Rozdílné historické zkušenosti členských států brání prohlubování jednotné politiky
Již tak velmi neklidnou atmosféru jednání o revizi návrhu ústavní smlouvy rozvířil polský premiér Jaroslaw Kaczyński. V souvislosti s debatou o hlasovacích podílech jednotlivých států prohlásil, že váha polského hlasu by byla mnohem větší nebýt druhé světové války a teroru nacistického Německa. Tato, v daném kontextu velmi nemístná poznámka se poté stala pro mnohé komentátory vítanou záminkou pro komplexní kritiku Polska za nekonstruktivní jednání, které údajně neodpovídá politické praxi v Evropě 21. století (Euro 27/2007). Aniž bych chtěl Kaczyńského výrok nějak ospravedlňovat, není možné tvrdit, že šlo o ojedinělý záblesk nacionální rétoriky, která v posledních letech otrávila ovzduší na unijní úrovni. Současně je třeba dodat, že „historické“ karty vytahovali nejen noví členové z postkomunistických zemí, ale i státy, které jsou označovány za motor evropské integrace a jež stály u jejích počátků.
Instrumentalizace dějin.
Jeden příklad instrumentalizace historických událostí pro účely aktuální politiky se týkal i České republiky a odehrál se v době, kdy probíhalo vyjednávání o jejím vstupu do Evropské unie. Některé vlivné politické síly v Německu a Rakousku podmiňovaly souhlas se vstupem ČR „řešením“ otázky odsunu Němců z bývalého Československa po druhé světové válce. Požadavky na ČR se přitom velmi lišily - od morálního odsouzení odsunu (vyhnání) přes finanční odškodnění až po „právo na vlast“, což ve velmi extrémní podobě zahrnovalo i debatu o novém hraničním uspořádání. Přestože zdánlivě šlo o okrajovou záležitost, zabývaly se takzvanými Benešovými dekrety i Evropský parlament a Evropská komise, které si dokonce pro svá stanoviska vyžádaly odborné posudky (například analýzu heidelberského profesora Jochena Froweina). Nakonec se naštěstí ukázalo, že události z dob, kdy navíc žádná Evropská unie neexistovala, nemají na naše členství žádný vliv. To však některým politikům nebrání, aby problém vyhnanců při každé vhodné chvíli nastolovali, případně mu dávali celoevropský rozměr (například kontroverzní projekt Centra proti vyháněním v Berlíně).
Arménský masakr.
Evropský parlament se ovšem nedávno zabýval ještě starší událostí - zmasakrováním arménského obyvatelstva tureckou armádou v letech 1915 až 1917. Na zařazení této agendy naléhali zejména někteří francouzští politici. Poslanci dolní komory francouzského parlamentu totiž v loňském roce schválili rezoluci, podle níž je popírání „arménské genocidy“ trestným činem. Za tento krok však sklidili kritiku Evropské komise i evropských politiků. V době, kdy probíhala obtížná jednání o budoucí podobě tureckého angažmá v EU, zastínila historie aktuální problémy Ankary na poli ekonomiky nebo dodržování lidských práv. Je evidentní, že kromě historického uznání turecké odpovědnosti za dávná příkoří, na něž tlačili zejména Arméni žijící ve Francii, sehrálo při schvalování rezoluce velkou roli politické uvažování. Paříž se ostatně nijak netají tím, že je proti plnoprávnému členství Turecka v EU. Podle výkladu některých pozorovatelů ovlivnila nechuť k plné integraci Turecka zásadním způsobem také výsledky referend k původní euroústavě ve Francii i v Nizozemsku.
Řecké výhrady.
Na Turecko má ovšem „spadeno“ také jeho tradiční rival Řecko. Projevilo se to zejména v kyperské otázce, která málem ohrozila přijetí malého středomořského ostrova a s ním i dalších devíti zemí včetně ČR za člena EU. Řecká část ostrova (ostře rozděleného od roku 1974 na dvě části obývané větší řeckou a menší tureckou komunitou) s vydatnou podporou řecké vlády také doposud blokovala jakékoli řešení směřující ke sjednocení ostrova, o něž usiluje Evropská komise.
Řecko má však problémy i s dalším sousedem a kandidátem na členství v unii - s Makedonií. Důvodem je již samotný název této země historicky spjaté se starověkým Řeckem. Řekové donutili OSN, aby se nepoužíval název Makedonie, ale nedůstojný a zdlouhavý FYROM (Former Yugoslav Republic of Macedonia) nebo Makedonská republika.
Další napětí.
Z nových členských zemí uměle živí nejvíce historických sporů Maďarsko. Spolu s Německem a Rakouskem se „svezlo“ na kritice České republiky a Slovinska ohledně poválečných dekretů. Kromě toho v posledních letech provokovalo sousedy návrhem takzvaného krajanského zákona, s jehož pomocí měla Budapešť převzít jakýsi patronát nad etnickými Maďary v sousedních zemích.
Poněkud jiného charakteru jsou jazykové zákony v pobaltských republikách. Rusko, jehož občany této národnosti ony normy postihují, není členskou zemí EU, i když část jeho území je vklíněna mezi Polsko a Litvu. Ohnisko napětí v této oblasti nedávno opět propuklo v návaznosti na rozhodnutí estonské vlády odstranit památník Rudé armády z centra Tallinu.
Za specifický příklad zatahování historie do vztahů mezi členskými státy může posloužit i tvrdý odpor Rakušanů vůči jaderné energii - zejména jihočeské elektrárně Temelín. Do velké míry souvisí s rozhodnutím Rakušanů z konce sedmdesátých let odstoupit od tohoto typu elektráren, ale zčásti je možná motivován i zažitými protičeskými předsudky. Napovídá tomu i skutečnost, že většina jaderných elektráren v sousedních státech, o nichž Rakušané navíc nemají zdaleka tolik informací jako v případě Temelína, nevyvolává u našich jižních sousedů větší vášně.
Důvody sjednocení Evropy.
Uvedený výčet, který není v žádném případě taxativní, naznačuje, že historičtí kostlivci s prohlubující se integrací z unijní skříně nemizí. Spíše je tomu naopak. Při podrobnější analýze by však nemělo jít o žádné překvapení. Při vzniku Evropské unie (respektive organizací jí předcházejících) skutečně do velké míry šlo o vizionářský cíl odstranit navěky příčiny válek a historických konfliktů mezi evropskými státy. Poměrně dlouhou dobu se zdálo, že tato vize je úspěšně naplňována. Půl tuctu původních členů držel tento cíl pohromadě kvůli naléhavé potřebě obnovy ekonomik poničených během druhé světové války. Hrozba sovětského komunismu byla dalším důvodem, proč byla evropská integrace zcela logická. I proto unie (tehdejší EHS) úspěšně strávila přijetí nových členů, zejména chudších zemí Řecka, Portugalska a Španělska, které si předtím prošly obdobími vojenských diktatur či polovičních diktatur. Bohatší státy, především Německo, byly také tehdy ještě ochotné platit značné sumy za hospodářský rozvoj chudších členů.
Rozdílné přístupy zemí.
Podstatná změna nastala s koncem bipolárního systému mezinárodních vztahů. S rozpadem Sovětského svazu zmizela nejen hlavní hrozba pro západní demokracie, ale s ní i jejich důležité pouto. Důsledkem nového politického uspořádání bylo zvýšení asertivity Německa a Francie v mezinárodních vztazích, která se projevila v úsilí těchto zemí o větší míru nezávislosti na Spojených státech. Zásadní změnu kurzu zatím nezpůsobilo ani nové ohrožení euroatlantické civilizace, jež představuje mezinárodní terorismus. Ukazuje se, že přístupy jednotlivých evropských zemí k vnitřní a zahraniční politice jsou stále velmi rozdílné, přičemž podstatnou roli při jejich formulování hrají historické zkušenosti. Největší překážkou jednotného postupu je neexistence entity s názvem evropský národ. Je samozřejmě diskutabilní, zda je to dobře, nebo špatně. Téměř jisté však je, že evropský národ sotva vznikne deklaratorním textem a státními symboly typu vlajky a hymny, jak se o to pokoušeli autoři návrhu euroústavy.
Potřeba konsensuální odpovědi.
Přitom Evropa skutečně potřebuje konsenzuální odpověď nejen na hrozbu mezinárodního terorismu, ale i na výzvy rostoucích asijských ekonomik, budoucích dodávek energie nebo reformy společné zemědělské politiky. Na mnohé problémy lze nalézt řešení na základě uplatňování již zavedeného principu čtyř svobod, aniž by bylo nutné zřizovat funkce evropského ministra zahraničí nebo vytvářet nové evropské politiky. Méně (ale kvalitně!) skutečně znamená více. Platí to i pro současné překotné tempo evropské integrace.
Popisek: Historické reminiscence. Některé vlivné politické síly v Německu a Rakousku podmiňovaly souhlas se vstupem ČR do EU „řešením“ otázky odsunu Němců z bývalého Československa po druhé světové válce.
