E n e r g e t i c k é s u r o v i n y
Svět může do pěti let očekávat přebytek uhlí až čtvrt miliardy tun. Do provozu má být totiž uvedena řada nových dolů, zejména v Austrálii, Kolumbii, Venezuele, Spojených státech amerických a v Jihoafrické republice. Poptávka po uhlí přitom slábne.
Ve struktuře světové poptávky po energetických surovinách již několik let zaujímalo uhlí druhé místo s podílem 27 procent. Letos ale odborníci očekávají, že podíl klesne na 26, případně až 25 procent. První místo si trvale drží se 40 procenty ropa.
Pokles spotřeby uhlí souvisí jednak s celkově slabší hospodářskou aktivitou nejen v Asii, ale i s konkurencí dalších energetických surovin, zejména plynu.
Poptávka je slabá
Celosvětová spotřeba všech primárních energetických zdrojů se v roce 1998 (stejně jako v roce 1997) zvýšila v přepočtu na měrné palivo zřejmě jen o jedno procento. Naznačily to první odhady za loňský rok, které současně uvedly, že vývoj nebude ani letos v tomto ohledu jiný.
Ještě méně se ovšem asi zvedne poptávka po samotném uhlí. V roce 1997 stoupla sotva o 0,8 procenta a loni její přírůstek nedosáhl podle prvních dostupných informací ani této úrovně. Jak ne-dávno potvrdili němečtí odborníci, loni už byla poptávka po uhlí ve světě o 100 milionů tun menší než jeho nabídka.
Podle statistik Mezinárodní agentury pro energii (IEA) se v posledních dvou letech ve světě ročně spotřebovalo zhruba 3,2 miliard tun uhlí, z nichž 90 procent připadlo na černé a deset procent na hnědé uhlí. Hlavními spotřebiteli byly Čína a USA, na které připadalo přes polovinu celosvětové poptávky.
Výsledky spotřeby loni i předloni negativně ovlivňovala Evropa a zejména Rusko. V Evropě klesla spotřeba uhlí už v roce 1997 o více než čtyři procenta a v samotném Rusku o pět procent. První letošní odhady naznačují, že poptávka v Evropě se snižovala i loni. Potvrzené výsledky budou zřejmě ještě slabší než v roce 1997.
Podíl uhlí na světové poptávce se po-dle předběžných odhadů snížil z 27 procent v roce 1997 na loňských méně než 26 procent. Je třeba připomenout, že původní prognózy spotřeby všech energetických surovin (které ještě nezohledňovaly krizi v Asii a v Rusku) počítaly s růstem poptávky po primárních energetických surovinách v roce 1998 téměř o třetinu.
Ceny šly dolů
Světový obchod s uhlím v roce 1997 - a podle prvních odhadů i v roce 1998 - mírně vzrostl díky nově otevíraným dolům v hlavních exportních zemích. Na západoněmeckém trhu se tak objevilo dost dováženého uhlí a v souvislosti s tím vzrostly obavy z poklesu jeho cen. Uhlí se snažilo cenově konkurovat plynu a dalším alternativním zdrojům a jeho ceny šly už v roce 1997 i loni výrazně dolů.
Energetické uhlí dovezené na bázi dopravní sazby CIF přes přístavy v severní Evropě se nabízelo za ceny kolem 45 USD za tunu proti 48 USD v roce 1996 a 52 USD v roce 1995.
V důsledku nepříznivé ekonomické situace ve světě bude mezinárodní obchod uhlím letos patrně ochabovat. Například v ocelářském průmyslu spotřeba koksovatelného uhlí neporoste adekvátně s výrobou, protože ocelářství bude podle očekávání více využívat alternativních energetických zdrojů (jako například plyn). To s sebou přinese možná další snížení cen.
Koncentrace kapitálu
V souvislosti s klesající cenou uhlí a narůstající konkurencí zemního plynu jsou v západních zemích patrné snahy zvyšovat produktivitu práce v uhelných dolech, a tím dosáhnout celkově lepších hospodářských výsledků. Napomoci tomu má například i větší koncentrace kapitálu.
Stejně jako v řadě dalších průmyslových odvětví dochází i v uhelném průmyslu k akvizicím a jiným kapitálovým propojením. Mění se tak i vlastníci dolů. Zatímco v osmdesátých letech kapitálově vstupovaly do uhelného průmyslu převážně velké ropné společnosti, na přelomu devadesátých let na jejich místa nastoupily mezinárodní koncerny, které se doposud angažovaly zejména v těžbě rud. V loňském roce na těchto 25 největších koncernů, které těžily kolem 700 milionů tun kovových rud, připadlo také 20 procent světové produkce černého uhlí a 40 procent mezinárodního obchodu touto komoditou.
Těžba v rukou státu
Okolo 55 procent světové produkce uhlí těží firmy kontrolované státem. Je tomu tak i ve velkých producentských zemích (s výjimkou USA), jako je Čína, Indie, Rusko, Ukrajina i Polsko. Stát je ale jak známo špatný hospodář, a toto odvětví je v těchto zemích proto málo rentabilní.
Průmyslově vyspělé státy si neduhy spojené s touto formou vlastnictví brzo uvědomily a neefektivnost uhelného průmyslu již většina z nich odstranila privatizací a důkladnou restrukturalizací.
V západní Evropě se privatizovalo a restrukturalizovalo v odvětví už v sedmdesátých letech. Došlo tam k zavírání zastaralých dolů, a tím k celkovému zefektivnění těžby. Počet pracovních míst v uhelném průmyslu zemí, jako je Velká Británie, Německo, Belgie, Lucembursko a později Španělsko a Portugalsko, se musel během restrukturalizace výrazně snížit. Poměrně vysokou daní zaplacenou za rentabilitu odvětví bylo propouštění horníků a sociální nepokoje.
Polsko je v předstihu
Bývalé socialistické země privatizace a restrukturalizace (a s tím spojené možné sociální dopady) teprve čeká. Polsko už začalo natvrdo, v Rusku a na Ukrajině zatím váhají.
Polsko už loni zahájilo pětiletý program restrukturalizace, ale další dva producenti se snaží své problémy zatím řešit pouze většími exporty (to poněkud poškozuje zájmy například Polska).
Polská vláda na restrukturalizaci vyčlenila 25 miliard zlotých (asi 140 miliard Kč). Naordinovaná ozdravná kúra zahrnuje omezení těžby černého uhlí z nynějších 137 milionů na 112 milionů tun ročně. S tím souvisí uzavření nerentabilních dolů.
Zaměstnanost v resortu by se měla během uvedených pěti let snížit na 126 tisíc osob. Propuštěno tak bude asi 118 tisíc horníků a dalších 55 tisíc odejde do důchodu. Koncem loňského roku pobíralo podporu v nezaměstnanosti už 22 tisíc horníků, což byl podle polského listu Rynki zagraniczne dvojnásobný počet, než se původně v roce 1998 očekávalo.
Restrukturalizace polského uhelného průmyslu by měla být dokončena v roce 2002, tedy souběžně s očekávaným vstupem země do EU, kdy zároveň vyprší platnost dohody o Evropském společenství uhlí a oceli. V té době se také Polsko bude muset otevřít dovozu levného uhlí, které běžně přichází do Evropy z USA, Austrálie, a Jihoafrické republiky.
Strategickou součástí programu je i vytvoření určitého ochranného deštníku v podobě omezení dovozů uhlí do Polska. Polské ministerstvo hospodářství s cílem ochránit restrukturalizační proces zavedlo loni povinnost získat na dovoz uhlí do Polska povolení. Vyhláškou požadovalo také registraci uhlí a uhelných produktů dovážených ze zemí, jež nejsou členy Světové obchodní organizace (WTO). Jde hlavně o dovozy z Ruska a Ukrajiny. Z Ruska dovezlo Polsko v roce 1997 po-dle oficiálních údajů přes dva miliony tun uhlí (neoficiální odhad je mnohem vyšší). Loni se patrně podařilo díky zavedeným opatřením toto množství omezit.
Pokud jde o Evropskou komisi, ta neměla vůči zmíněným ochranným krokům Varšavy výhrady. Polská vláda ujistila Brusel, že nehodlá měnit dosavadní zásady obchodu uhlím s členskými zeměmi EU (neuplatňuje žádné kvóty ani tarify). Polsko loni exportovalo do EU asi třináct milionů tun uhlí.
Za zmínku stojí, že zmíněná ministerská vyhláška se - jak potvrdili týdeníku EURO v pražské kanceláři polského obchodního rady - na české uhelné vývozy do Polska nevztahuje. Podle polských statistik dosáhl dovoz koksovatelného uhlí do Polska z ČR v roce 1997 více než 800 tisíc tun a energetického uhlí přes 304 tisíc tun. V roce 1998 se dodávky uhlí z ČR do Polska podle posledních dostupných údajů za první pololetí mimořádně zvýšily až o 200 procent.
Rusko zvyšuje export
Z evropských postkomunistických zemí jsou největšími vývozci uhlí Polsko, Rusko a Ukrajina. Rusko loni i předloni exportovalo po sedmnácti milionech tun uhlí a vláda naplánovala výrazné zvýšení vývozu. Ve střednědobé perspektivě by chtěla, aby dosáhl až 30 milionů tun ročně.
Loni byl ovšem ruský export uhlí většinou nerentabilní. Průměrná vývozní cena dosahovala maximálně 33 USD za tunu FOB, přičemž doprava z místa těžby (což je především Kuzbaská pánev) do odbavovacích přístavů vyšla producenty na čtrnáct dolarů za tunu. Nicméně v nepříznivé finanční situaci země byl export často jedinou šancí, jak získat peníze na pokrytí nákladů (včetně mezd horníků).
V souvislosti s ruskou exportní expanzí už byla zahájena výstavba nového odbavovacího terminálu pro lodě o vysokém výtlaku na pobřeží Baltu.
Privatizace či restrukturalizace uhelného průmyslu v Rusku mnoho nepokročila. V roce 1997 vláda zlikvidovala firmu Rosugol, která se měla od roku 1992 zabývat přechodem odvětví na tržní ekonomiku, ale nedařilo se jí to. Záležitostí se proto začalo zabývat samotné ministerstvo paliv a energetiky podporované fondy Světové banky. Podle programu mělo být loni zrušeno asi 85 dolů z 230 provozovaných. Zatím ale nejsou k dispozici informace, do jaké míry byl plán splněn.
