Chtěli jsme se vymanit z dlouholetého specifika českého televizního zpravodajství, kterému říkám „zpravodajská řezanka“. Potom respondenti neodpovídají na otázky, ale jen štěkají, protože mají tři vteřiny na synchron, říká ředitel zpravodajství a publicistiky České televize Zdeněk Šámal k nové podobě hlavní zpravodajské relace
Česká televize s velkou pompou ohlásila od začátku ledna prodloužení hlavního zpravodajského pořadu Události na pětapadesát minut, ale ve skutečnosti se toho moc nestalo. Přesunula z 18. hodiny na 19. část regionálního zpravodajství a zrušila zpravodajství z kulturních událostí. Nemyslíte, že je to trochu promarněná šance?
Nemyslím si, že je to promarněná šance, byť na tom, co říkáte, je spousta pravdy. Délka relací se ale prodloužila, a to všech čtyř částí, které hodinovku tvoří. Nežijeme zkrátka ve světě, v jakém chceme žít, ale v takovém, jaký je. Po odečtení šesti minut na reklamu a dvou minut na upoutávky nám zbývá na zpravodajství ještě méně, než říkáte: 52 minut. Rozhodně nejde o hodinu. Také náplň je svým způsobem kompromisem.
V čem spočívají kompromisy?
Byl jsem třeba přesvědčen o tom, že naše zpravodajská redakce by byla schopná naplnit 35 až 40 minut vysílání a že by Večerníky, zpravodajství z regionů, měly zůstat tam, kde jsou, tedy na 25 minutách. Jenže ČT má i jiné objektivní programové potřeby než zpravodajství. Večerníky v šest byly zkráceny na patnáct minut a bylo třeba někam umístit zbývajících deset minut. ČT totiž ze zákona musí vysílat 25 minut regionálního zpravodajství denně. Výsledkem tedy je, že Události mají 25 minut, což je zhruba o pět minut víc, než mívaly. Rovněž se prodloužily Branky, body, vteřiny a Počasí, navíc obě tyto relace začínají v pevný čas. Regionální desetiminutovka po Událostech se těší velmi slušné sledovanosti. Musíme také myslet na něco, čemu psychologové říkají informační přesycenost. Má se za to, že ideální délka zpráv je kolem dvaceti či pětadvaceti minut. Nejsem si jistý, zda zprávy v té délce, v jaké by zajímaly nás dva, by nebyly nakonec pro běžného diváka kontraproduktivní.
Spíše jde o to, jak je těch pětadvacet minut vyskládaných. Prestižní stanice mají většinou dvě hlavní události, kterým věnují až kolem pěti minut, skládají se z popisu události, vstupu hlavních protagonistů, backgroundu a hodnocení analytika. Tento hlubší pohled mi v ČT chybí.
My se o to pokoušíme. Proto máme oddělené hlavní téma, a to má málokdy pod dvě či tři minuty. Když to jde, snažíme se ho rozvinout i o prvky, o kterých se zmiňujete. Přesně tohle je cesta, kterou jsme chtěli jít. Je pravda, že český průměr zprávy minutu třicet ve srovnání s významnými televizními stanicemi představuje velmi netypickou délku. Právě toho jsme se chtěli zbavit, pokoušíme se o důkladnější zpravodajství a snažíme se rozebírat hlavní témata. Jenže reakce zvnějšku jsou místy až nepřátelské. Je velice těžké jít proti proudu.
Ovšem mezi privátními, komerčními médii a veřejnoprávními by měl být rozdíl právě v tom přístupu.
No jo, ale média i politici nás pak kritizují za to, že jsme rozvleklí, dlouzí, únavní. Myslím si , že se nám v mnoha případech podařilo jít cestou, o které hovoříte, cestou, jíž jde BBC a jiné televize. Ale tady nám to neprochází.
Ale nechybí spíše ostrost pohledu, kterou většinou přináší do takovéhoto zpravodajství redakční analytik?
Takového člověka skutečně nezaměstnáváme, ale jsem přesvědčený, že zkušení reportéři jsou schopní produkovat kvalifikované analýzy. Na tom trvám. Možná se jen my dva lišíme v pojetí, jak má formálně vypadat moderní televizní analýza, která v zahraničí velmi často pracuje například s virtuálním studiem.
Tady je snad problém v tom, aby to nebyla jen - jak vy říkáte - zpravodajská řezanka, abyste do televize zvali hlavně odborníky, a ne pouze politiky, kteří věci často vůbec nerozumějí. Když si Václav Moravec nedávno přizval bývalého náčelníka generálního štábu pana Šedivého, vysvětlil to srozumitelně a celkem jednoznačně: všechny země dělají něco podobného, jen my o tom hovoříme příliš nekvalifikovaně…
Myslím, že je velkou chybou kritiků našeho zpravodajství a televizního zpravodajství vůbec, když od nás čekají komplexní rozklad složitého světa, který nás obklopuje. Zpravodajství v jakékoli televizi je ze své povahy jen velmi stručnou reflexí složité reality a má dle mého soudu diváka, který má zájem, navést k hledání dalších zdrojů informací. Nemůžete od něj očekávat detailní poznání. Člověk má být jen nasměrován, aby věděl, co má druhý den hledat v novinách či ještě tentýž den na internetu, případně v dalších specializovaných pořadech.
Kolik máte nyní zahraničních korespondentů?
Devět, což je docela slušné číslo. Přibyli další, v Bruselu, na východním Slovensku a v Číně.
V Číně máte pana Tomáše Etzlera, toho jste přetáhli CNN?
Dá se to tak říci. To je člověk, který má nedocenitelnou průpravu z CNN. Umí nejen story zpracovat redakčně tak, jak u nás příliš nebývalo zvykem, ale je i technicky erudovaný. Umí reportáž natočit, sestříhat a třeba z pouště poslat do redakce.
To ještě u nás nikdo neumí?
Umí to čím dál tím více lidí, a protože přecházíme na digitální technologie, bude to záhy muset umět každý. Ale Tomáš Etzler, díky tomu, že CNN takhle pracuje, je v tom brilantní.
Exaktní čísla neznám, ale v porovnání s cizími televizemi mám dojem, že máte méně zpráv ze zahraničí, proč?
Naším cílem je mít minimálně jednu třetinu ze zahraničí. Už proto, že komerční televize se v tomto směru neprofilují a dělají jen to, co je pro ně efektivní. My se tím můžeme výrazně odlišit. Když jsem si nedávno dělal statistiku, pravidelně dvakrát do týdne to bylo jedna ku jedné. To je skutečně jenom váš dojem. Ale samozřejmě když se třeba nestačíte dívat pravidelně, můžete narazit na dny, kdy je zahraničí méně než mnou proklamovaná jedna třetina. Ale je pravda, že velké národy přikládají zahraničí větší význam než malé. Díváte-li se na ZDF a na BBC, máte jistě pravdu. Velké stanice mají i 27 či více korespondentů.
Pojďme nyní ke zpravodajskému kanálu, jak je na tom se sledovaností?
Naše údaje říkají, že ČT24 může přijímat 705 tisíc domácností, tedy zhruba každá šestá. Denní reach, tedy součet diváků, kteří se dívají alespoň tři minuty denně, byl letos v lednu 305 tisíc. Denní share v přepočtu na celou republiku je 0,7 procenta, což je nejvíc z neanalogových kanálů. Potěšující je vzestupná tendence. A to za situace, kdy penetrace v České republice je jedna z nejhorších v Evropě, a to jak při příjmu ze satelitu, tak z kabelu. Jsme na tom stejně špatně jako Albánie, Ukrajina a Rusko. Na Slovensku TA3 měla nesrovnatelně lepší situaci, když začínala. Tehdy ji mohlo přijímat zhruba přes 40 procent obyvatelstva. U nás to byla slabá polovina.
Zastavme se ještě u Událostí, komentářů, jaké změny chystáte v tomto pořadu? Tenhle formát je již rovněž dlouho zabetonovaný.
Teď na tom začínáme pracovat, zdá se, že otvírat budeme zpravodajským přehledem, který by trval tak čtyři minuty, aby lidé, kteří se vracejí domů později, měli svou dávku informací v 21 hodin. Dál by následovala tři témata. Když se nám to podaří, rádi bychom tento formát prodloužili na čtyřicet minut. A hlavně bychom rádi vytvořili vlastní redakčně-výrobní tým. A podobně pod vedením Milana Fridricha měníme na zpravodajsko-diskusní proud Dobré ráno, které bude určené spíše pro diváka aktivně hledajícího informace. Měli by tam vystupovat politici, odborníci a analytici a budou mluvit především k aktuálním záležitostem. Přibude samostatný ekonomický blok. To, co se tam řekne, se samo stane zpravodajským materiálem. Startovali jsme 26. února i v nové dekoraci.
Takové změny si ale žádají nemalé zvýšení počtu pracovníků. Vejdete se vůbec do současné malé budovy?
Nevejdeme, a proto bychom naši budovu rád přestavěli. Už proto, že dům nebyl na konci 60. let stavěn pro výrobu a vysílání zpravodajství. Původně v něm měl být výzkumný ústav televizní techniky. To, že se tam vyrábí a vysílá zpravodajství, je spíše výsledkem improvizací a umění možného. Jsme v současné době na hraně s prostorem i s možnostmi. Kdyby vše šlo ideálně, mohlo by se letos začít s přestavbou.
Změnil bych téma. České televizi se v Bruselu přezdívá parlamentní televize. Jak se v průběhu času mění politické tlaky na vás? Registrujete je osobně?
Nedávno to někdo vcelku trefně napsal v novinách. Zdá se, že politici již nevolají tak často jako dříve. Za sebe musím říci, že jsem nebyl nikdy terčem častých telefonátů ze strany politiků, ti volají jinam. Mám pocit, že tlak na to, co hrát a co nehrát, je podstatně nižší než v předchozích letech a neodehrává se formou přímých ataků.
Proti tomu je ale jednoduchá obrana. Jednou jsem zažil, jak zavolal Helmut Kohl do ARD a tehdejší intendant Friedrich Nowotny jeho intervenci zařadil okamžitě do zpravodajství. Pan kancléř z toho měl takovou ostudu, že se to už nikdy neopakovalo.
Neříkám, že ten tlak u nás není, ale je hlavně již mnohem sofistikovanější. Už ho obvykle nevyvíjejí ani politici, a dokonce nemusí jít někdy ani o politiku. Například v pořadu Reportéři ČT Dalibor Bártek vysílal cyklus o jakémsi problému z Moravy a po první odvysílané reportáži nám přišel dopis od právního zástupce strany, která se cítila být postižená. Byl jen výčtem zákonů, které nám měly nahnat hrůzu, a kroků, kterým budeme muset čelit. Nevyčítal nám nic konkrétního, jen strašil paragrafy. Říkám to jen proto, že snahy nás ovlivňovat mohou mít různé formy.
Dvakrát jste opakoval, že tlak ze strany politiků je menší, ale přesto ČT po ostré kritice od Jiřího Paroubka zrušila pořad Bez obalu a předtím Na hraně. Místo kritických formátů vysíláte společenský magazín 168 hodin.
Ptáte se mě na mediální mýtus, Vznikl tím, že někteří kolegové z branže si dobrý příběh nenechají zkazit pravdou. Pořad Bez obalu z redakce aktuální publicistiky odešel proto, že byl externě dodávaný a příliš drahý. Jeho obsah zdaleka neodpovídal ceně. Šlo o kombinaci záběrů vybrakovaných z archivu zpravodajství a nepříliš kvalitních dotáček s neustále se opakujícími komentátory v přízemní kavárně jednoho mediálního domu. Zrušen byl dva měsíce poté, co bylo jasné, že v redakci se vyrábět nebude. To už byla k dispozici ona mediální analýza, ale také jsme věděli, že by se v tomto nezávisle se tvářícím pořadu měly objevovat vstupy týkající se Evropské unie, hrazené ovšem úřadem vlády. Nazvěme to diplomaticky lstivostí: jednou pořad zaplatí ČT a ještě připlatí úřad za eurokampaň. Pořad Na hraně se nevysílal od ledna 2005 na základě redakčního rozhodnutí. Nejen já jsem ho považoval za obsahově poněkud vyčerpaný, snaha převést ho do živého vysílání příliš úspěšná nebyla. Nazíráno úhlem vašeho dotazu to byl ovšem zlatý pořad, nepamatuju si jedinou stížnost, takže jsme si ho měli nechat a mohli jsme být ušetřeni poznámek o cenzuře. A nazývat 168 hodin společenským magazínem je opravdu výrazná hyperbola. Je to pořad reportážní a vůči světu politiky podstatně jízlivější, než bylo Bez obalu, navíc přináší původní reportáže, ne směs toho, co už bylo odehráno a napsáno. Z doslechu vím, že někteří občas potrefení ho už mají na černé listině. Obecně řečeno, kdybychom ale měli zrušit všechno, na co si politici nebo jejich družiníci kdy stěžovali, tak místo zpravodajství a publicistiky vysíláme jen černou.
Říká se, že politici vyvíjejí tlaky, aby odešel z televize Václav Moravec, že je na ně moc drzý. Odejde?
Také jsem na Radě ČT zaslechl podobně formulovaný dotaz. Neodejde.
Myslíte, že v dohledné době se skutečně stanete veřejnoprávní institucí v tom hlubším evropském smyslu, kdy rada bude složena převážně z mediálních odborníků, navyšování poplatků bude jen formálně schvalovat Parlament, aby televize nemohla být vydírána, kdy bude přísně oddělena ředitelská struktura od šéfredaktorské, bude zaveden redaktorský kodex a ředitel nebude odvolatelný radou, ale jen soudem?
Systém sestavování rad nechci kritizovat ani komentovat, nemám k dispozici recept pro ideální stav. Co ale nepociťuji, je absence redakčního kodexu. ČT kodex má a ten řeší otázky zpravodajství a publicistiky poměrně důkladně. Kromě toho také v redakcích existuje i několik závazných vnitřních norem, které jsme si vytvořili sami, protože jsme cítili, že jsou potřeba. A k té veřejnoprávnosti jen zopakuji svůj pocit, že politici v současné době vůči televizi zachovávají mnohem větší zdrženlivost, než tomu bylo ještě před několika lety. Když pomineme výhrady jednotlivců, viz senátní výhrady, že naše zprávy jsou dlouhé a rozvleklé.
Absenci redakčního kodexu nepociťujete, ale kdybyste ho měli, nikdy by nemohlo dojít k takzvané “televizní krizi v roce 2000“, protože právě kodex mimo jiné řeší způsob řešení sporů a právo redaktorů spolurozhodovat o personálních a obsahových otázkách zpravodajských formátů.
Nemáte pravdu. V tehdejší emočně vypjaté době a okolnostech, které, myslím, docela dobře chápu, se z mnoha stran porušovaly různé zákony i vnitřní normy. Takže situaci by nezachránilo ani kázání svatého Guineforta, natož jakýkoli kodex. A ten současný – bez ohledu na mechanismy, které ho zrodily - poskytuje stejnou záruku jako kodex redakční. Osobně nejsem přívržencem toho, co nazýváte právem redaktorů na spolurozhodování o personáliích a obsahu. Existuje systém pravomocí a odpovědností i s důsledky pro toho, kdo s nimi neumí nakládat. Znám z praxe soukromou i veřejnoprávní sféru, ale v médiu, v němž se bude o takových věcech hlasovat, dělat nechci. Nějak mi to připomíná táborskou praktiku sypání majetku do kádí na náměstí.
Vraťme se k připomínkám senátorů. Právě toto je velmi nebezpečný nátlak, protože kratší a svižné zprávy už nejsou zprávy. Chybí jim pozadí a analýza, nikoho se nemohou dotknout a tak dále.
Nevím, jestli je tato výhrada způsobená právě tím, co říkáte. Spíše si myslím, že pár senátorů došlo k názoru, že „zpravodajská řezanka“ je jediná možná cesta pro ČT. Chystanými změnami se pokusíme dokázat, že jsou i jiné možnosti. Je evidentní, že na zlomu tisíciletí dochází ke změnám ve zpravodajství na celém světě, vznikají či se konstituují nové elity, které mají jiné potřeby. A my jako služba veřejnosti je musíme uspokojovat. Bulvární nejsou nikdy témata, ale způsob zpracování, jak nedávno řekl jednomu z kverulantů náš editor Událostí Michal Kubal. Nejvážnější debata se strhla kolem přenosu z pohřbu Karla Svobody, který jsme vysílali na ČT24. V důsledku se zúžila na to, jestli zpravodajství veřejnoprávní televize má být pro menšinu, elitu, nebo ne. Jsem přesvědčený, že když je naše televize placena všemi, nemůže se profilovat jen vůči intelektuální elitě. Hlavní debata je tedy o tom, co je bulvární a co není. A ještě hlouběji: co bulvár vlastně je.
Toto téma je ale ve světě docela dobře zpracováno. Bulvár je zpravodajský kýč, který pracuje s předem zaručeným efektem tím, že zdůrazňuje dramatické efekty, patos a sentimentalitu. Bulvár přináší divákům pravidelnou dávku emocí, která vyvolává okamžitou citovou odezvu.
Nevidím nic špatného na vyvolání okamžité citové odezvy třeba tam, kde je při vnímání cit i soucit potřebný. Ale jinak s vámi souhlasím, ve zpravodajství televize veřejné služby tohle nesmí být základním kamenem, podstatou, na niž se nabaluje to ostatní, které je vše podřízeno. Obávám se však, že to, co je ve světě dobře zpracováno, je u nás chápáno velmi subjektivně a subjektivní soudy o tom, co je bulvár, jsou vydávány za univerzální normu.
