Globální spolupráce je pro lidstvo jediným východiskem
Na konferenci APEC 2007 (Asia-Pacific Economic Cooperation), věnované tvorbě otevřených, efektivních a flexibilních ekonomik v prostoru Asie a Pacifiku (USA, Rusko, Kanada, Čína, Japonsko, Austrálie, Mexiko a další), bylo uzavřeno mnoho významných dohod, které mají dopad i na Evropu. Pro globální skeptiky v ČR je obzvlášť podnětná čínsko-americká dohoda o globálních klimatických změnách a energetické bezpečnosti. Obě energetické velmoci se dohodly na snížení „energetické intenzity“ o 25 procent na jednotku HDP. Zda nezůstane jen u slov stejně jako v Kjótu či Lisabonu, je stále velkou otázkou. Na konferenci na Bali (v prosinci 2007) byl dohodnutý dvouletý diskusní plán, ke kterému se zavázaly i USA. To představuje slibný krok, protože také Čína a Indie se již aktivně účastní globálního procesu. Celý svět se na Bali dohodl, že klimatické změny jsou kritické a je třeba jednat, nejen mluvit.
Čínská zbraň.
Čína má dnes zbraň, která je silnější než atomová bomba: 1,33 bilionu dolarů valutových rezerv, jež může dle potřeby během několika minut investovat (nebo neinvestovat) kdekoli na světě. Politici často vyjadřují obavy, že masivní „šokový“ odprodej dolarů by mohl vést k měnovému kolapsu. Škoda že místo politiků nevládnou ekonomové, nebo aspoň lidé, kteří jsou globálně ekonomicky vzdělaní.
Čínské miliardové investice se zaměřují především na americké státní dluhopisy a hypotékami kryté cenné papíry (MBS, mortgage based securities), tedy na americké reality a nemovitosti. Čína kupuje Ameriku, čímž Američanům snižuje úrokové míry a hypotéky. Čína registruje každoročně vůči USA obchodní přebytek kolem 230 miliard dolarů. Čínská lidová banka disponuje hotovostí, jíž může nakoupit pět procent veřejných korporací v USA. To již může představovat nezanedbatelnou strategickou kontrolu podstatných částí americké ekonomiky. Je to pro USA i pro svět výhodné, či nevýhodné?
Mysli globálně, jednej globálně.
Finanční prostředky se díky Číně přelévají po celém světě. Akciové burzy a úrokové míry současně stoupají, nebo klesají. Lokální trhy se rychle vytrácejí. Tradiční mantra globalismu „mysli globálně, jednej lokálně“, se proto téměř přes noc změnila na „mysli globálně, jednej globálně“.
Číňané vlastní kolem 45 procent amerických státních dluhopisů. Jen za rok 2006 nateklo z Japonska, Číny a z dalších zemí Asie do USA přes tři biliony dolarů do podnikových dluhopisů, dva biliony dolarů do státních dluhopisů a přes jeden bilion dolarů do MBS. Američané kupují asijské produkty a dolarové přebytky se vracejí zpět do USA. Klesá dolar, padají úrokové míry a americký vývoz (služby, nemovitosti, znalosti a tak dále) se zlevňuje. (Proti tomu euro je příliš „těsné“, protože zpomaluje evropský růst, a potřeba snížit úrokové míry je tedy evidentní.)
Kooperativní jev.
Úrokové míry amerických hypoték výrazně klesají - stejně jako ceny nemovitostí a místní poptávka. Banky ve své chamtivosti rozšířily hypotéky i na rizikové skupiny bez spolehlivých příjmů - přišla vlna exekucí a veřejných aukcí. Nyní je ta nejlepší chvíle pro nákup vytouženého domu nebo ranče v USA - i pro Číňany.
Globální obchod tohoto typu je především kooperativní jev. Nikdo přece nemusí nic nakupovat nebo prodávat - vždy může říct ne, ale neudělá to. S výjimkou Evropy, která neustále zavádí cla a kvóty, omezuje prodej nemovitostí, a proto se jen marginálně účastní globálních tržních výhod. Separace a izolace lokálních trhů vede nutně k jejich stagnaci, nárůstu cen a poklesu životní úrovně.
Příležitost ke stabilitě.
Vzájemné vlastnění kapitálových aktiv přispívá ke stabilitě a snížení pravděpodobnosti globálních konfliktů. Kapitalisté si vzájemně neútočí na majetky. Jen politici, kteří nic nevlastní, jsou vždy ochotní zničit, znárodnit nebo prostě ukrást majetky druhých. Války vedou státy se svými národními zájmy, nikoli podniky se svými globálními zájmy. Globalizace je tedy významným příslibem globálního obchodu a vzájemného vlastnění aktiv, a proto i celosvětové stability, spolupráce a mírové rovnováhy. Není třeba se obávat globalizace, ale provinčního nacionalismu a separatismu.
Lepší je spolupracovat.
Zatímco si politici neúspěšně a tvrdohlavě konkurují, podnikatelé úspěšně spolupracují - především v globálním měřítku. Konfrontace s USA je samozřejmě pro Čínu nežádoucí a podtrhuje fakt, že globální spolupráce je pro lidstvo jediným východiskem. Proto jsou nesmyslná prohlášení a proklamace kandidátky na funkci amerického prezidenta Hillary Clintonové, volající po restriktivní legislativě vůči Číně, aby se USA „nestaly rukojmím rozhodování v Pekingu, Šanghaji či Tokiu“, výrazem nepochopení nutnosti globální spolupráce. USA ohromně těží z outsourcingu do Číny. A stabilní prosperující Čína je nespornou výhodou pro celý svět.
Vydat se „evropskou cestou“ protekcionistických cel, omezení a restrikcí by bylo pro USA sebezničující a vyvolalo by řadu legislativních protiakcí v Asii. Kéž by politici ponechali podnikání jeho přirozené tendenci usilovat o vyšší přidanou hodnotu - z čehož mají všechny strany i celé lidstvo - a nehledali neustále záminky ke konfrontacím a konfliktům ve jménu pochybného ochranářství.
Provázanost.
Pravdou je, že Čína dnes vlastní významnou část americké ekonomiky. USA však také vlastní podstatnou část čínské podnikové sféry. Globální ekonomika nemá sklon k bilaterálnímu vydírání, obě strany by totiž utrpěly stejně. Jen „třetí v pozadí“ - islamistický terorismus - by těžil z nečekaných výhod. Ekonomické války jsou stejně zastaralé jako politické.
Čína začala prodávat americké dluhopisy (jen v roce 2006 za 5,8 miliardy dolarů). V roce 2007 Čína stále držela kolem 327 miliard dolarů dluhopisů. Hlavním držitelem amerických dluhopisů (takzvaných T-bonds) však zůstává Japonsko s 614,8 miliardy dolarů, z čehož nikdo politické obavy nemá. Obě asijské velmoci tedy financují investice do amerického hospodářského růstu.
Zbytečné obavy.
Naivní obavy, že se Čína může „šokově“ zbavit amerických dluhopisů a způsobit národní i mezinárodní krizi, jsou bezpředmětné. Číňané nejsou hlupáci a neudělají nic, co by snížilo hodnotu jejich obrovských investic v USA. A navíc nikdo na světě by neměl podceňovat sílu a stabilitu americké ekonomiky. Navzdory řečem o recesi v USA je faktem, že reálná ekonomika zůstává fundamentálně stabilní i přes prudké spekulativní výkyvy virtuální ekonomiky finančních trhů. Celkové čínské investice, ať už jsou jakkoli gigantické, představují hodnotu jednoho obchodního dne na T-bondovém trhu.
Jen politik dokáže vymyslet „čínskou hrozbu“. Jen politik dokáže mávat tibetskými vlaječkami a ignorovat strategickou spolupráci. Kdyby Číňané prodali pod cenou všechny své americké dluhopisy, aby destabilizovali ekonomiku této země, kde jinde než v USA by pak prodávali vlastní gigantickou produkci výrobků a služeb? Co by se stalo s nezaměstnanými? Vyrazili by do ulic a svrhli komunistickou vládu? Čínská vláda a s ní tchajwanská, singapurská a japonská jsou jedinými, které globální ekonomice rozumějí a maximálně z ní těží. Všechny ostatní připomínají dávno zašlé časy.
Rub úspěchu.
Čína je bezesporu nejrychleji rostoucím spotřebitelem ropy v Asii. Navíc se připravuje na postupné budování svých strategických rezerv. Obavy z dalšího růstu světových cen ropy a benzinu jsou tedy oprávněné. Jde však o proces, který bude trvat mnoho desítek let, a nikoli o „šokovou terapii“. Vliv tvorby čínských rezerv se na cenách tedy výrazně neprojeví. Kromě toho není pro Čínu strategicky žádoucí, aby začala rezervy shromažďovat okamžitě, je-li cena za barel kolem 100 dolarů (velká část nárůstu je následkem globálních spekulací s ropou). A čínská vláda také zvýšila vnitřní ceny benzinu (o jedenáct procent loni v květnu), aby je srovnala s mezinárodními průměry. Nyní se ovšem snaží o stabilizaci cen vzhledem k rostoucí inflaci. Spekulativní zvyšování cen se v Číně tvrdě trestá.
Stále závažnější jsou však následky růstu - zvyšování emisí oxidu uhličitého z automobilů a továren, které přispívají ke globálnímu oteplování. Každý líc má i svůj rub.
