prostředí jsou hromadné žaloby, jak je známe ze zahraničí, dosud neexistujícím a neupraveným fenoménem. Proto je složité a nákladné hromadné nároky vymáhat. Známe to z praxe. Snahy o hromadné podávání žalob u nás nejsou ničím novým. Vždy, když se nějaká hromadná žaloba vynoří, je vzpomínána dosud největší kauza vymáhání bankovních poplatků, která rezonovala českou veřejností před několika lety. Ta skončila neslavně, hlavně pro klienty bank. Snaha vytvořit v českém prostředí jakousi kvazi hromadnou žalobu vedla ve výsledku k tomu, že jednotlivé nároky stejně musely být prokazovány v každém případě zvlášť a soudci vždy zkoumali nové a nové skutečnosti konkrétních případů. Navíc mnohdy odlišně. A pokud vím, soudy nakonec nepřejaly ani argumentaci převzatou žalobci z německé rozhodovací praxe.
Emisní kauza nicméně pomohla oživit diskusi nad problematikou hromadných žalob jako takových ajejich místem v českém právním řádu. Ministerstvo spravedlnosti již dokonce připravuje legislativní návrh na zavedení tohoto v zahraniční známého a využívaného, institutu. Hotový by měl být v září tohoto roku. Ačkoli lze očekávat, že díky načasování bude spíše nástrojem volební kampaně a bude koncipován se snahou zavděčit se co nejvíce voličům, myslím, že česká společnost již dozrála do stadia, kdy by si obdobný nástroj zasloužila. Když už nic jiného, alespoň by byl jasně stanoven rámec pro hromadné uplatňování většího množství shodných nároků. A Češi by byli ušetřeni v pravidelných intervalech se objevujících pokusů o naroubování tohoto speciflckého institutu na náš nevyhovující právní základ. Protože na hromadných žalobách u nás zatím nevydělal nikdo.
O autorovi| Lukáš Bohuslav, Autor je právník a odborný asistent na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze
