Nerovnoměrné daňové zatížení je závažným problémem pro jednotný trh
Zavedení eura počátkem roku 1999 odhalilo řadu skrytých a dosud nepoznaných brzd soutěžeschopnosti americké ekonomiky vůči ekonomice evropské. Jednou z takových brzd je velmi nízká mobilita pracovních sil v Evropě ve srovnání se Spojenými státy. Ta není dána jen jazykovými bariérami, což je v USA problém téměř neznámý, ale také nerovnoměrným daňovým zatížením. Zatímco jedním ze základních znaků Unie severoamerických států jsou federální daně, zůstávají národní daňové soustavy států Evropské unie nejednotné i po bezmála třech letech fungování společné měny. V kontextu měnové unie a v kombinaci s postupující globalizací představuje nerovnoměrné daňové zatížení v Evropě stále závažnější problém fungování jednotného vnitřního trhu. Euro je velkou výzvou pro členské státy k boji proti erozi jednotného vnitřního trhu Evropské unie nekalou soutěží daňových systémů. Jde o to, že daňová soutěž mezi členskými státy se přesouvá do daňového zatížení pracovní síly. V průběhu uplynulých patnácti letech bylo totiž v členských státech unie možné pozorovat trend menšího daňového zatížení v mobilních aktivitách, jako jsou třeba finanční služby, a menší daňové zatížení v méně mobilních aktivitách, jako je pohyb pracovních sil. V tom je také třeba hledat příčinu stavu, kdy stále nízká mobilita pracovních sil ve srovnání s mobilitou v USA neúměrně zatěžuje flexibilitu evropské ekonomiky a působí i negativně na kurs eura vůči dolaru. Za posledních dvacet let zaznamenal vývoj daňových soustav členských států ES/EU nepříznivý trend k vytváření pracovních příležitostí ve většině členských států. Propočet daňového zatížení ve vztahu k podílu k hrubému domácímu produktu na hlavu ukazuje, že od roku 1980 vzrostlo průměrné daňové zatížení pracovníků v závislé činnosti z 35 na 42 procent, zatímco daňové zatížení výrobních faktorů a kapitálu se za stejné období snížilo z 42 na 37 procent. Zatížení spotřebními daněmi zůstalo za srovnávané období stabilní okolo čtrnácti procent. V takové situaci se není co divit, že v unii sílí hlasy po zavedení přechodných období pro volný pohyb pracovních sil z kandidátských zemí po jejich vstupu. Takové řešení ovšem nijak nepomůže ani mobilitě pracovních sil v Evropě obecně, ani úspěšné integraci kandidátských zemí do vnitřního trhu unie. Vysoká míra propojenosti jednotlivých ustanovení evropského práva v dnešní době výrazně redukuje možnosti omezit jednu ze základních svobod, v tomto případě volný pohyb osob, v kontextu základních svobod ostatních, tedy volného pohybu služeb, kapitálu a zboží. To, co bylo možné třeba při vstupu Španělska a Portugalska v době společného trhu před patnácti lety, je dnes obtížně představitelné. V rámci dnešního jednotného vnitřního trhu jsou jednotlivé oblasti práva už natolik integrované a postavené pod kontrolu orgánů Evropské unie, že jakékoliv narušení v rámci jedné základní svobody může „doutnákovým efektem nastartovat erozi v oblasti jiných základních svobod. Tento argument je do budoucna zesílen i těsnější integrací v rámci měnové unie. Za popsané situace by tedy bylo lepší, kdyby se Evropa k mobilitě pracovních sil postavila čelem, a to nejen ve srovnání s podmínkami v USA, ale také v perspektivě přijetí nových zemí včetně České republiky. Pro nás z toho může plynout výzva k zamyšlení, zda naše daňová soustava nenahrává spíše překážkám mobility pracovních sil s unií než její podpoře.
